Nedávno mi někdo doporučil dokument „Květinový most“ od rumunského režiséra Thomas Ciulei. Je to možná nejlepší dílo Ciuleia a získal za něj spoustu ocenění. Vydržela jsem se na něj dívat půl hodiny a po několika dnech jsem pozbyla odvahu vidět i druhou půlku. Co pro některé může vypadat jako krásná rustikální idylka, ve mně otevřelo staré rány.

A to aniž bych pracovala na poli, starala se o zvířata a docházela do školy přes tři kopce. A moje máma naštěstí nemigrovala do Itálie, ačkoli se o to několikrát pokusila. Síla dokumentu spočívá podle mě v evokaci vzpomínek, asociací a v identifikaci s protagonisty, což ve mně spustilo smršť zapomenutých ponížení, pocitů nespravedlnosti a prázdnoty.

Evropští diváci ve filmu snad vidí krásu jednoduchosti, eko-romantické záběry, návrat k půdě a přírodě, neo-rustikální životní styl, jídlo bez chemie a klid; hrají tu i vzpomínky na komunismus — na chvíli se v záběru objeví velká socha Lenina uprostřed ničeho, jak to někdy bývá k vidění na vesnicích.

Idyla ve stínu bezčasí

Na povrchu se může zdát, že rodinka žije skromně a v souladu s přírodou, sice bez matky, ale všichni jsou víceméně spokojení, žádné velké drama se neodehrává, všichni drží pohromadě. Tatínek je starostlivý, děti se učí, pracují možná trochu víc, než je běžné, nicméně nehrají celý den počítačové hry, ani neprokrastinují.

Maminka jim posílá z Itálie plastové sluneční brýle i nějaké to jídlo a ptá se důkladně na školu. Na prospěch se ptá každý den i tatínek: „Jakou známku jste dostali dneska?” Svět se točí kolem známek a práce v domácnosti. Všechno je tak, jak má být, život je jednoduchý a sleduje cykly přírody. Co jiného by si člověk přál?