Začalo to celkem nevinnými, lehce škodolibými poznámkami od mých přátel a známých, pokračovalo to poznámkami nejen přátel a známých spojenými s poznámkami o mé klesající důvěryhodnosti, až celý tlak vyústil v tiskové zprávě Miss UK, tedy projektu, který spolu s dalšími třemi stovkami signatářů a signatářek kritizuji kvůli zneužívání značky Univerzity Karlovy. Usoudila jsem, že je asi opravdu čas k tomu něco napsat.

Za devatero horami…

Tak tedy - před bezmála třemi lety jsem se přihlásila do Miss Academia. Motivace k účasti byly nejednoznačné, ale tou úplně první byla rodící se sociologická a novinářská zvědavost — koneckonců vedla jsem tehdy Sociál, fakultní časopis Fakulty sociálních věd UK a zrovna ze soutěže krásy, která se ráda tváří být zcela jinou, než ty ostatní, by mohla být docela šťavnatá reportáž.

Tehdy mě pochopitelně ještě vůbec nenapadlo, že by mi takové neškodné „zúčastněné pozorování“ na castingu mohlo v budoucnu nějak zásadně uškodit. Soutěž krásy jsem navíc nijak výrazně nevnímala jako příliš problematickou, i když jsem už tehdy kolem sebe měla lidi, kteří proti ní ostře argumentovali.

Prozatím zůstávaly tyto hlasy nevyslyšeny, výraznější proměny mých názorů přišly koneckonců až o několik měsíců později s plánovanou vysokoškolskou reformou, prvními happeningy na toto téma, vstupem do ProAltu, a s rozvíjením levicových pozic zákonitě přišla i rovnost mužů a žen jako velké téma.

Potkala jsem mnoho inspirativních lidí, z nichž se mnozí stali mými přáteli, začala jsem o věcech uvažovat trochu jinak a nikoliv jen trochu kriticky. I když se to některým kritikům může zdát jako příliš krátká doba nebo dokonce jako alibistické tvrzení — mezi dvacetiletou Kateřinou Kňapovou z ledna 2011 a třiadvacetiletou Kateřinou Kňapovou z listopadu 2013 je skutečně propastný rozdíl. Ale kdo nechce pochopit, nepochopí.

„Andělsky krásná“ a to je tak všechno

Na samotném castingu bylo evidentní, že ona „ďábelsky chytrá“ ze sloganu celé soutěže je do značné míry jen marketingovým tahákem. Soutěž začínala vědomostním testem, který se skládal z několika desítek otázek, jež co nejvíce připomínaly všeobecný rozhled místy zdatného deváťáka, či spíše deváťačky, a místy zase maturanta. Geografie, politika, tuším, že i nějaké jazykové nebo matematické příklady.

Pamatuji si, že jsem byla o několik desítek minut rychlejší než ostatní slečny a v testu měla zdaleka nejlepší skóre. První ze tří kol a taky to jediné, o kterém se dá s jistotou říct, že mělo tak nějak hodnotit chytrost dívek, byť na encyklopedických informacích.

V šatně, kam jsme si mezi jednotlivými koly ukládaly věci, se poměrně brzy vytvořilo několik skupinek. Jedna z nich byla i ta naše, která soutěž přece jen nebrala tak smrtelně vážně. Mimo mě to byla ještě jedna redaktorka studentského portálu, s níž jsem v narážce na dění kolem mé účasti nedávno prohodila pár slov na téma „co je na internetu, je nesmrtelné“, a dokonce jedna studentka genderových studií.

Dívek, které by pro korunku miss rozhodně ruce netrhaly, tam bylo víc. Pamatuji si, že mě ale docela zásadně zaujala výbava těch, které soutěž vážně braly. Několik tub přípravků na vlasy, několikery plavky, fény, žehličky… bylo to docela fascinující, stejně jako absentující podkožní tuk na tělech některých slečen. Inu, ideál krásy.

Nepopírám, že jsem si lehce ironicky pohrávala s myšlenkou, jaké by bylo některou z těch gazel porazit, třeba právě inteligencí, vtipem nebo celkovou „jinakostí“. Kdybych bývala zabodovala, mohla jsem se ale stát nástrojem legitimizace té soutěže a moje pozice by v boji proti Miss UK byla asi ještě komplikovanější. Vím to teď, před třemi lety by mě to nenapadlo, moje povědomí se v této oblasti teprve rodilo.

Druhá a třetí disciplína, kde šlo zejména o to se předvést ve společenských šatech a plavkách, mi poněkud splývají. Byly koneckonců taky poněkud narušované oním focením, jehož výsledky teď kolují po facebooku a pod kterými jsem ve větší či menší míře označována za nedůvěryhodnou, případně vystavena výsměchu či otevřené denunciaci.

Pohovor s porotou byl krátký a vlastně si z něj nepamatuji víc, než otázku, co bych udělala, kdybych soutěž vyhrála (myslím, že jsem tehdy odpověděla něco ve stylu: „Napsala bych to na facebook.“), a pak taky otázku na moje působení ve studentských médiích (jeden z porotců mě poznal a já měla celkem problém zakrýt tuto nemilou skutečnost).

Velké odhalení na závěr, které si ještě nikdo nedal tu práci najít, nakonec jsem se dostala do jedenáctky „nejkrásnějších“, protože o ničem jiném ta soutěž není, z pražského kola. Měla jsem docela intenzivní pocit, že to bylo hlavně kvůli tomu, abych do časopisu nenapsala nic moc extra kritického. Po konci akce jsem docela pobavená volala domů s konstatováním, že bych v takové soutěži o úspěch opravdu nestála.

Antikampaň zhrzené amatérky

Pokud se vyléčený gambler stane bojovníkem proti hazardu, sklidí obdiv veřejnosti; pokud se dívka, která se zúčastnila jedné soutěže krásy (jedné, ne několika) stane kritičkou působení soutěže krásy na univerzitní půdě, je nedůvěryhodná nebo dokonce zhrzená a mstivá.

Málokdo se zeptá, proč tam vlastně byla, málokdo vůbec připouští možnost, že ta účast nebyla smrtelně vážně míněná. Málokdo přijme myšlenku, že lidé se ve svém uvažování vyvíjejí a málokdo přijme myšlenku, že hříšnicemi nejsou nutně dívky, které se účastní. V momentech, kdy jsem toho navážení se měla už plné zuby, jsem cynicky poznamenala, že si připadám jako někdo, kdo se má kát z obcování s ďáblem a členstvím v KSČ zároveň.

Takovým momentem kupodivu nebylo čtení tiskové zprávy Miss UK, která vyšla v úterý, a která mě překvapila, ač vyzývá ke konstruktivnímu přístupu a vzájemnému respektu, svým až hysterickým tónem a přímým útokem na mou osobu: „Ať jsou již kroky činěné v této antikampani vedeny osobním zklamáním a rozhořčením nad neúspěšnou účastí v soutěži miss, či naopak za účelem snížení dobré pověsti konceptu MISS UK ve prospěch konkurenční Miss Academia, MISS UK takto subjektivně vedenou antikampaň se skrytým účelem odmítá.

Projekt je vždy otevřen konstruktivní kritice, negativní ohlasy šířené pod taktovkou neúspěšné kandidátky konkurenční univerzitní soutěže miss však postrádají na důvěryhodnosti a také konstruktivnosti. MISS UK si je vědoma oborové a zejména názorové rozmanitosti studentské obce Univerzity Karlovy, neztotožňuje se však s bezduchým šířením nenávisti vůči projektu a apeluje na korektní přístup a vzájemný respekt.“

Projekt je sice otevřen konstruktivní kritice, na druhou stranu za dva roky své existence, ač byl, byť fragmentované, ale kritizován, neudělal příliš kroků pro to, aby se nějakým způsobem transformoval v soutěž zásadně se lišící od jinak velmi podobných standardních soutěží krásy.

Team Miss UK sice píše, že představuje vhled do světa českého umění a designu, nicméně mi pořád nedochází, jakou má umění spojitost s celkem banální promenádou v plavkách. Při jednání se sponzory se holt počítají hlavně kliky, lajky a hlavně celé ctěné studentstvo Univerzity Karlovy jako potenciální cílová skupina. I v tom se nám zdá používání jména Univerzity Karlovy poněkud nepřípadné.

Nejsem jediná, mezi tři stovky signatářů a signatářek otevřeného dopisu, který chce soutěž krásy postavit mimo univerzitní půdu, se počítají nejen studenti a studentky, absolventi a absolventky, ale i vyučující, vedoucí kateder, dokonce se nám podepsala i členka správní rady UK. Označení takových lidí za moje ovečky v nějaké šílené a navíc poněkud zpožděné osobní pomstě je skutečně velice troufalé.

Za podobně troufalé považuji i argumentovat korektním přístupem a vzájemným respektem hned poté, co jsem byla Teamem Miss UK celkem bez důkazů obviněna z toho, že za kritikou stojí nějaká moje osobní zhrzenost, případně napomáhání konkurenci.

Skutečně „jiná“?

Miss UK se prostřednictvím vyjádření svého „teamu“ s oblibou tváří jako „jiná“ soutěž krásy. „Jiná“ proto, že v ní přece nejde jen o to „maso“ v podobě těl krásných holek. Mám dojem, že organizátoři dělají vše proto, aby zrovna toto své tvrzení vyvrátili. Pokud se podíváme například na videa z castingu, případně videopozvánku na hlavní večer, vidíme (a téměř neslyšíme) převážně hezky vypadající nebo pózující slečny.

Inteligence a osobní šarm měl vyniknout v poněkud nelogickém formátu videoklipu, který měly kandidátky pojmout nějak osobitě a na téma případných změn na UK. Tento formát, aby dával smysl, je poměrně těžký na zpracování, ale co především, kýžené vlastnosti nejen krásných, ale i chytrých kandidátek na prostoru přibližně dvou a půl minuty nemá příliš příležitosti vyniknout. Rozhodně méně, než například v loňské esejistické soutěži.

Miss UK se od klasických miss skutečně liší především vymezením místa studia soutěžících a lépe definovanou cílovou skupinou pro sponzory. Nasnadě je tedy otázka, která vlastně stojí za celým naším snažením: Proč by vůbec na UK mělo něco jako klasická soutěž krásy, exkluzivně pro studentky této školy, být? Zlepší to nějak reputaci naší alma mater mezi obdobnými institucemi? Podpoří to vědu a výzkum? Přitáhne to kvalitnější uchazeče?

Bude se to výrazně podílet na budování image UK jako špičkové vědecké a vzdělávací instituce? Nebo tu bude něco takového existovat hlavně proto, že onu soutěž někdo vymyslel, zejména v návaznosti na jinou komerční akci — hudební festival Majáles? A kdyby si skupina studujících usmyslela, že otevře studentský strip-klub nebo escort servis Univerzity Karlovy, taky by bylo všechno v pořádku, „protože do toho ty holky přece lezou dobrovolně“?