Petr Honzejk se ve svém včerejším komentáři v Hospodářských novinách opřel do naší iniciativy brojící proti soutěži krásy na Univerzitě Karlově. V místy poněkud zjednodušujícím a chaotickém textu se však dotkl tématu, které ve veřejné debatě čas od času zarezonuje.

Je to otázka otevřenosti nebo uzavřenosti univerzitní a akademické půdy obecně a ještě více v éře masifikace vysokého školství. Naposled se ve větším měřítku objevila kolem bojů o školné a reformu terciárního vzdělávání v zimě a na jaře 2012.

Všemu otevření?

Honzejk hned v perexu svého textu opakuje poměrně oblíbenou tezi o odtrženosti akademické sféry od reality, jejímž důkazem (a pak také důkazem přehnaného sebevědomí) má být naše iniciativa. Miss podle něj na akademické půdě existují všude na světě (čímž bych si tak jistá jako autor skutečně nebyla), případně aspoň všude v Česku a vysoké školy by si zřejmě neměly hrát na něco víc, než jsou.

Spojuje to s údajem, jak velké procento populačního ročníku na nich studuje a následně konstatuje, že české vysoké školy jsou školami zcela obyčejnými s minimem toho kýženého fluida hradů vědění. Nicméně právě proto, že tam i zmíněné minimum existuje, měly by být školy co nejvíce pluralitní a neměly by ze svých řad vylučovat třeba soutěže miss nebo bývalého premiéra Paroubka, jenž si nedávno postěžoval, že jej žádná vysoká škola nechce angažovat do svých řad.

Nabízí se pochopitelně otázka, kam až zajít s otevřeností a umožněním plurality, aby vysoké školy, stejně jako jiné instituce vzdělávání, nepodlehly trendům, které jdou přesně proti původnímu emancipačnímu poslání.

Mají se školy stavět na odpor tlaku po přizpůsobení se „realitě“ kolem, pokud je tento tlak v rozporu s některými hodnotami, které po značnou dobu své existence ztělesňovaly? Nebo mají být otevřené nějakému „kompromisnímu“ řešení za každých okolností a vlastně tak tahat za kratší, i když nutně ne o mnoho, konec? Hranice mezi „rozumným“ přizpůsobením se a proměně směrem od emancipační role může být někdy velmi tenká.

Místa vzpour, ale ne u nás

Honzejk v článku popisuje univerzity jako přirozená místa vzpour proti převládajícímu řádu. Na druhou stranu se hrozí „plochého akademismu“, který chce realitu přetvářet dle vlastních norem. Jako kdyby snad lidé působící, ať už studijně nebo badatelsky, žili naprosto separovaně od okolního světa.

Z textu lze mezi řádky vyčíst, že české vysoké školy, možná i kvůli masifikaci, patří zřejmě k institucím onoho plochého akademismu, nikoliv autentických a konzistentních vzpour proti stávajícímu, mnohdy utlačivému řádu společnosti.

I protesty v zásadě tak nevinné, jako je ten náš, jehož cílem není nic většího, než poukázat, že na univerzitě nejde o umění promenádovat se plavkách, případně odpovídat na otázky, zda by dotyčná raději randila s hokejistou nebo fotbalistou, ale o vzdělávání a další osobní a intelektuální rozvoj, je však v onom „vnějším“ světě okamžitě rámován jako extrémní, militantní, případně postupující proti svobodě. „Neautentická“ vzpoura není žádána, musíme být přece otevření.

S nějakou komplexnější diskusí na vznesené téma jsem se setkala vlastně jen minimálně. Přitom by zřejmě nebylo od věci si vyměnit názory minimálně na onu vzývanou otevřenost, případně pořadatelskou svobodu studujících a absolventů, nebo na ještě závažnější téma, a sice monopolu vedení Univerzity Karlovy na užívání „značky“. Namísto toho přišla kupa útoků ad hominem, osočování z utajovaných osobních důvodů, případně překrucování některých cílů iniciativy ad absurdum bez předchozí diskuse.

Je to paradoxní situace, kdy do akademické sféry, kde se komplexnější diskuse ctí, přichází dost možná důsledky masifikace, která si však klade za cíl vysoké školství co nejvíce zpřístupnit. Měla by jej zpřístupnit i pro takový způsob vedení diskuse nebo je tu opět nějaká hranice, která by neměla být překročena?