Je to pro jejich dobro, bývá první argument segregace. To proto, že žijeme ve společnosti, která některé typy argumentů považuje za nehumánní. Když se ale jde trochu hlouběji, ukáže se, že jde primárně o „dobro“ těch, kteří mají být segregací uchráněni od nežádoucího styku s těmi segregovanými.

Nejinak to působí i ze zpráv, které referovaly o otevření romské a neromské třídy v Krásné Lípě na Šluknovsku minulý týden. Ředitelka školy sice tvrdila, že klíč nebyl etnický, že se orientovala výhradně podle toho, jestli děti chodily do školky, starosta pak ale přiznal, že rodiče neromských žáků nechtěli do školy děti dávat právě proto, že tam chodí moc romských dětí. 

↗

Jsou školy, kde se integraci docela dobře daří. Foto Saša Uhlová, DR

Není to jediný případ a není to nový problém. Když to nejde tak, že by byly školy úplně zvlášť, nejlépe zvláštní, či praktické pro Romy, tak je aspoň dáme do jiné třídy. I kdyby nevýhodou bylo jen stigma „romské třídy“ a žádný jiný rozdíl by v přístupu učitelů nebyl, docela by to stačilo na to, aby děti vyrůstaly s pocitem občanů druhé kategorie.

Platy jsou ve školství mizerné, dětí bývá ve třídách příliš mnoho, učitelé nemají takové „výdobytky“ jako je třeba jeden rok volna po sedmi letech, kdy by se mohli vzdělávat, situace ve školství je opravdu neudržitelná. Chápat, proč by to chtěli zdánlivě snazší, není těžké. Ale přesto.

Stát nemůže rozdělovat děti tímto způsobem. Argument podfinancování školství, či špatných podmínek, není v žádném případě alibi proto, abychom si jako společnost dál zadělávali na problémy, které budou čím dál víc neřešitelné. O co víc bude segregace, o to víc budou problémy růst, až nabudou rozměrů, kdy nás budou stát mnohem víc, než jen hodně peněz.

V každé třídě jsou žáci, kteří jsou pomalejší a žáci, kteří jsou naopak připravení tak, že za nimi celá třída zaostává. Skloubit to je jistě těžké. Ovšem situace je taková, i když v ní nejsou romské děti. Pro etnicky české žáky to učitelé podstoupí, i když si jistě každý učitel dokáže představit, bez kterých konkrétních žáků by třída šla takzvaně rychleji. Jenže škola není jen závod v nabývání znalostí. Je to i místo sociální integrace. A to je srovnatelně důležité.

Situaci učitelů se nevysmívám, jako bývalá učitelka (čistě romských tříd) mám pochopení. Vlastně by mi bylo sympatické, kdyby učitelé vstoupili do stávky s následujícími požadavky: Chcete, vládo, integraci? Tak nám k tomu dejte podmínky a přestaňte se tvářit, že vzdělání je jen jednou z mnoha položek na seznamu. Vzdělání je absolutní priorita a my k tomu chceme mít skutečně důstojné podmínky.

Co všechno by učitelé potřebovali, by si jistě uměli už zformulovat sami. Od zvýšení platů, které by nebylo jen kosmetické, po snížení počtu žáků ve třídách, pokud škola integruje. Jako motto by si mohli vzít výrok Jana Masaryka: Pamatuj, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír.

Aby byla stávka účinná, nesměla by ale být jen symbolická. Děti by určitě neumřely, kdyby neměly pár týdnů výuky, škola by mohla zajistit jejich hlídání. Výsledek, který by si učitelé vymohli, by byl ku prospěchu všem. V první řadě dětem. A to všem.