Chci jen doplnit, že v minulosti mohli zrakově postižení historii na FF studovat. K omezení, které je zde "skandalizováno" :-) jen dodám, že bylo učiněno na základě několikaleté praxe se studiem takto postižených a s vědomím praktických problémů, které s sebou přinášelo.

Myslím si, že pokud nějaká instituce v tomto státě reprezentovala a snad ještě reprezentuje chvályhodnou tendenci v procesu formování české kolektivní paměti, pak je to právě ústecké Collegium Bohemicum. Jednak mu tímto vyjadřuji svou podporu. A jednak by bylo zajímavé probrat vztah oněch dvaadvaceti paměťových příspěvkových institucí ministerstva kultury, které se vůči ústecké iniciativě staví očividně negativně. Člověk by měl aspoň přehled o tom, jak si státem placení paměťoví pracovníci představují tu naši národní paměť. Předpokládám, že bychom se v řadě případů nestačili divit, aneb řečeno s Ladislavem Holým – malý český člověk a skvělý český národ.

„Kategorie intelektuálů (…) se v moderním světě neslýchaně rozšířila. Demokraticko-byrokratický společenský řád vychoval ohromné masy, jejichž existence sice vždy neospravedlňuje společenská nurtnost ve výrobě, zato však ji ospravedlňuje politická nutnost pro základní vládnoucí skupiny.“ A pro mě je otázkou, zdali se dá tento Gramsciho postřeh vztáhnout i na soukromé vysoké školství. Přinejmenším na ty školy spjaté s politickými stranami či zaměřené na ekonomiku, finance atd. Samozřejmě, že lze namítnout, že i veřejné školy mohou takto fungovat. U nich ale aspoň vidím ten výběr uchazečů u přijímaček. Kdežto soukromé ve snaze vydělat si na sebe nabízejí masám takové primární zaměření (či alespoň řadu oborů) odpovídající současnému společensko-ekonomickému zřízení (marně přemýšlím o jiném výrazu), pro které tedy další klienty vytváří a současně takové zřízení svými absolventy potvrzují. Školy totiž nejen vyučují, ale také k náležitým hodnotám vychovávají.

Osobně si myslím, že problém ÚSTR spočívá kromě jiného v tom, respektive jeho postavení ztěžuje kromě jiného fakt, že se tato instituce stala snadným terčem. Není problém se do ústavu trefovat. A třeba jen z toho důvodu, že některým kritikům nabízí možnost potvrzování jejich levicé či antiantikomunistické identity aniž by nutně formulovali svou představu o psaní dějin z levých či antiantikomunistých pozic.
Zdeňku Hazdrovi pak nezávidím jeho roli ředitele ústavu, jehož personální obsazení je z části jasně názorově vyprofilováno. A nemám na mysli veřejné diskuze, ale odbornou a osvětovou tvorbu těchto pracovníků - jak moc může a má ovlivňovat (vlastně jakýkoliv ředitel) jejich psaní o minulosti...? Práce ÚSTR se neodvíjí pouze od osoby ředitele, ale od personálního složení odborníků zde působících.

V tuto chvíli nehodnotím, pouze konstatuji…
Realizace (třeba i ) ÚSTR v rámci ústavního pořádku: Pokud ústavní pořádek hovoří o komunistickém režimu jako o nedemokratické a proto nepřijatelné formě státního zřízení, pak současně neztrácejme ze zřetele, že tento pořádek není hodnotově neutrální záležitostí. Sám je naopak relativním. Reprezentuje, potažmo legitimizuje konkrétní společensko-politické uspořádání. A to má prostřednictvím zákonů a institucí potřebu se většinou negativně vymezovat vůči předlistopadové minulosti. Jinými slovy, tento rámec a jím vymezovaný prostor bádání a vypovídání o minulosti je politicky podmíněný – pouze a jen vychází z představy, že demokracie je kvalitativně lepší, než komunismus. Z hlediska bádání o soudobých dějinách a komunistické diktatuře (vědomě nyní nepíšu o vzdělávacím oddělení ÚSTR) tak máme stále co do činění s jistými hodnotovými a priori.