Mediální zkratky jsou lákavé, a tak příliš nepřekvapí, že mnozí čtenáři českých internetových portálů mají sklon s nimi pracovat jako s hotovými fakty. Prokáže-li se, že prezident Zeman skutečně staví otázku udělení profesury Martinu C. Putnovi na jeho angažmá v době volební kampaně, účasti v Prague Pride či mírně sprostém transparentu, bude se samozřejmě jednat o ukázku skandální diskriminace. Zatím ale tyto promluvy nevnáší do kauzy víc, než čím dál výraznější punc nevhodnosti. Skoro otřesnější než možné naplnění obav z toho, kam až může zajít buranská ješitnost nebo homofobie, je ona prezidentská hra na „něco vím, ale nepovím“. A to hned z několika důvodů.

„Já jsem důvody svého rozhodnutí předem oznámil panu ministrovi školství a řekl jsem mu, že nechci ponižovat pana Putnu tím, že bych tyto důvody uváděl veřejně,“ prohlásil v pátek prezident Zeman. Přirozeně tím otevřel cestu všelijakým klepům a domněnkám ohledně příčiny svého nesouhlasu. Mnohdy i dosti nepěkným: kromě celkem jasného Putnova negativního vztahu k prezidentovi a poměrně známé kontroverznosti osoby pana docenta je totiž celkem očekávatelné, že podobná situace poskytne úrodnou půdu i pro dohady týkající se záležitostí, jež jsou aktuálním politickým sporům výrazně vzdáleny.

I kdyby původním Zemanovým záměrem skutečně nebylo kauzu medializovat, jeho explicitní deklarování snahy „neponižovat“ je minimálně ukázkovou neobratností. V kontextu následujícího arogantního vyjádření Kanceláře, ze kterého lze vyčíst, že si na rozhodnutí a případné stanovisko máme počkat až do 11. června (datum jmenování profesorů), vyžaduje věřit v upřímnost prezidentovy obavy z dehonestace Martina C. Putny skutečně velkou práci.

Miloš Zeman se zároveň mýlí, když naznačuje, že se otázka získání či nezískání profesury dá chápat čistě jako záležitost prestiže navrženého, bezpodmínečně vázaná pouze na kandidátovu osobu. A kardinálním argumentem zde zdaleka není ani pověstná solidarita akademického prostředí. Udělení profesorského titulu — stejně jako udělení každého jiného titulu, bakalářským titulem počínaje — je svého druhu oficiálním výstupem dané vysoké školy. Základním adresátem jednání v této věci není a neměl by být tedy nikdo jiný, než Univerzita Karlova.

S převládajícím výkladem příslušného paragrafu vysokoškolského zákona, který omezuje roli prezidenta na roli pasivního garanta jmenovací ceremonie, se pochopitelně dá polemizovat. V žádném případě to ovšem prezidenta neopravňuje zaházet se svým postavením ve jmenovacím procesu svévolně a nezdůvodňovat svá rozhodnutí. Kdybychom chtěli najít paralelu v samotném vysokoškolském zákoně, můžeme navázat na paragraf týkající se přijímacího řízení, v němž se píše, že o přijetí ke studiu rozhoduje děkan.

I když je tato rozhodovací pravomoc — na rozdíl od pravomoci prezidenta v profesorském řízení - vyjádřena explicitně, rozhodně ji nelze vyložit tak, že děkan může daného uchazeče na školu nepřijmout například kvůli tomu, že se mu nepozdává jeho jméno nebo proto, že uchazeče zná a nemá ho rád. Případné negativní rozhodnutí musí být naopak opřeno o doložitelné a vysvětlitelné procedurální nebo kapacitní důvody a bude-li vydáno navzdory dostačující kapacitě oboru a uspokojivému výsledku přijímací zkoušky, zpravidla poukazuje na formální pochybení ze strany uchazeče nebo katedry.

I proto se dá Zemanovo prohlášení o možném neudělení profesury Martinu C. Putnovi číst nejen jako zásah do autonomie rozhodování Univerzity Karlovy, nýbrž i jako nepřímé zpochybnění legitimity navrhovacího procesu. V této situaci se stává absence řádného zdůvodnění ze strany Hradu urážkou směřovanou univerzitě a jejím orgánům.

Fungování vysokého školství, i když patří ke společenským záležitostem, na nichž si už mnozí politici polámali zuby, má onu kouzelnou (a neslábnoucí) vlastnost přitahovat pozornost všeználků a inspirovat k navrhování jednoduchých receptů. Pravidelně to vídáme, jakmile se ve veřejné debatě vynoří témata školného, masifikace vzdělávání či míry propojení podoby vysokoškolského systému s potřebami pracovního trhu. I Miloš Zeman se k problémům a organizaci vysokého školství vyjadřuje rád, o čemž svědčí nejen spor o Putnovu profesuru, nýbrž i pondělní vystoupení prezidenta v rámci Žofínského fóra, na němž navrhnul poněkud „inovativní“ provázání financování jednotlivých vysokých škol se statistikami zaměstnanosti jejich absolventů a opřel se (všem dostupným výsledkům šetření navzdory) do údajné neuplatnitelnosti kulturních antropologů.

Jestliže se někdo domnívá, že je Zemanova neznalost vysokoškolské legislativy, která vyšla najevo v „kauze Putna“, jen nepatrným přešlapem nebo následkem poblouznění na základě osobní averze či touhy po uplatňování moci, důkladnější prozkoumání prezidentových názorů na vysokoškolskou politiku rozhodně nepřispívá k uklidnění. A že jsou ambice Miloše Zemana mluvit do fungování vysokého školství výrazné (a neúměrné jeho znalosti akademického prostředí), můžeme vidět i v některých jeho vyjádřeních ještě z dob volební kampaně. Proto také — i kdyby nakonec bylo prezidentovo rozhodnutí ohledně profesury Martina C. Putny pozitivní — je výrazné vymezení akademické veřejnosti vůči jednání Hradu zcela namístě.