Jedním z důvodů, proč je pro nás důkladné a poctivé „vyrovnávání s komunismem“ tak náročné a proč se tak těžko daří, je skutečnost, že v naší společné skříni straší ještě starší kostlivci, především nucené vysídlení Němců. Před osmi lety vznikla vědecká a kulturně-vzdělávací společnost Collegium Bohemicum, zaměřená na kulturní dědictví německy mluvících obyvatel českých zemí. Od té doby úspěšně naplňuje svůj cíl, kterým je organizace kulturních a vědeckých akcí přispívajících ke vzájemnému hlubšímu poznání a spolupráci dnešních Čechů a Němců. Prvním a největším cílem se stalo založení muzea a zpřístupnění jeho dlouhodobé expozice.

Místem, kde se to děje, není Praha, jak očekávají zahraniční pozorovatelé, nýbrž Ústí nad Labem. Založení Collegia Bohemica i muzea totiž vyrostlo z místní iniciativy regionu, ve kterém nelze přehlédnout důsledky tragického konce staletého soužití česky a německy mluvících lidí v Čechách a na Moravě. Těžištěm iniciativy a potřebné politické energie byla městská a krajská samospráva za podpory ústecké univerzity a Společnosti pro dějiny Němců v Čechách. Dodatečně mezi zakladatele vstoupilo i ministerstvo kultury a k projektu se tak přihlásil i český stát.

Ředitelkou Collegia Bohemica i muzea se stala politoložka Blanka Mouralová. Spolu s Janem Šíchou z ministerstva zahraničí mají jasnou vizi. O německé otázce se má znovu mluvit a muzeum je nejlepším prostředím pro poznání, zážitky, vzdělání a dialog. Musí ale jít o dnešní evropské otázky, protože jde o českou budoucnost. Nemá smysl diskutovat jazykem minulé doby, klást si včerejší otázky a z předvčerejších hrozeb projektovat strašidla.

↗

Ředitelka Collegia Bohemica Blanka Mouralová s rakouským velvyslancem Trauttmansdorffem. Foto collegiumbohemicum.cz

Za osm let se jim s dalšími zapálenými lidmi podařilo s finanční podporou města a Ústeckého kraje, Evropské unie a Česko-německého fondu budoucnosti vybudovat současnou, otevřenou a kreativní muzejní instituci. Koncepci muzejní expozice vytvořil široký kolektiv špičkových představitelů českých moderních dějin, politologie a muzeologie. Trvalou oponenturu všem fázím projektu poskytuje neméně reprezentativní vědecká rada, v níž jsou kromě tuzemských výrazně zastoupení také odborníci z Německa, Rakouska a Francie. Na základě koncepce vznikl sbírkový fond, konkrétně zacílený na dlouhodobou výstavu.

Ideový projekt výstavy i její architektonický model jsou opakovaně vysoce hodnoceny nejen v českém, ale i v evropském měřítku, a nejen v odborných kruzích, nýbrž i politiky — naposledy jej podpořil německý prezident Joachim Gauck při státní návštěvě v ČR. Plán realizace počítá s aktuálními muzeologickými postupy (které už nějakou dobu nejsou totožné s podléháním komerčním zájmům obchodníků s tou úžasnou audiovizuální technikou).

To podstatné je ale základní koncepce citlivého tématu. Muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí je muzeem dvou historických pamětí — Čechů a Němců. Nechce je násilně převádět na jedinou paměť, protože pak by jedni nebo druzí oprávněně cítili, že byli vyvlastněni. Nezaměřuje se ale na vztahy obou jazykových komunit (které se ostatně v minulosti mnohdy prolínaly, nebo nejsou pro nás dostatečně rozlišitelné), nýbrž je památníkem „zmizelé menšiny“. Muzeum nezakrývá násilí a nespravedlnosti v dějinách a připomíná je stejně jako jejich komplikovaný politický kontext. Neorientuje se však na minulé křivdy, nýbrž na dnešek a na budoucnost.

Těžištěm bude názorné ukázání kulturního a myšlenkového bohatství, jež vytvářeli lidé mluvící německy na území dnešní České republiky v minulosti a které by nemělo nadále být zakrýváno tragickým koncem společného soužití. Ano, mezi emancipací koncem 18. století a šoa to byli také čeští Židé, přesněji většina těch bohatších a vlivných. „Němce“ nedefinuje ani krev, ani půda, ale chápeme je jako komunikační společenství. Muzeum nemusí vymýšlet napínavý příběh, protože samo jeho téma bude pro drtivou většinu návštěvníků překvapením. Bude to „kritické muzeum“, jehož poselství jde jaksi napříč zažitými stereotypy.

Po šesti letech přípravných prací je třeba dotáhnout projekt muzea až k realizaci a pokračovat v rozvíjení dalších vzdělávacích a vědeckých aktivit. Dosud se na financování stát nepodílel, avšak jestliže muzeum má mít celostátní dopad, který mu formálně i skutečně náleží, je logické, že částka na fyzické vybudování expozice se nalezla ve státním rozpočtu. Jen kvůli úřednické neschopnosti aparátu předchozích ministrů kultury a Nečasova předsednictva vlády se nepodařilo dosud převod prostředků na faktickou realizaci expozice dokončit.

Pokud vám to až dosud znělo jako nepravděpodobně optimistický příběh, máte správný pocit. Realisticky vykreslíme situaci přidáním temných tónů. Ačkoli ředitelka Mouralová zodpovědně dbala na získávání podpory pro muzeum napříč politickým spektrem, a zpočátku se to dobře dařilo, v posledních letech se na exemplárně zkorumpované ústecké scéně konsensus rozpadl. Rekonstrukce historické budovy v centru Ústí, jež slouží zároveň také místnímu muzeu, byla financována evropskými rozvojovými fondy, které město získalo mj. právě díky projektu Collegia Bohemica. Ústečtí politici však neodolali jejich rozkrádání, jímž se dnes zabývá policie.

Další stín vrhá malost českého odborného prostředí. Dvaadvacet paměťových příspěvkových institucí ministerstva kultury nedokázalo velkoryse přijmout mezi sebe instituci, která je trochu jiná a není zatížena vším, co ostatní muzea brzdí: od nedostatku představivosti přes nadměrnou závislost na státním rozpočtu až po přetížení jejich pracovníků tradiční administrativou. Samo ministerstvo kultury namísto prosazování politické vize projektu — již nikdy nikdo nezpochybnil - vnímá jen to, jak mu otevřená demokratická instituce přidělává práci. A vykročení koncepce muzea za regionální obzor obtížně tráví i historici z ústecké univerzity.

Ty, komu není Collegium Bohemicum a nové muzeum z různých důvodů po chuti, doplňují politické síly, které po desetiletí přiživují český nacionalismus (hodilo by tu se staré slovo šovinismus, jenže tomu už dnes málokdo rozumí) pro své vlastní antievropské a protidemokratické mocenské cíle. Všem se hodí odvolávat se na stanoviska několika představitelů Svazu bojovníků za svobodu. Jejich námitky jdou k jádru věci, i když to sami nepřiznávají. Vadí jim právě pozitivní orientace projektu, jeho evropský rozměr a odmítnutí uváznout ve starých křivdách a ještě starším nacionalismu. Nesnesou, že by historická paměť „nepřítomné menšiny“ měla být velkoryse brána jako rovnocenný partner česky mluvících Čechů a Moravanů. Po sedmdesáti letech stále odmítají odstup, který díky uplynulým létům umožňuje zabývat se německou otázkou už s rozumem, a ne jen emocionálně.

Collegium Bohemicum a jeho Muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí reprezentují sebevědomí Čechů jako zralého evropského národa. Uváznutí v stále opakovaném připomínání minulých křivd a ve fantasmatech vznikajících z jejich nevědomé projekce dosvědčují naopak, že je tu ještě dost těch, kdo se nechávají ovládat špatným svědomím a komplexy méněcennosti, a reprodukují tak slepé uličky i fatální chyby minulosti.

Kdo cokoli dělá, jistě občas i chybuje. Výsledky práce Collegia Bohemica jsou však nesrovnatelně a jednoznačně pozitivní. Nikdo není dokonalý, ale někteří jsou nezastupitelní. Pokud by se zdařily ohlášené plány na odvolání ředitelky Mouralové, vezme za své právě evropsky otevřený a demokraticky důsledný koncept muzea dvou historických pamětí.

Nejde mi to do klávesnice, ale téma samo si jaksi vynucuje vznešenější jazyk. Nedá se nic dělat, závěr bude trochu patetický: o osud ústeckého projektu by se měli zajímat a o jeho dobré vyústění přičinit všichni, komu záleží na evropské a demokratické budoucnosti naší země.

Autorka je členkou vědecké rady Collegia Bohemica a podílela se na činnosti úzké pracovní skupiny pro přípravu muzejní expozice.