Bouře nad žižkovským ostrovem trvá
Lukáš JelínekV Senátu se tento týden vedla debata o Ústavu pro studium totalitních režimů. Jen minimum diskutujících se ale věnovalo tomu, jak zlepšit fungování této instituce a v čem upravit zákon, který ji zakládá.
Šest a půl hodiny se v úterý hovořilo v Senátu o Ústavu pro studium totalitních režimů. Ale šlo by i mnohem déle. Dobrá zpráva: podle senátora Jaromíra Jermáře (ČSSD), který veřejnému slyšení předsedal, byla atmosféra klidnější než na tomtéž místě v roce 2010. Špatná zpráva: jen minimum diskutujících se věnovalo tomu, jak zlepšit fungování instituce a v čem upravit zákon, který je plodem Topolánkovy zideologizované éry.
Potíž je v tom, že monolog střídal monolog. Ať už se ve specializovaném bloku mělo mluvit o minulosti, budoucnosti, zákonu, mezinárodní spolupráci nebo pracovně-právní tématice, pravidelně se řeč stáčela na činnost Rady ÚSTR, jejímž mám tu čest být členem. Kdyby se — tak jako do prosince 2012 - scházela jen formálně, sporadicky a neveřejně, kdyby vždy jen zbaštila chlebíčky, na nic moc se neptala a shrábla odměnu, nevadila by.
Korunu všemu nasadil Vilém Prečan, který navrhl rozdat radním trafiky či finanční odškodné a domluvit se s nimi, že se zřeknou funkce. Napadlo mne alternativní řešení: za jmenování doživotními radními bychom se odměn zřekli a schůzovali i občerstvovali se jen na vlastní náklady…
Má-li totiž ÚSTR obhájit právo na svoji existenci, je to na dlouhá léta práce. Na začátku byla hračka pro úzkou partu politiků, jejich spolupracovníků a novinářů. Pak přibyla skupina historiků, kteří upřímně chtěli dělat vědu, šiřitelů osvěty, kteří nechtěli, aby období 1938-89 překrylo milosrdné zapomnění, a archivářů, kteří si uvědomovali bohatství skryté v dokumentech mapujících období nacistické a komunistické vlády. Od jeho vzniku ale ÚSTR provázejí poziční boje, přetahování různých skupin zájmů, ale i jistý chaos.
V minulosti například bylo zvykem spouštět (a pak třeba zase předčasně uzavírat) projekty podle libosti a kvalifikace řešitelů, nikoli podle jasného pořadí priorit. I vědecká rada, jež radila odvolanému řediteli Danielu Hermanovi, na jaře roku 2013 přiznala, že po iniciativě Rady ÚSTR dostává poprvé do rukou kompletní přehled projektů, které kdy byly v ústavu rozpracovány.
Ústavním folklórem je pak existence pěti odborových organizací, z nichž ale jen jedna je členkou ČMKOS. To vypovídá o interních vztazích i o tendenci odborů zhusta řešit jiná témata než jsou sociální a pracovně-právní. Jeden z odborářských funkcionářů se přiznal k logice „ÚSTR je náš a vy nám jej bouráte“. Ne, skutečně jako firmu by ÚSTR řídit nešlo…
Ale marná sláva, dokud různé strany sporu opředeného nedůvěrou alespoň na některých tématech nenajdou shodu, zbydou oči pro pláč zaměstnancům, radním i politikům. Když před časem jedno ze sociologických šetření prozradilo, že zatímco demokratickému režimu v dnešní podobě fandí patnáct procent respondentů, zatímco tomu před rokem 1989 třiadvacet, musela každému soudnému člověku zablikat červená kontrolka. Co se stalo, že už ani nehájíme odkaz listopadu 1989? Vždyť jde o flagrantní selhání těch, kteří by měli opečovávat historickou paměť a vysvětlovat přednosti demokracie.
Veškerou diskusi nad Ústavem pro studium totalitních režimů a zákonem č. 181, který jej zřídil, bychom měli vést s vědomím potřeby informované společnosti a poučené, otevřené diskuse nad naší minulostí.
Už proto se neobejdeme bez elektronicky snadno přístupných archiválii, v nichž lze snadno vyhledávat. Ty by měly být prioritou - nelze tudíž přecházet význam Archivu bezpečnostních složek, jež pod ÚSTR spadá. Čím více archiválií bude veřejně dostupných, tím méně budou budit vášně a svádět k manipulacemi s nimi (až do podoby přesně cílených kampaní).
Vedle dobových záznamů jsou důležité i vzpomínky. Kolik pamětníků, tolik interpretací. Nejhorší vždy je, když se naše děti dozvídají o minulosti něco jiného ve škole, a něco jiného doma.
Poznatky o minulosti by měly podléhat zevrubné analýze. Které jiné pracoviště než to zřízené a ve srovnání s vysokými školami a Akademií věd i slušně placené státem by mělo být podobnou ambici? Musíme vědět, proč u nás mohl nastoupit nedemokratický režim. Jak dokázal tak dlouho přežít? Jak si zajišťoval a čím udržoval loajalitu občanů? A proč je i dnes pro mnohé tak přitažlivý? To jsou otázky pro multioborové týmy historiků, sociologů, ekonomů, politologů…
Snažit se za každou cenu chytat příliš mnoho zajíců není moudré. Možná časem zjistíme, že na „vědu“ srovnatelnou s okolními pracovišti ÚSTR nemá. Nebo se ukáže, že osvětu o minulosti lépe zvládají neziskové organizace. Každopádně těžko zajistit Ústavu pro studium totalitních režimů důvěru a sympatie, když působí jako ghetto hašteřivých podivínů. Některé věci se mění rychle, jiné by šlo stihnout rychleji. Reliktem uzákoněné „otevřenosti“ ÚSTR je ochranný bezpečnostní rám za jeho dveřmi.
Zadání pro nově jmenovaného ředitele Zdeňka Hazdru je jasné: posílit renomé u odborné i laické obce, vytvořit optimální podmínky pro výzkumníky, zorganizovat organizaci práce, včetně nezbytných výběrových řízení na vedoucí místa, aby energie lidí, kteří budou chtít i dál spojovat svoji budoucnost s ÚSTR, šla do jejich práce.
Hezky se to takto v obecné rovině říká, hůř dělá. Něco je v moci managementu, něco zákona. Nebojme se do něj sáhnout, pomůže-li to společně sdílenému cíli. I za cenu změny pasáže, která bůhvíproč nadělila silné kompetence Radě ÚSTR a slabé řediteli. Přitom Rada ÚSTR je — podobně jako mediální rady — skládána coby orgán občanské, nikoli vědecké kontroly. Budiž, nechť se změní poměr vah mezi managementem na straně jedné a občanským a expertním dohledem na straně druhé.
Příležitostí k debatě s ústavními právníky a politiky může být i znovu otevřená kauza zákona o archivnictví. V souvislosti s ní Rada ÚSTR nedávno jednomyslně konstatovala, že „je velmi znepokojena nebezpečím paralyzování historického zkoumání období let 1938-1989, ke kterému by došlo zrušením ustanovení §37 odst. 11 zákona č. 499/2004 Sb. o archivnictví, které umožňuje zcela svobodně zpřístupňovat důležité archiválie vzniklé před datem 1. 1. 1990.
Česká republika má jednu z nejliberálnějších úprav zpřístupňování archivních dokumentů, což umožňuje svobodné zkoumání a poznávání naší nedávné minulosti. Ústavní soud v současné době posuzuje na návrh Nejvyššího soudu ústavnost zmíněné části zákona o archivnictví; v případě zrušení tohoto ustanovení by došlo k zásadnímu ochromení historického bádání. V případě zrušení zmiňovaného ustanovení bude Rada ÚSTR vyzývat zákonodárce k hledání ústavně konformní cesty, která znovu umožní obnovit dosavadní liberální přístup k veškerým archiváliím.“
Možná právě teď je ten vhodný okamžik pro pídění se po elementárním společenském konsensu nad Ústavem pro studium totalitních režimů. Třeba se nenajde a ÚSTR získá cejch slepé uličky či ostrova, který se nepodaří spojit s pevninou.
Nechci před čtenáři Deníku Referendum strhat hlavu do písku: ano, sám stále častěji dostávám otázku, jestli si skutečně myslím, že to má nějakou cenu. Nevím. Pojďme to ale aspoň zkusit. Dřív než si občané opět nadělí nějakou diktaturu. Nemusí být nutně rudá ani hnědá. Úplně stačí posedlost rychlokvašenými apolitickými hnutími, oligarchy a hlasateli jednoduchých pravd a rychlých řešení.
nějakou cenu to rozhodně má. Ale obávám se, že nikoliv už tolik s Vámi.
Nová Rada, jejímž jste členem, nastoupila s některými velmi oprávněnými požadavky a cílemi. I když, od začáku nešlo přehlížet, že řada presumpcí, z které ve svých stanoviscích vycházela, byla vzhledem k faktografické empirii a právním předpisům prostě mylná a zavádějící. Nová Rada stačila i realizovat několik pozitivních kroků, dobrou vůli jí v některých ohledech nelze upírat. Skutečně si např. myslím, co jsem v úterý řekl i v Senátu: Prosazování zásady veřejného charakteru jednání Rady ÚSTR je velkým úspěchem, který si zaslouží uznání.
Jenže po roce je půl je Vaše bilance celkově bohužel příliš tristní. Většinu principů, které jste si napsali na prapory, jste během méně než jednoho roku sami zradili (velmi křiklavým způsobem i tu transparentnost). Stačí si přečíst Vámi a Vašimi čtyřmi kolegy 10. dubna 2013 (tj. v den odvolání Daniela Hermana) vydané tiskové prohlášení a srovnávat tehdy kritizovaný stav se stavem současným (viz zde: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/rada/2013/prohlaseni-herman.pdf).
Odkud berete jistotu, že Vás poslanci a senátoři, kteří by se i podle mého přesvědčení měli neodkladně věnovat projektu novelizace zákona 181/2007, ještě budou brát vážně? Přišli jste bohužel o velkou část své kredibility. A každým dnem, co nenajdete dost síly přiznávat se otevřeně k tomu, že Vám to bohužel nevyšlo tak idylicky, jak jste si to představovali, ta kredibilita klesne ještě více.
Vítaným partnerem v diskuzi o novelizaci budete rozhodně i přesto. A navzdory nemalým diferencím, které nás v současnosti rozdělují, se s Vámi kdykoliv rád za tímto účelem sejdu. Věřím, že společných pozic je stále dost, i když musím předeslat, že v jakékoliv diskuzi bude mít smysl se vážně zabývat pouze návrhy, jejichž přednesení se základá na důkladném studiu předmětné látky, nikoliv na té či oné formě dojmologie.
Adrian Portmann
Zdeňku Hazdrovi pak nezávidím jeho roli ředitele ústavu, jehož personální obsazení je z části jasně názorově vyprofilováno. A nemám na mysli veřejné diskuze, ale odbornou a osvětovou tvorbu těchto pracovníků - jak moc může a má ovlivňovat (vlastně jakýkoliv ředitel) jejich psaní o minulosti...? Práce ÚSTR se neodvíjí pouze od osoby ředitele, ale od personálního složení odborníků zde působících.
Co když jsou ale problémem ÚSTRU jeho zaměstanci, jak naznačuje Jan Randák? Je nějaký důvod se domnívat, že s jinou radou a a jiným ředitelem bude ÚSTR fungovat dobře?
Odboráři radu k odstoupení vyzývat můžou, obráceně rada vyzývat k odchodu zaměstnance nemůže, to by se mluvilo o čistkách. Což tedy nabídnout odstupné či trafiky zaměstnancům? To by samozřejmě mělo smysl jen pokud ÚSTR slouží ještě něčemu jinému než svým zaměstnancům.