Ještě v polovině listopadu se celá Evropa a svět s napětím dívaly na nadcházející prezidentské volby v jedné z nejchudších a nejzkorumpovanějších zemí evropského kontinentu, Moldavsku. Z evropského a českého pohledu se jednalo o značně nepředvídatelné druhé kolo prezidentského souboje mezi Majou Sanduovou a Igorem Dodonem.

Všichni se přitom obávali opakování scénáře z roku 2016, kdy proti sobě oba kandidáti nastoupili poprvé a Dodon nad proevropskou kandidátkou těsně zvítězil. Jakkoli se v moldavském případě jedná spíše o ceremoniální postavení hlavy státu, uplynulé čtyři roky ukázaly, že funkce prezidenta je v politicky nestabilním Moldavsku, které je jinak polo-parlamentní republikou, skutečně klíčová.

Celé volební klání se i tentokrát odehrávalo v geopoliticky dosti napjatém kontextu a bylo ve společnosti představováno binárním pohledem výběru mezi Evropskou unií a Ruskem. A je pravdou, že v uplynulém období se Igor Dodon velmi úzce orientoval na Rusko a zpochybňoval dřívější spolupráci a závazky se sousedy Moldavska i Evropskou unií, včetně podpisu dohody o přidružení, ze které však tato východoevropská země i Evropská unie významným způsobem profitují.

Svým vystupováním, do nějž patří i projevy v ruštině, si ale Sanduová získala část tradičně proruského obyvatelstva. Tak narušila dřívější rovnováhu mezi proevropským a proruským elektorátem, který byl v minulých volbách často rovnoměrně rozložen mezi oba tábory.

Důvodů k tomu bylo hned několik. Kromě nezvládnuté pandemie koronaviru a izolace Moldavska během Dodonova prezidentského mandátu to byla zejména touha po změně a nové perspektivě, která by Moldavsko vyvedla ze zkorumpovaného systému vládnutí a ekonomického marasmu. Klíčovou roli pro nakonec výrazný rozdíl ve výsledku 57 % ku 42 % bodům sehrála moldavská emigrace, zejména v zemích EU, která se rekordně zmobilizovala, aby kandidátku opozice podpořila.

Igoru Dodonovi přitom nepomohlo ani obvyklé nasazování administrativních zdrojů a nátlak na státní zaměstnance, ani přivážení voličů z de facto odloučeného regionu Podněstří, kde Dodon masově — i když v absolutních číslech v malém počtu — zvítězil. Sanduová v době volební kampaně čelila rozsáhlé dezinformační kampani a řadě falešných obvinění proti své osobě, včetně zpochybňování jejích schopností vést stát jakožto žena.

Ani to však nedokázalo zvrátit pozitivní poselství a osobní kouzlo bývalé premiérky, ministryně školství se západním vzděláním a kariérou ve Světové bance, která proslula svým bojem proti korupci a tvrdým prosazování modernizačních reforem. Zato si získala obdiv a podporu od Moldavanů, včetně krajanů ze zahraničí, kam odjela pracovat téměř třetina moldavských občanů, jimž ale — jak se ukázalo — rozhodně není budoucnost jejich země lhostejná.

Co od první moldavské prezidentky můžeme očekávat?

Již před volbami bylo jasné, že nepůjde jen o křeslo hlavy státu, ale také o širší překreslení moldavské politické mapy prostřednictvím vyhlášení předčasných parlamentních voleb, které neoficiálně prosazovaly obě strany, a také o geopolitickou orientaci Moldavska v následujících čtyřech letech. Poměrně formální úřad a omezené pravomoci moldavské prezidentky mohou totiž v rozbouřených vodách moldavské politiky představovat mocenskou kotvu.

Politická strana Maji Sanduové ACUM má sice v parlamentu pouze omezenou podporu a patnáct poslanců ze 101, ale úřad prezidentky jim dodává na významu a činí z nich reálnou politickou sílu, jakkoli stále v opozici. Na druhou stranu může nová prezidentka očekávat silný tlak ze strany proruských socialistů a jejich koaličních spojenců z Demokratické strany uprchlého oligarchy Vladimira Plahotňuka a jimi vedené vlády premiéra Iona Chicu.

Politicky to tedy nově zvolená prezidentka jistě nebude mít snadné. A lze očekávat všemožné snahy uvedených politických subjektů o podkopání jejího postavení a legitimity.

V geopolitické rovině již Maja Sanduová způsobila určitý rozruch, když prohlásila, že by Rusko mělo konečně stáhnout své „mírotvorce“ z nikým neuznaného regionu Podněstří, k čemuž se Ruská federace zavázala již na konci 90. let. Uvedeným prohlášením — které však bylo ruskými médii a proruskými silami v Moldavsku nutně překrouceno a zveličeno — si Sanduová v Rusku těžko najde spojence k řešení už dvacet let zamrzlého konfliktu.

Očekávání přitom byla taková, že jakkoli se nová prezidentka bude orientovat na Evropskou unii a sousední země, včetně Rumunska či Ukrajiny, bude se snažit i s Ruskem vycházet. První kroky nově zvolené prezidentky však dávají tušit, že chce vést přímočarou politiku jasných politických gest a vyjádření jak vůči partnerům, tak vůči moldavskému obyvatelstvu.

Tím byla Maja Sanduová ostatně vždy proslulá a ve svých vyjádřeních odsuzovala nejen zkorumpovanost moldavské politiky, ale také izolaci Moldavska ve světové politice. Její první setkání s velvyslanci Rumunska, Spojených států a Francie stejně jako telefonáty s lídry zemí Evropské unie její odhodlání dobře dokumentují.

V každém případě bude překonání Dodonova dědictví se silnější orientací na Rusko a jeho geopolitické zájmy v regionu stejně jako nové nastavení vzájemných vztahů s tradičním partnerem/rivalem představovat velkou zkoušku. Podobně velkou jako boj s korupcí, kde má prezidentský úřad pouze omezené kompetence a bez spolupráce s vládou půjde úspěchů dosáhnout jen stěží.

Před Majou Sanduovou se tedy otevírá velké pole, ale s ohledem na omezené prostředky, které má v tuto chvíli k dispozici, a nejisté budoucí parametry parlamentní politiky, bychom její prezidentství neměli přeceňovat. Je v zájmu Západu včetně České republiky, aby moldavská prezidentka uspěla. Ale musíme se o to také sami přičinit. Vyčlenění speciálních finančních prostředků v rámci makrofinanční podpory ze strany Evropské unie je prvním dobrým krokem.