Inkluze a exkluze v českém exilu a doma
Jaroslav ŠonkaV českém exilu v Německu panuje podle Jaroslava Šonky zvláštní atmosféra. Někteří z těch, kteří utíkali z východního bloku za studené války, nevidí mezi svým údělem a údělem dnešních uprchlíků žádnou podobnost.
Stále znovu se českými médii valí vlna méně i více zasvěcených komentářů o uprchlické krizi. Na ní se podílejí i příslušníci českého exilu. Zde ovšem vládne zajímavá atmosféra. Ano, byli jsme sami uprchlíky. Ale zdánlivě si značná část českého exilu v Německu připadá jako něco jiného, než jsou dnešní uprchlíci. Panuje většinou kritická pozice vůči kancléřce Angele Merkelové.
My, uprchlíci, dnes již zazobaní členové německého společenství, jsme přicházeli během Studené války z nedůvěryhodného východního bloku. Byli mezi námi i východní špioni — připomeňme jen případ Minařík a jeho atentát na Svobodnou Evropu. Mluvím s těmito exilovými Čechy a zatím se mi nepodařilo najít někoho, kdo by viděl mezi tehdejším naším údělem a dnešními uprchlíky nějakou podobnost. Dostávám vynadáno, i když občas přátelsky.
Tato česká uprchlická vlna jako by si nepamatovala, že tehdy v Německu již existovali přistěhovalci ze Středozemí, hlavně z Turecka. S jejich dětmi chodily naše děti do školy, zelenina od tureckého prodavače byla čerstvější než ze supermarketu a byli to příjemní sousedé a účastníci schůzek rodičů ve škole. U televize jsme si zvykli, že značná část „německých“ kabaretistů je tureckého původu, že Django Asül byl se svou perfektní bavorštinou dokonce pozván bavorskou CSU na tradiční narážení speciálního piva, kde bylo jeho úkolem oslovit kabaretistickými útoky bavorskou politickou elitu. Kdo v jeho projevu nebyl, jako by neexistoval. Jeho ostré špičky vyvolávaly nadšený potlesk — tleskat musí i právě pohaněné politické osobnosti.
V Německu je povinná školní docházka a dohlížejí na ni úřady. Děti se ve škole kamarádí, i když mezi nimi občas nastane hádka či pranice. Škola řeší celé spektrum kooperace i konfliktu. Samozřejmě existují extrémní okraje společnosti, které ovšem existují vždy a všude. Rodiče židovských spolužáků mojí dcery se na jednom berlínském gymnáziu obraceli proti výletům do krásných braniborských končin, protože se obávali útoků východoněmeckých neonacistů, kteří zde mají mezi mladými sice okrajový, ale přece jen viditelný vliv.
Proč tedy najednou v české debatě řešíme antisemitské násilí jen ze strany muslimských migrantů, aniž bychom popsali celý problém? Dnešní noví utečenci, kteří neměli možnost obdržet patřičné tolerantní vzdělání, jsou jednou kategorií, do které je nutné ještě investovat značné úsilí. Ale ti, kteří v Německu žijí déle, mají ve školách do maturity třikrát povinnost seznamovat se s německou historií Třetí říše, s rasismem a masovými vraždami. Když třída jede navštívit památník koncentračních táborů nebo plánuje letní brigádu v Osvětimi, jsou osloveni všichni. A jedou tam.
V české debatě v exilu, ale tentokrát hlavně doma, je často řeč o tom, že společenský systém v islámských zemích například neakceptuje rovnoprávnost žen. Současně v českých předvolebních rozhlasových a televizních debatách vystupují muži až v počtu deseti, jako sbor tučňáků, bez jediné ženy. Občas se jedna vyskytne, ale to je vše. Pokud někdo řekne slovo „gender“, musí to být podle českého většinového názoru nějaký blbec.
V prostředí tureckých přistěhovalců v Německu může člověk zažít emancipaci zvláštního druhu: Ženy s dětmi zapudí dominantního otce, rozvedou se a důvěřují německému prostředí a právnímu řádu, které je ochrání. Není to tedy problém turecké kultury, ale mužského šovinismu, jistě částečně způsobeného zemí původu. Ano, existuje problém vynucených manželství mladistvých, ale je to problém okrajový. Právní řád ho právě řeší, přičemž se snaží ochránit mladistvé, nikoli vyhnat Turky z Německa.
Komunita Turků a lidí tureckého původu pravidelně komunikuje s židovskou obcí a pro obě skupiny je důležité, ochránit své objekty a školy před násilím, které může být neonacistické i radikálně muslimské. Někdy je toto násilí dokonce společné či vzájemné, ač pak téměř neškodné. Berlínská policie má ve svých archivech i zprávy o dohodnutých rvačkách tureckých výrostků s východoberlínskými mladými neonacisty. Turci z Kreuzbergu někdy v těchto debatách zastávají stanovisko, že oni jsou déle Němci (tedy západní) než ti z východu — Německo se sjednotilo až v roce 1990. Když pak v nemocnici vedle sebe leží východní Němec s Turkem z Kreuzbergu, oba s přeraženou sanicí, stávají se kamarády. Vše tedy má své vývojové linie a není korektní posuzovat migraci, a především také integraci současné uprchlické vlny, podle momentálního dojmu. Je to silně ahistorické a k posouzení celkové situace patří zkušenost nebo detailní studium.
Když nyní někteří lidé českého původu podporují radikální AfD, slouží jako exiloví Češi jejím strukturám nebo ji slaví, aniž by se zmiňovali o její snaze revidovat výsledky 2. světové války, je to zvláštní intelektuální deficit, hraničící se ztrátou soudnosti. Desítky tisíc uprchlíků z naší vlasti obdržely podporu v okamžiku, kdy se nikdo nemohl domnívat, že budou představovat přínos pro německou společnost. I v České republice máme značný počet spoluobčanů arabského původu již z časů komunismu. Problémy s nimi neexistují. Jsou to integrovaní a vzdělaní lidé. Proč tedy vedeme diskusi o dnešní migraci, jako by se jednalo o nějakou novinku?
J. Šonka - zcela oprávněně - poukazuje na to že i ti uprchlíci z Východu mohli tehdy být přijímáni (či právě naopak: odmítáni) s obavou, že jsou mezi nimi například špióni východoevropských tajných služeb. A že přesto ale jim zde bylo poskytnuto pohostinství, ubytování, možnost zaměstnání, a tedy všechny příležitosti stát se oněmi "zazobanými členy německého společenství". A přece je to právě mnoho emigrantů z východní Evropy, kteří nyní zaujímají krajně pravicové postoje, a současné migranty odmítají, s tím že oni svého času byli přece "něco zcela jiného".
Neškodí tedy připomenout: i na ty východoevropské emigranty se tehdy hledělo dosti svrchu.
Ale ten přístup k nim byl dost rozpolcený: na jedné straně oficiální stání místa, která se k emigrantům chovala s mnohdy až nečekanou vstřícností; to jest, každý uznaný emigrant měl víceméně naprosto stejná práva jako každý německý občan.
Ale na straně druhé, samotné německé obyvatelstvo na ty emigranty hledělo jak řečeno nemálo svrchu; což ovšem mělo i své zcela objektivní příčiny. A to právě na straně těch příchozích. Konstatovali to jednou dokonce i ze Svobodné Evropy: že ti příchozí migranti (a tedy i Čechové) se prostě vůbec nedokáží slušně chovat podle zavedených norem vyspělé západní společnosti. Jsou neotesaní, obhroublí, nemají ponětí o tom - na to bylo skutečně nutno si celá léta zvykat! - že při jakémkoli setkání (a to i na úřadech!) je zvykem svému protějšku podat ruku.
Takže je opravdu dosti směšné, když právě tito emigranti dnes tvrdí, že ti současní migranti přicházejí ze zcela jiného kulturního okruhu, a že se "k nám nehodí". Svého času jsme i my, migranti z východní Evropy, přicházeli ve skutečnosti také ze zcela jiné kultury - a trvalo nám hodně dlouho, nežli jsme se dokázali v západní společnosti a západní civilizaci skutečně asimilovat. (A mnozí to asi nezvládli dodnes.)
Jeden místní občan, který šel zrovna s manželkou pravděpodobně z kostela, a kterému jsem pohledem na moje odpadky pokazil nedělní atmosféru, mi tehdy pěkně vyčinil. Co si asi musel myslet o Češích, nebo o přistěhovalcích z Východu, když slyšel moji němčinu s českým přízvukem?
Mně šlo o to, že podle toho přízvuku bylo zřejmé, že ten, kdo se tak nemožně choval (tedy já) je "samozřejmě" zase cizinec z východu.
-------------------
Ovšem jako křesťan jdoucí v neděli z kostela bych si nedovolil Vám vyčítat, že mi kazíte nedělní atmosféru pohledem na Vaše odpadky (řinčení rozbíjeného skla v kontejneru na sklo je jiný případ). Pokud jste nikoho neobtěžoval hlukem, přijde mi takové lpění na zvycích a nucení přistěhovalců k podřízení se těmto zvyklostem jako netolerantní. Pokud někomu vadí, že se mu v neděli dostanou do zorného pole odpadky, může mu za chvíli v jeho zorném poli vadit třeba bezdomovec nebo muslimka v šátku.
To, že jsem tomu pánovi pokazil nedělní atmosféru, je čistě můj komentář. On nic takového neřekl, a nic takového mi nevyčítal.
Ale asi "kupodivu" nějak zapadla moje zmínka, že na všech těchto kontejnerech je jasně napsáno "Vhazování v pracovní dny od 7 do 19 hodin".
A na to mě dotyčný upozornil.
Zvláště v tom případě, pokud je v nějakém nařízení těžké najít i jiný smysl než ten, aby každý přizpůsobil své chování (například křesťanské) většině obyvatel, když tím jinak nikoho neobtěžuje.
Ten člověk mi řekl: "To je otázka slušnosti." Já jsem to pochopil. Vy ne, pane Nusharte?
Pro ty, kdo to pochopit nechtějí, platí jediné: Co je psáno, to je dáno. Předpisy a zákazy se dodržují. V opačném případě nastupuje stát se svými donucovacími prostředky. V tomto případě by mohla následovat třeba pořádková pokuta.
Samozřejmě, pokud s tím má nějaký Čech opravdu problém, je zkrátka do německé společnosti neintegrovatelný. Měl by se tedy vrátit do svého milovaného českého bordelu a české bezohlednosti. Se všemi logickými a nevyhnutelnými důsledky, např. v podobě Klause, Zemana a Babiše.
Na celém dřívějším socialistickém Východě to zřejmě trvalo opravdu dlouhou dobu, než tam proniklo do obecného povědomí, že vůbec není tak docela marné vytvořit - kromě jiného - i obecně uznávané normy vzájemné akustické ohleduplnosti.
Vzpomínám si například, jak ještě léta po převratu česká Škodovka (a to už tehdy byla součástí koncernu Volkswagen) pro domácí trh stále ještě vyráběla automobily, které své odemčení dálkovým ovládáním doprovázely nejen zablikáním směrovek jak je tomu obvyklé, nýbrž nadto ještě hlasitým vyštěknutím klaksonu, které se rozléhalo po celém nočním sídlišti. Něco takového by na Západě prostě nebylo možné.
Anebo: v Německu policejní i sanitní vozy mají své sirény nastavené na dva stupně intenzity; přičemž ten hlasitější zapínají jenom v případě nutnosti, například před červenou na křižovatce. A - pokud je možno, vypínají tu sirénu zcela, a nechají v provozu jenom majáček. Prostě, aby zbytečně nezpůsobovaly akustický smog.
Zatímco když české policejní auto projíždí při akci městem se zapnutou sirénou, připomíná to tím hlasitým jekotem ze všeho nejspíše vytí celé smečky kojotů. Ta siréna je nastavená tak hlasitě, že ještě o čtvrť dál všichni vědí - a slyší - že se někde v dálce projíždí policejní automobil.
Bavorský zákon ([1]) v tomto případě o nedělích a svátcích zakazuje "veřejně viditelné práce, které mohou narušit sváteční klid". Z tohoto jsou explicitně vyňaty "lehké práce na zahradě" a taky "neodkladné práce, nutné k uspokojení domácích nebo hospodářských potřeb, odvrácení škod na zdraví či majetku, atd". Pro okolí kostelů pak platí další přísnější pravidla.
A i v Mnichově platí, že pokud lidi upozorníte na pravidla, jako například že v Perlacher Forstu děti mohou pobíhat volně, ale psi ne, někteří se naštvou, že jim jakýsi zatracený přistěhovalec říká, co mají dělat ve své zemi.
[1] http://www.gesetze-bayern.de/Content/Document/BayFTG-2
----------------------
Pan Hajek: no ano, přistěhovalec nakonec vždycky zůstane přistěhovalcem, a v reálné praxi nikdy nebude mít stejná práva jako domácí.
"Pokud jste nikoho neobtěžoval hlukem, přijde mi takové lpění na zvycích..."
Z některých diskusních příspěvků bych skoro měl ten pocit:
"Co je psáno, to je dáno. Předpisy a zákazy se dodržují. V opačném případě nastupuje stát se svými donucovacími prostředky." (Ukřižování, pořádková pokuta ap.)
"Samozřejmě, pokud s tím má nějaký Ježíš opravdu problém, je zkrátka do německé křesťanské společnosti neintegrovatelný:-)"
Místo toho však onen farizeus opět uctívá zákon, seslaný lidem na kontejneru na s odpadkama:-)
----------------------
Koukám, že už taky musím s odpadkama. A pak hajdy do kostela, je přece neděle.
(Ovšem třeba v možnosti regulace či úplného vypnutí sirén policejních a sanitních vozů jsme už Německo dohnali a tento dílčí úspěch je tak pro všechny Čechy velkou psychickou vzpruhou na jejich klopotné cestě k zářným zítřkům - tedy k Úsvitu Tokia Okamúry.)