Vycházím z paneláku, kde jsem vyrostl. Sousedi mě tu dodnes oslovují jako Vítka nebo Vítečka — podle jejich věku a míry náklonnosti. Je ošklivo. Mám nový kabát, nové boty, sako, které jsem zatím nosil jen na plesy. Jestlipak se v domě ví, že jsem už asi šestnáct hodin starostou…

Mě osobně ta myšlenka docela děsí. Jako už kolikrát, hlavou se mi honí vzpomínky, jak jsem před rokem s několika přáteli zakládal sdružení Změna pro Kolín. Měli jsme pocit, že už se konečně něco změnit musí. Jenže, sakra, mělo se stát právě tohle?

Koukám na hodinky. Do osmi je spousta času. Nechal jsem si rezervu. Chci si koupit cigarety. Jako hospodský kuřák to obvykle dělám až večer a ještě jen ve společnosti. Ale teď je potřebuju. Jsem nervózní, nesoustředěný. Myšlenkami se vracím k našemu volebnímu programu. Kdybych to někomu řekl, neuvěří. Jenže já bych ho chtěl splnit. Nejraději ještě dneska. A vůbec nevím, jak se to dělá.

Naproti Barborce si u stánku kupuju krabičku Marlborek. Nikdo z ostatních ve frontě mě nepoznává. Vypadají, že jim je celkem ukradený, kam jdu. A já jdu na radnici. Do té velké pracovny. Pro mě až moc velké. Jsem zvyklý na společný život s kolegy v učitelském kabinetu. Co udělám? Nechám si uvařit kafe. Vyzkouším telefon, zapnu počítač, prohlédnu si věci zapomenuté v zásuvkách? Každopádně všem podám ruku. A budu zdravit první. A nebudu se tvářit vyděšeně. A povýšeně. A nervózně… Jenže já jsem nervózní!

V parčíku nedaleko soudu si zapaluju první cigaretu. Sedím na lavičce a tupě koukám. Jsem starosta. Včera v hospodě se to všem kamarádům líbilo. Gratulovali mi, měli radost, věřili mi. Chci si taky věřit…

Po druhém cigáru se mi trochu motá hlava. Za chvíli mi můj předchůdce Jiří Buřič oficiálně předá úřad. Jak se bude chovat? Jak se asi ten chlap cítí? Potom, co předváděl, k němu nechovám žádné vřelé city, ale najednou je mi ho líto. Proč, krucinál? Nevím. Jako bych se styděl, že jsem ve svém věku vyhrál volby a jdu starého matadora vystřídat. Nechci se chovat poníženě nebo ustrašeně, ale neumím nasadit výraz vítěze. Vyfouknu kouř a vzpomenu na kamaráda Honzu Soukupa. Včera mi řekl: „Hlavně se z toho neposer. Neposer se z nikoho a z ničeho. Ani ze sebe samýho.“

Dávám si posledního šluka a zvedám se z lavičky. Je pondělí, jedenáctého října 2010, a já jdu poprvé na radnici do práce. Jsem starosta a nezblázním se z toho…

Advent s cynikem

Sněží. Je první prosincový pátek. Advent. Na náměstí tají vločky pod nohama několika stovek lidí. Dávám si u stánku svařák a koukám na nevzhledný kamión s reproduktory, který je tu jako improvizované pódium. Vadí mi od prvního pohledu, a to ještě ani nevím, že aparatura je nekvalitní a zvuk řečníků dolehne sotva ke kašně.

Ve středu náměstí se má rozsvítit vánoční strom. Prostředí je nevalné, provinční, nevzhledné odpadkové koše jsou po okraj naplněné plastovými kelímky. I tohle se musí změnit. Možná jsem měl víc pohlídat přípravy.

Snažím se uklidnit, ale marně. Mám trému. Po měsíci starostování mám před sebou první veřejné vystoupení před docela plným náměstím. Budu mluvit o podstatě Vánoc, o rozjímání, klidu, nepodlehnutí komerčnímu běsu, o radosti dětí… A mé první se má narodit každým dnem. Holčička. Další nová role v mém životě. Ten se zatím mění víc než město, kterému jsme to slíbili.

Procházím náměstí, dopíjím svařák a pozoruju lidi. Zatím mě až na výjimky nepoznávají. Logicky. Zvolili si Změnu, ne mě osobně. „Jdeš si taky poslechnout Buřiče?“ ozývá se mi za zády. Otáčím se. Mladší z dvojice mužů je rád, že může staršího poučit: „Jakýho Buřiče, prosím tě? Rakušana, ten je teď novej!“

Vida, byl jsem optimista. Nejenže mě lidé nepoznávají, někteří ani nezaznamenali, že je na radnici někdo nový. To abych doufal, že mě moderátor náležitě představí…

Přede mnou mluví pan farář. Hlas má slabší, nicméně řeč má myšlenku. On přináší do Kolína advent, skutečné poselství. On je tím nejdůležitějším na pódiu, já jsem až ten druhý. Paradoxně mě to uklidňuje. Navážu na jeho slova a pokouším se vytěžit co nejvíc ze zkušenosti kantora. Mluvím nahlas, pomalu, pevně. Snad to jde. Ti, co mě slyší, poslouchají. Odpočítávám rozsvícení stromu — a ten se skutečně rozsvítí. Sláva. Mám to za sebou.

Při odchodu z pódia zahlédnu svého předchůdce. Když mi předával funkci, choval se jako alfa samec k telátku, které jen čirou náhodou proniklo na jeho teritorium. Dával najevo převahu, znalost prostředí. I teď mám pocit, že stále dokazuje svou nenahraditelnost. Rozmáchlá gesta, na hlavě převeliký klobouk, okolo něj lidi, které neznám, ale jistě bych je znát měl…

Moc se mi k němu nechce, svým způsobem ve mně budí respekt. Ale potřebuju s ním mluvit. Při předávce úřadu vzletně mluvil o filozofii rozpočtu města, pravicové politice a zbytečné panice. Přitom město dlužilo skoro miliardu a na radnici ležely nesplacené faktury za padesát miliónů. Teď se ho ještě musím zeptat, proč mi tehdy neřekl všechno. Konkrétně, že ani neplní úvěrové podmínky Komerční banky. Proč mi neřekl, že jí týden před mým nástupem napsal, ať si v Kolíně vybere další domy do zástavy? Dá se to řešit jinak?

Když k němu dojdu, slušně pozdravím. Podáváme si ruce. Oslovuje mě s ironií v obličeji i hlase „pane starosto“. Popisuji mu problém a ptám se, jak chtěl dál postupovat, co měl v plánu.

Dlouze na mě kouká a přemýšlí. Potom se rádoby přátelsky dotkne mého ramene a řekne jedinou větu. „Bojujte, mladíku, bojujte!“ Tečka. Konec. Nic víc. Pod vánočním stromem, v atmosféře počínajícího adventu, se právě dva lidé fatálně lidsky rozešli. Paradoxně cítím úlevu. Je dobře, že už tenhle chlap není starostou. Budu lepší. Aniž by to tušil a zamýšlel, moc mi pomohl. Bojovat určitě budu! Především proti tomu, aby osud města určovali takoví, jako on.

Vyhazov

Únor 2011. Tři měsíce a jeden den od příchodu na radnici. Čtvrt roku plného dobrodružství. Těžko bych ve svém životě hledal větší. Snad, když jsem se jako devatenáctiletý vydal stopem na Gibraltar. Jenže to bylo korunované pocitem vítězství, čisté radosti.

Nad spojením dobrodružství a úředničiny by se asi leckdo zasmál, ale ono to dobrodružství je. A velké. Učím se pochopit vztahy, zorientovat se, poznat, kdo s kým a proti komu hraje. Kdo je důvěryhodný a kdo nemá na úřadě co dělat.

Dnes chci vyhodit vedoucího odboru, člověka se špatnou pověstí, spojovaného se spoustou podivných rozhodnutí. Při předvolebních mítincích mi lidé říkali, že ho stejně nevyhodíme. Že na každého něco ví. Že přežil všechna vedení a přežije i naše. Na mě neví nic, mám výhodu. Zároveň ale cítím, že mi chybí zkušenost. Proti mně dnes bude stát ostřílený hráč, jeden z vůbec nejzkušenějších. Tři měsíce se mě snaží svým absolutně loajálním chováním a úslužným přístupem přesvědčit, že je nepostradatelný. Že s ním a jeho zkušenostmi bude můj život na radnici lehčí. Nenechávám se zlákat. Jmenujeme se Změna pro Kolín a slibovali jsme změnit i pověst úřadu.

Jeho zaměstnanci jsou většinou poctiví. Od mnohých vím, že se jim dřív nepracovalo dobře a zadání mnohdy plnili s odporem. Teď čekají, co já a radní uděláme. Začali jsme už vypovězením nevýhodných smluv. Peníze, které minulé vedení platilo za úklid radnice, klesly na méně než polovinu, náklady na právní služby na čtvrtinu. Jednoduché počty. Jenže teď je nejvyšší čas rozloučit se i s lidmi, kteří byli nositeli a symboly korupční doby.

Zvu k sobě do pracovny celé vedení. Krátce se radíme, připravuji si argumenty. Pak přichází on. Obraz, který nezapomenu. Vchází loajální úředník s obvyklým poníženým úsměvem, drobně přihrbený, připravený splnit každičké přání. Při pohledu na nás mu ale okamžitě dochází, že se bude hrát o hodně. Rysy v obličeji mu tvrdnou, oči se mění na malé přísné štěrbinky, drobně se narovnává, zpomaluje ve všech svých pohybech. Sedá si na opačnou stranu jednacího stolu, čímž mezi námi vytváří téměř třímetrový odstup.

Mluvím pomalu, snažím se o rozhodný tón. Myšlenky formuluji úsporně a jasně. Nejsme spokojeni, kauzy z minulosti, bude odvolán z funkce vedoucího odboru, navrhuji rozvázání pracovního poměru dohodou… Vstává. Prý se jde poradit se svým právním zástupcem. Musím zasáhnout. Sám jsem překvapený, jak mluvím nahlas a důrazně: „Jste stále zaměstnancem úřadu. Proto budete respektovat začátek a konec naší schůzky. Ten jako starosta určuji já. Dostatek času na rozmyšlenou budete mít pak.“

Překvapeně se na mě dívá, ale sedá si zpátky. Poslouchá, dokud nedomluvím. Pak beze slova odchází. Mám za sebou první ze schůzek, kdy jsem někomu oznámil, že na úřadě skončil. Ještě jich pár bude.

V nemilosti

Tohle ráno se mi vstává obzvlášť těžce. Řeči rodičů o rostoucích zubech a probdělých nocích jsem nikdy nebral moc vážně. Zpětně se kaju. Obdivuju všechny rodiče světa, že první rok vývoje svých dětí přežili.

Manželka mi něco říká, ale jen vrčím. Od tří ráno, kdy jsem opustil ložnici se řvoucí Agátou, jen těkám od lednice k televizi a pracovnímu stolu, kde se pokouším číst cosi do práce. Jediné, na co se dnes těším, je večerní volejbal s kolegy z gymplu. Ještě předtím mě čeká spousta jednání a především setkání s hejtmanem Rathem. Samozřejmě ne u kafíčka, tak to mezi námi nechodí. Po volbách se u nás marně pokoušel vnutit sociální demokraty do koalice na radnici a tohle fiasko mi asi nikdy neodpustí.

Dnes to bude setkání téměř po roce. V místní nemocnici se slavnostně zahajuje provoz nové magnetické rezonance. Pozvánku na radnici poslali na poslední chvíli, asi v naději, že nepřijdu. A zrovna půjdu! Je v tom trocha vzdoru, ale také potřeba ukázat, že i přes nešťastný začátek s Krajem válčit nechci. Při pohledu do zrcadla na své opuchlé nevyspalé oči však svého rozhodnutí trochu lituju. Chtěl jsem působit sebejistě, jinak se s Rathem mluvit nedá, a vypadám jako po flámu…

Nemocnice je vzorně uklizená, sestřičky zvědavě koukají z oken. Zaměstnanci, kteří dostali požehnání být u té slávy, se v úzké chodbě před plicním oddělením tlačí spolu s řediteli různých firem a institucí. Poznávám spoustu lidí, oba moji rodiče jsou doktoři a otec tu deset let řediteloval. Zdravím vždy jako první a u mnohých čekám, že zapředeme krátký hovor. To se ale pletu. „To víš, támhle je hlídá Semerád, a oni se s nepřítelem bavit nesmějí. Taková je teď doba…“ říká mi nakonec jediný statečný, primář, kterého s ohledem na mstivé nadřízené raději ani nebudu jmenovat. Nevěřím. „Ty jseš ještě tak krásně naivní,“ usmívá se trpce. „Vždyť tady se staví Potěmkin a čeká se na požehnání velkého vůdce. A oni se budou bavit s  nepřítelem pod přímým dohledem jeho špicla? Neblbni…“

Asi naivní jsem. A taky naštvaný. Neměl jsem sem chodit.

Dav se rozestupuje. S dvacetiminutovým zpožděním přichází pan hejtman. Když jde kolem mě, pozdraví, ale ruku nepodá. Slušně odpovídám a tím naše komunikace končí. Stříhá se páska, beze mě. Pořizuje se společná fotografie, beze mě. Po oficialitách hejtman odchází v doprovodu věrných, shromáždění se rozpouští. Nevěřícně koukám na všechny ty lidi, které znám od dětství, některé i z našeho obýváku. Vzpomínám, jak mě vždycky zdravili a přátelsky klábosili, když byl otec ředitelem. Teď mě ignorují. Tohle si musím zapamatovat. Ne z pomstychtivosti. Spíš proto, abych od lidí nečekal moc.