Vzdělané a krásné ženy

Alena Zemančíková

Ve čtvrtek 16. února vyšel v příloze Práva Café článek nazvaný Krásné, úspěšné, ale bez mužů, v němž jeho autorka Andrea Zunová sděluje, že mladé, vzdělané a samostatné ženy mají problém najít si partnery. Skutečně pozoruhodný objev.

Těžko říci, jak si české noviny vybírají své novináře, a příloha Práva Café , která vychází ve čtvrtek spolu s literární přílohou Salón, je příkladem toho, jak lze v jedněch novinách publikovat vedle sebe esej a zajímavé kulturní informace a hned vedle (s mnoha barevnými fotografiemi) nenapsat k tématu vůbec nic. Ve čtvrtek 16. února vyšel v této příloze Café článek nazvaný Krásné, úspěšné, ale bez mužů, v němž jeho autorka Andrea Zunová sděluje, že mladé, vzdělané a samostatné ženy mají problém najít si partnery.

Jaký objev!

V článku jsou však tyto ženy líčeny jako hledající muže, kteří dokážou zajistit sebe, je i děti, což údajně nejsou vrstevníci, ale starší gentlemani. Kteří ovšem nebývají volní. Novinářka píše, že ženy, (které si zřejmě plete se služkami a písařkami z prvorepublikových svazků Červené knihovny), hledají „takového prince na bílém koni“. A že najít relativně mladé a svobodné muže není lehké. Člověka pak napadne, s kým tedy chodí ti mladí muži, kterých je přece tolik jako mladých žen, ale o tom článek není.

Čteme-li dál, zjistíme, že tyhle rozumy bere autorka od psycholožky Alex Doležalové. Ta se „proslavila“ tím, že se vdala za novináře Reflexu Jiřího X. Doležala, okolnosti a podrobnosti svého sňatku s ním zveřejnila, a pak se s ním zase „veřejně“ rozvedla (ale o tom se v článku nepíše, to jsem si plna nevole našla sama). Celé to manželství trvalo pár měsíců a vypadá to, jako by bylo uzavřeno hlavně po pobavení čtenářů Reflexu. Nedovedu si představit člověka, který by k Alex Doležalové vážně šel o radu se svými partnerskými problémy.

V článku, který by snad ani nestál za řeč, mě ale zarazila věta o tom, že schopné, vzdělané a zaměstnané ženy hledají někoho, kdo je zajistí. Proč se tedy namáhaly se studiem, jde-li jim o tohle? Znám řadu mladých žen, vysokoškolaček a profesionálek v nejrůznějších oborech, o žádné ale nevím, že by pro ně hlavním kritériem pro výběr partnera byla schopnost je hmotně zajistit. České ženy už v několikáté generaci jsou zvyklé se zajistit samy, vydělat si na sebe, proto ostatně studují a pracují a platí si stavební spoření a — nejspíš — i důchodové pojištění. Je samozřejmě důležité, aby zajištění rodiny dětmi nenechal muž celé na ženě, aby to nebyl flákač a parazit — ale tohle kritérium platí vždycky, nejen v případě vzdělaných žen. Mladí lidé, pokud vím, si berou úvěry a hypotéky na byt společně (samostatně by na ně většinou ani „nedosáhli“) anebo skládají dohromady ušetřené prostředky, aby si mohli koupit třeba auto. Ženy, které studují, vědí, že jsou na tom zhruba stejně jako jejich spolužáci muži a vstupují do samostatného života s vědomím rovnosti a nutnosti vzájemné podpory a pomoci. Podobně jsou na tom i mladí muži a jistě na obou stranách existují výjimky, ale o výjimkách se v článku nepíše, ten zní, jako by byl o hromadném jevu.

Jak znám mladé muže, jsou rádi, když jejich partnerka od nich neočekává zázračné příjmy, protože ve většině profesí, vyžadujících vysokoškolský diplom, jsou prostě nereálné. A jak znám mladé ženy, jsou si toho vědomy.

Ne, že by mladé ženy neměly problémy v navazování vážných vztahů a v zakládání rodiny, jejich příčiny jsou ale mnohem složitější než potřeba hmotného zajištění.

Nepsala bych o tak pitomém článku, dokonce bych ho asi ani nečetla, kdyby shodou okolností téhož dne nehostoval v pražském Činoherním klubu plzeňský amatérský divadelní soubor Evrybáby, v němž od samého počátku hrají samé ženy, a kdyby zrovna toho večera nepředstavily publikaci k sedmiletému výročí svého kulturního působení na nádraží Jižní předměstí v Plzni.

Evrybáby spolu začaly jako studentky různých oborů na Západočeské univerzitě, které se sešly v ateliéru dramatické výchovy, vedeném Romanem Černíkem. Původně jich bylo deset, příležitostně se k nim přidalo dalších šest. Se svými inscenacemi objely domácí i mezinárodní divadelní přehlídky, pracovaly v různých divadelních i pedagogických dílnách. Mnohé z nich vystudovaly výtvarnou výchovu, ale také český i cizí jazyky, psychologii a sociální práci, biologii a tělocvik a hudební výchovu. Setkaly se při studiu certifikovaného oboru dramatická výchova, dnes mají mnohé z nich už děti, jsou vdané, žijí ve městě i na úplně zapadlém venkově, mají za sebou zkušenost z působení v zahraničí a v Činoherním klubu toho večera hrály vlastní úpravu Lorcova Domu doni Bernardy.

Knížka, kterou jsem od nich dostala, mi umožnila podívat se na životopisy těch žen, které jsem poznala ještě jako dívky, a žádnou stopu potřeby najít muže, který by je hmotně zajistil, jsem v nich nenašla. Přečetla jsem si ale zprávu o sedmi letech, během nichž se snažily divadlem reflektovat vlastní témata a zájmy, kdy hrály o dětství i ženském dospívání, o čekání v momentech životního zlomu, o práci a tvorbě a nesvobodě a touze. Většina z nich má dnes už děti.

Ten hloupý článek v příloze Práva možná napsala mladá holka, která si prostě nic o tématu nemyslí a nechala se bůhvíproč ovlivnit tou divnou paní, co si vzala Jiřího X. Doležala. Stejně se ale nemůžu zbavit otázky, proč se takové články vůbec tisknou, proč je šéfredaktor chce a v deníku Právo, který rozhodně není určen bohatým vrstvám, tiskne. Může to být svého druhu šidítko pro chudé holky, aby viděly, že i ty bohatší a samostatné to nemají lehké, nejen úplně šílená Iveta Bartošová a zavražděná Simona Monyová, ale i spolužačka XY, která šla na gympl a na vejšku a pak ještě kamsi do Dánska nebo Irska, že cílevědomé ženy nejsou šťastné, protože se o ně žádný muž nepostará, stejně, jako ani o čtenářky se jejich muži nedokážou postarat, protože jsou ze stejně nemajetných rodin jako ony a ještě k tomu třeba pozbývají zaměstnání jako ony a jako ony marodí a auto už neprojde technickou kontrolou a na stole leží nedoplatek za elektřinu.

Spíš si ale myslím, že společnost, v níž žijeme, sice dávno, už po několik generací, samostatné a nezávislé ženy potřebuje a počítá s nimi, dokonce vůbec se bez nich neobejde a na nich staví, na druhé straně se však nejrůznějšími způsoby brání to přiznat. A otázka je, proč.

Proč se odvádí řeč nesmyslnými texty o ničem (s mnoha fotografiemi), ale nemluví se nahlas o tom, jak třeba škrtivé reformy naší vlády + postupující drahota všeho druhu mění život matkám a rodinám, které služby si ženy už nemůžou dovolit (a tím pádem se i ty služby dostávají do potíží a zanikají) takže mají znovu tu „druhou směnu“ s veškerým vařením, úklidem, žehlením a taháním těžkých nákupů. Jak se vlastně osvědčila ta Nečasova „trojrychlostní“ mateřská z doby, kdy byl ještě ministrem práce a sociálních věcí?

Jak jsme na tom s vydáváním literatury pro děti a s jejím odbytem po zvýšení DPH na knížky, a jak si stojí dětské časopisy? Jak drahé (nebo levné?) jsou různé dětské aktivity a vstupenky? Jak se v rozpočtu rodiny s několika dětmi v době zimních nemocí projeví zdravotnické a lékárenské poplatky včetně sníženého příjmu rodiče, který je s nemocnými dětmi doma? Jak se rozhodují k mateřství ženy, které nemají trvalou pracovní smlouvu (jak je dnes v kvalifikovaných povoláních zvykem) a tudíž žádnou jistotu, že po mateřské budou mít práci? Ví to alespoň ministr práce?

U těchto otázek už samozřejmě o zajištění jde, žádný „princ na bílém koni“ s tím však nemá nic společného. Ženy (i muži), které na tyhle otázky nacházejí odpovědi ve svém životním provozu, nejsou žádní zneužívatelé sociálních dávek. Jsou to naše střední zaměstnanecké vrstvy. A velice mě mrzí, že žádná z našich politických stran tato témata nezvedá, že ženský hlas z české politiky vůbec nezaznívá a v novinách že se tisknou prázdné hlouposti.

V tom článku v příloze Café se na závěr píše: „Z výzkumu mimo jiné vyplynulo, že dnešní mladé ženy mají větší sebevědomí, než měla generace jejich matek. To je určitě pravda. Přesto není jejich sebevědomí tak velké, aby si dokázaly najít normálního partnera a začaly žít plnohodnotný život.“

Já si ovšem myslím, že sebevědomí (ani jeho nedostatek) vzdělaným ženám v založení plnohodnotného života nebrání. A navíc — tahle problematika se přece stejnou měrou týká i mužů. Jestli už netoužíme po dětech, je třeba vědět, proč. Bez znalosti stanovisek obou stran se pravdu nedozvíme.

    Diskuse (1 příspěvek)
    SH
    Stanislav Hošek, Penzista
    February 23, 2012 v 20.1
    Moc se omlouvám všem ženám, ale nemohu následující neříct.
    Již delší dobu znám tři druhy žen, provozujících sex za peníze. Prostitutky, pornoherečky a mladice, které si berou za manžely nejméně o třicet let starší gentlemany.