Bez většího povšimnutí veřejnosti a viditelnějších kontroverzí už zase vrcholí přípravy novely vysokoškolského zákona. Nezájem veřejnosti lze pochopit: co se vleče řadu let, ztrácí na přitažlivosti. 

Soulad mezi aktéry je ovšem nejspíš jen zdánlivý. Stačí se podívat na nedávná stanoviska obou hlavních vysokoškolských reprezentací. Zatímco Česká komora rektorů podle svého červnového usnesení „pozitivně hodnotí dosavadní postup přípravy novely“, Sněm Rady vysokých škol jen krátce předtím vydal o poznání kritičtější a také detailnější usnesení. 

Požaduje v něm například „neposilovat kompetence správní rady“ vysoké školy, „zachovat stávající práva fakult“,„nedoporučuje zavedení mimořádných profesorů“ a vyslovuje řadu připomínek k plánované podobě akreditací. 

Polemikami o postupně novelizovaných novelách vysokoškolského zákona strávila v posledních letech řada chytrých a vzdělaných lidí spoustu času. Přesto mě zas a znovu překvapuje, jak málo toho i mnozí poučení kolegové vědí o fungování soukromých vysokých škol.Převažující vnímání těchto škol je přímočaré: moc se nám rozmnožily, nikdo se v nich nevyzná, jsou komerční, způsobují problémy a měla by na ně být větší přísnost.

Řada problémů a skandálů přitom stíhá i veřejné školy (vzpomeňme na plzeňská práva). Neplatí také, že by jedinou příčinou prudkého nárůstu počtu vysokoškoláků po roce 2000 byl vznik soukromých škol; výrazně se na něm podílely i četné nové fakulty veřejných univerzit.

Nejvíc nedorozumění se ale točí kolem role peněz ve vysokém školství. Často jde prostě o neznalost: ledaskoho třeba překvapí, že soukromé vysoké školy (na rozdíl od soukromých škol nižších stupňů) nedostávají státní příspěvek na studenta.

V tomto případě tedy neplatí, že by stát (spolu)financoval soukromý byznys. A vzoreček na financování veřejných vysokých škol, jenž svou složitostí připomíná černou magii, se soukromých škol nijak netýká. Role státu by proto v jejich případě měla být průzračně jednoduchá: nemusí je platit — stačí, aby je kontroloval. A zveřejňoval o nich co nejvíce informací.

Pokud tak stát (ministerstvo školství, akreditační komise) nečiní nebo činí laxně, nejvíce na to doplácejí ty soukromé vysoké školy, které se snaží být kvalitní.

Kvalita a školné se totiž vzájemně nevylučují. Na dobré soukromé škole by finanční a akademická stránka měly zůstat oddělené, podobně jako inzerce a obsah v dobrém časopise či novinách. Jistěže jde o nedosažitelný ideál; tak už tomu s ideály bývá. Nicméně přesto platí, že pružnost ve finančních záležitostech (změny výše školného, různé slevy atd.) může jít ruku v ruce s akademickou náročností a striktním dodržováním studijních pravidel.

A naopak: není rozpor v tom, když student dostane při zkoušce výbornou, a zároveň od něj škola vymáhá dluh na školném.

Není také pravda, že by studenti soukromých škol byli nutně lenoši, kteří jen hledají bezpracnou zkratku k diplomu. Dobrá soukromá vysoká škola se totiž opírá o přesvědčení, že když už si student zaplatil, musí tím spíše dostat kvalitní vzdělání; a dobří studenti soukromých škol toto přesvědčení sdílejí.

Neplatí také, že by studenti školné vždycky chápali jako pragmatické předplacení pohodlné budoucnosti. Někteří si naopak danou soukromou školu vybrali proto, aby si splnili svůj specifický sen, a při studiu se nadchnou právě pro nejnepraktičtější, nejhůře zpeněžitelné předměty.

Nejsem ekonom; nicméně odhaduji, že poctivě vedená soukromá vysoká škola nemůže nijak závratně vydělávat. Nemusí ale jít ani o ztrátový podnik. V ideálním případě by se mohlo jednat zkrátka o kultivovanou dlouhodobou investici, jakou je kupříkladu kvalitní nakladatelství.

Aby přežila, musí se samozřejmě každá soukromá škola — podobně jako každé nakladatelství — uchylovat ke kompromisům. Musí například přijímat i uchazeče, které by v ideálním světě asi spíš odmítla (totéž ovšem dnes platí i o řadě oborů na veřejných školách).

Jenže hned za touto širokou branou může novopečeným studentům začít lopotná pouť. Dobrá soukromá škola má totiž své nároky a neslevuje z nich. A je skutečně podivuhodné, kam až se uchazeč, který by u přijímacích zkoušek na nějaký žádaný obor dozajista neuspěl, může po třech nebo pěti letech studia dostat.

Humboldtovský učenec se z něj pochopitelně nestane. Ale přesto díky škole dospěje mnohem hlouběji a mnohem dál. Nemůže i toto být součástí — skromnou, ale podstatnou — ideje univerzity ve 21. století?

Mezi soukromými vysokými školami jistě najdeme vynikající, průměrné i otřesné. Upřímně řečeno: nedovedl bych říct, které jsou které, a rozhodně nechci žádné z nich dělat reklamu.

Roli soukromých vysokých škol také v žádném případě nepřeceňuji. Páteří vysokého školství jsou školy veřejné a musí to tak i zůstat. Přesto si myslím, že soukromé školy mohou přinášet určité obohacení. Už jen to je důvod, aby se o nich veřejnost snažila dozvědět víc, než že jich je „nějak moc“.