Lázeňský trojúhelník je v UNESCO. A co česká památková péče?

Ondřej Chrást

Skvělá zpráva. Trojice západočeských lázeňských měst je nově pod patronací UNESCO. Vedle oprávněného nadšení je to ale i dobrá příležitost revidovat místní přístup k ochraně památek a také se znovu rozzlobit nad novelou stavebního zákona.

Vstup lázeňského trojúhelníku a jeho následný rozvoj snad otevře oči i těm, kteří na památkovou péči nadávají jako na nepotřebnou „bariéru našeho přirozeného rozvoje“ a otevře cestu, aby se na ni dívali jako na prostředek kulturního a ekonomického rozvoje dané oblasti. Foto FB Mariánské Lázně

České republice se na konci července už popatnácté dostalo asi nejvyššího možného světového ocenění v oblasti kulturního dědictví — celkem jedenáct evropských lázeňských měst ze sedmi zemí Evropy, včetně našeho západočeského lázeňského trojúhelníku Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Karlovy Vary se společně jako „Slavné lázně Evropy“ dostalo na prestižní seznam UNESCO. Předcházely tomu roky vyjednávání a zvelebování dotyčných měst, samotná přihláška byla podána již v roce 2006.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V posledních dnech jsme slyšeli mnoho pozitivních reakcí, méně už však komentářů k tomu, co to vlastně pro Českou republiku a pro dotyčná města znamená. Jak totiž ukazují předchozí české „zářezy“, především je to ohromná příležitost k velkému ekonomickému posílení lokální ekonomiky prostřednictvím turismu. Města se záhy ocitnou ve všech prestižních světových bedekrech a dá-li pandemie, hotely stejně jako místní podnikatelé nebudou kapacitně stíhat. To je však asi spíš pozitivní problém, který se dá řešit.

Kulturní hodnota není stav, nýbrž proces

Přítomnost na seznamu světových kulturních památek je však také závazek, protože se města ocitnou pod drobnohledem světové odborné veřejnosti. Být na seznamu UNESCO totiž především znamená uznání toho, že daná lokalita svým významem daleko přesahuje regionální hranice. Zařazení západočeských lázeňských měst do seznamu je odůvodněno unikátním způsobem léčby, založeným na využívání přírodních pramenů a společnou typickou architekturou. A to může být zároveň i jeden z problémů, kterým budou města čelit.

Kandidatura totiž znamenala nikoliv formální, ale velmi pečlivý proces posouzení a hodnocení, v jehož rámci se obce mimo jiné zavázaly, že hodnotu, pro kterou budou zapsána, zachovají. To však neznamená, že se zakonzervují. Moderní památkové trendy ve světě směřují jednoznačně k udržitelnému rozvoji, vdechování života památkám, nikoliv ke konzervativní ochraně „betonu“. V památkovém sporu trvajícím v českém prostředí téměř století, jestli chránit hmotu nebo ideu, tedy opět došlo k jednoznačné výzvě oboje propojit — klíčový je rozvoj a uchování idey v konkrétní hmotě. Z památek nesmí zůstat skanzeny bez života.

Své by o tom mohli vyprávět například v Praze, kde monitorovací komise UNESCO složená z předních světových odborníků v oblasti kulturního dědictví a architektury v roce 2019 konstatovala, že pasivita státní správy výrazně ohrožuje chráněné historické centrum, kterému tak eventuálně hrozí, že bude ze seznamu UNESCO vyškrtnuto. A to tehdy netušili, jaký legislativní paskvil naše vláda připraví v podobě nového stavebního zákona, který památkovou péči odsouvá na doslova vedlejší kolej. Hrozí její totální zhroucení, a tím i ohrožení části naší identity prezentované kulturním dědictvím.

Bodejť by ne, návrh psali sami developerští dravci najatí Ministerstvem pro místní rozvoj, kterým jde jen o to postavit co nejvíce, co nejhustěji a pokud možno za co nejméně. V pořádku, i developery potřebujeme, ať konají svou práci, ale potřebujeme také chránit kulturní dědictví a rozvíjet moderní ekonomiku v podobě udržitelného turistického ruchu. Potřebujeme především vyvážený přístup, nikoliv válcování jedněch druhými. A k tomu nový stavební zákon skutečně nesměřuje.

Věřím, že vstup lázeňského trojúhelníku a jeho následný rozvoj otevře oči i těm, kteří na památkovou péči nadávají jako na nepotřebnou „bariéru našeho přirozeného rozvoje“ a otevře cestu, aby se na ni dívali jako na prostředek kulturního a ekonomického rozvoje dané oblasti. Jak už poznamenal jeden z klasiků německé památkové péče Gottfried Kisesow: „Ochrana památek je jeden z nejkrásnějších úkolů, jimž se můžeme věnovat. Jde při ní o utváření našeho současného prostředí a o to dát budoucnosti nějakou základnu. Vidím to tak: památkovou péči pěstujeme jako poděkování minulosti, z lásky k současnosti a jako dárek budoucnosti.“

Diskuse