Stále znovu se českými médii valí vlna méně i více zasvěcených komentářů o uprchlické krizi. Na ní se podílejí i příslušníci českého exilu. Zde ovšem vládne zajímavá atmosféra. Ano, byli jsme sami uprchlíky. Ale zdánlivě si značná část českého exilu v Německu připadá jako něco jiného, než jsou dnešní uprchlíci. Panuje většinou kritická pozice vůči kancléřce Angele Merkelové.

My, uprchlíci, dnes již zazobaní členové německého společenství, jsme přicházeli během Studené války z nedůvěryhodného východního bloku. Byli mezi námi i východní špioni — připomeňme jen případ Minařík a jeho atentát na Svobodnou Evropu. Mluvím s těmito exilovými Čechy a zatím se mi nepodařilo najít někoho, kdo by viděl mezi tehdejším naším údělem a dnešními uprchlíky nějakou podobnost. Dostávám vynadáno, i když občas přátelsky.

↗

Kdo nebyl v projevu Djanga Asüla, jako by neexistoval. U německé TV už nikdo ani nezaznamená, že značná část německých kabaretistů je tureckého původu. Foto Wikimedia

Tato česká uprchlická vlna jako by si nepamatovala, že tehdy v Německu již existovali přistěhovalci ze Středozemí, hlavně z Turecka. S jejich dětmi chodily naše děti do školy, zelenina od tureckého prodavače byla čerstvější než ze supermarketu a byli to příjemní sousedé a účastníci schůzek rodičů ve škole. U televize jsme si zvykli, že značná část „německých“ kabaretistů je tureckého původu, že Django Asül byl se svou perfektní bavorštinou dokonce pozván bavorskou CSU na tradiční narážení speciálního piva, kde bylo jeho úkolem oslovit kabaretistickými útoky bavorskou politickou elitu. Kdo v jeho projevu nebyl, jako by neexistoval. Jeho ostré špičky vyvolávaly nadšený potlesk — tleskat musí i právě pohaněné politické osobnosti.

V Německu je povinná školní docházka a dohlížejí na ni úřady. Děti se ve škole kamarádí, i když mezi nimi občas nastane hádka či pranice. Škola řeší celé spektrum kooperace i konfliktu. Samozřejmě existují extrémní okraje společnosti, které ovšem existují vždy a všude. Rodiče židovských spolužáků mojí dcery se na jednom berlínském gymnáziu obraceli proti výletům do krásných braniborských končin, protože se obávali útoků východoněmeckých neonacistů, kteří zde mají mezi mladými sice okrajový, ale přece jen viditelný vliv.

Proč tedy najednou v české debatě řešíme antisemitské násilí jen ze strany muslimských migrantů, aniž bychom popsali celý problém? Dnešní noví utečenci, kteří neměli možnost obdržet patřičné tolerantní vzdělání, jsou jednou kategorií, do které je nutné ještě investovat značné úsilí. Ale ti, kteří v Německu žijí déle, mají ve školách do maturity třikrát povinnost seznamovat se s německou historií Třetí říše, s rasismem a masovými vraždami. Když třída jede navštívit památník koncentračních táborů nebo plánuje letní brigádu v Osvětimi, jsou osloveni všichni. A jedou tam.

V české debatě v exilu, ale tentokrát hlavně doma, je často řeč o tom, že společenský systém v islámských zemích například neakceptuje rovnoprávnost žen. Současně v českých předvolebních rozhlasových a televizních debatách vystupují muži až v počtu deseti, jako sbor tučňáků, bez jediné ženy. Občas se jedna vyskytne, ale to je vše. Pokud někdo řekne slovo „gender“, musí to být podle českého většinového názoru nějaký blbec.

V prostředí tureckých přistěhovalců v Německu může člověk zažít emancipaci zvláštního druhu: Ženy s dětmi zapudí dominantního otce, rozvedou se a důvěřují německému prostředí a právnímu řádu, které je ochrání. Není to tedy problém turecké kultury, ale mužského šovinismu, jistě částečně způsobeného zemí původu. Ano, existuje problém vynucených manželství mladistvých, ale je to problém okrajový. Právní řád ho právě řeší, přičemž se snaží ochránit mladistvé, nikoli vyhnat Turky z Německa.

Komunita Turků a lidí tureckého původu pravidelně komunikuje s židovskou obcí a pro obě skupiny je důležité, ochránit své objekty a školy před násilím, které může být neonacistické i radikálně muslimské. Někdy je toto násilí dokonce společné či vzájemné, ač pak téměř neškodné. Berlínská policie má ve svých archivech i zprávy o dohodnutých rvačkách tureckých výrostků s východoberlínskými mladými neonacisty. Turci z Kreuzbergu někdy v těchto debatách zastávají stanovisko, že oni jsou déle Němci (tedy západní) než ti z východu — Německo se sjednotilo až v roce 1990. Když pak v nemocnici vedle sebe leží východní Němec s Turkem z Kreuzbergu, oba s přeraženou sanicí, stávají se kamarády. Vše tedy má své vývojové linie a není korektní posuzovat migraci, a především také integraci současné uprchlické vlny, podle momentálního dojmu. Je to silně ahistorické a k posouzení celkové situace patří zkušenost nebo detailní studium.

Když nyní někteří lidé českého původu podporují radikální AfD, slouží jako exiloví Češi jejím strukturám nebo ji slaví, aniž by se zmiňovali o její snaze revidovat výsledky 2. světové války, je to zvláštní intelektuální deficit, hraničící se ztrátou soudnosti. Desítky tisíc uprchlíků z naší vlasti obdržely podporu v okamžiku, kdy se nikdo nemohl domnívat, že budou představovat přínos pro německou společnost. I v České republice máme značný počet spoluobčanů arabského původu již z časů komunismu. Problémy s nimi neexistují. Jsou to integrovaní a vzdělaní lidé. Proč tedy vedeme diskusi o dnešní migraci, jako by se jednalo o nějakou novinku?