Bez většího povšimnutí veřejnosti a viditelnějších kontroverzí už zase vrcholí přípravy novely vysokoškolského zákona. Nezájem veřejnosti lze pochopit: co se vleče řadu let, ztrácí na přitažlivosti. 

Soulad mezi aktéry je ovšem nejspíš jen zdánlivý. Stačí se podívat na nedávná stanoviska obou hlavních vysokoškolských reprezentací. Zatímco Česká komora rektorů podle svého červnového usnesení „pozitivně hodnotí dosavadní postup přípravy novely“, Sněm Rady vysokých škol jen krátce předtím vydal o poznání kritičtější a také detailnější usnesení. 

Požaduje v něm například „neposilovat kompetence správní rady“ vysoké školy, „zachovat stávající práva fakult“,„nedoporučuje zavedení mimořádných profesorů“ a vyslovuje řadu připomínek k plánované podobě akreditací. 

Polemikami o postupně novelizovaných novelách vysokoškolského zákona strávila v posledních letech řada chytrých a vzdělaných lidí spoustu času. Přesto mě zas a znovu překvapuje, jak málo toho i mnozí poučení kolegové vědí o fungování soukromých vysokých škol.Převažující vnímání těchto škol je přímočaré: moc se nám rozmnožily, nikdo se v nich nevyzná, jsou komerční, způsobují problémy a měla by na ně být větší přísnost.

Řada problémů a skandálů přitom stíhá i veřejné školy (vzpomeňme na plzeňská práva). Neplatí také, že by jedinou příčinou prudkého nárůstu počtu vysokoškoláků po roce 2000 byl vznik soukromých škol; výrazně se na něm podílely i četné nové fakulty veřejných univerzit.