Co se soukromými vysokými školami
Daniel SoukupV debatách o českém vysokém školství se soukromým školám obvykle nevěnuje příliš pozornosti. Některé zažité představy o nich přitom nemusejí vždy odpovídat realitě.
Bez většího povšimnutí veřejnosti a viditelnějších kontroverzí už zase vrcholí přípravy novely vysokoškolského zákona. Nezájem veřejnosti lze pochopit: co se vleče řadu let, ztrácí na přitažlivosti.
Soulad mezi aktéry je ovšem nejspíš jen zdánlivý. Stačí se podívat na nedávná stanoviska obou hlavních vysokoškolských reprezentací. Zatímco Česká komora rektorů podle svého červnového usnesení „pozitivně hodnotí dosavadní postup přípravy novely“, Sněm Rady vysokých škol jen krátce předtím vydal o poznání kritičtější a také detailnější usnesení.
Požaduje v něm například „neposilovat kompetence správní rady“ vysoké školy, „zachovat stávající práva fakult“,„nedoporučuje zavedení mimořádných profesorů“ a vyslovuje řadu připomínek k plánované podobě akreditací.
Polemikami o postupně novelizovaných novelách vysokoškolského zákona strávila v posledních letech řada chytrých a vzdělaných lidí spoustu času. Přesto mě zas a znovu překvapuje, jak málo toho i mnozí poučení kolegové vědí o fungování soukromých vysokých škol.Převažující vnímání těchto škol je přímočaré: moc se nám rozmnožily, nikdo se v nich nevyzná, jsou komerční, způsobují problémy a měla by na ně být větší přísnost.
Řada problémů a skandálů přitom stíhá i veřejné školy (vzpomeňme na plzeňská práva). Neplatí také, že by jedinou příčinou prudkého nárůstu počtu vysokoškoláků po roce 2000 byl vznik soukromých škol; výrazně se na něm podílely i četné nové fakulty veřejných univerzit.
Nicméně naprostá většina soukromých vysokých škol patří do kategorie příšerné -- a to z objektivních důvodů. Dneska zbývá několik veřejných vysokých škol,které si mohou vybírat studenty, jinde berou lidi, kteří by před patnácti lety měli mít problémy s ukončením deváté třídy. Darmo mluvit, co pak zbývá na soukromé školy.
A ještě k tomu zájmu veřejnosti. Ono je soukromých vysokých škol opravdu hodně, ale jejich studentů málo. Výrazně pod deset procent.
Na druhou stranu: neplatí, že by na soukromé školy chodili výhradně studenti, kteří se nedostali (nebo by nedostali) na školy veřejné. I soukromá škola může být pro uchazeče školou první volby.
Chtěl jsem zkrátka jen nabídnout zkušenost zevnitř z oblasti, do níž málokdo zvenčí vidí, o níž se v podstatě veřejně nediskutuje (když nepočítáme hrst ustavičně recyklovaných klišé), ale která přece jen v rámci vysokého školství není úplně bezvýznamná.
Nicméně např. zarážející rozhovor s rektorkou VŠE, který nedávno vyšel v Lidových novinách, působil dojmem, že i tato (veřejná) škola je či chce být sloupem současného společensko-ekonomického zřízení.
Na jednu důležitou věc jsem ovšem v článku zapomněl: VŠ zákon (111/1998) by měl klást specifické požadavky na vnitřní orgány soukromé VŠ. Soukromá VŠ totiž nemusí mít vůbec nic: Akademický senát, Vědeckou/Akademickou radu, dokonce ani rektora. Viz směšný dvouvětý par. 41 VŠ zákona.
To samozřejmě nepomáhá školám, které to chtějí dělat poctivě a pořádně.