Asociální opatření ministerstva pro sociální věci
Ivan ŠtampachNormální vyspělý evropský sociální stát věnuje náležitou péči i lidem, kteří nemohou být zaměstnáni nebo o možnost zaměstnání bez vlastního zavinění přišli. Jaký stát je ten náš?
Podle pravidel, která zavedla končící vláda vedená sociálními demokraty, se zpřísnily podmínky pro lidi, kteří se octli v hmotné nouzi a pobírají tomu odpovídající příspěvky. Částka 3410 korun se snižuje na existenční minimum. To je definováno jako minimální hranice peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. V současnosti dosahuje životní minimum pro samostatně žijící osobu absurdní částky 2 200 Kč. Jedinou modifikací tohoto příjmu je doplatek na bydlení, jehož normativní výše však reálně nepokryje náklady na bydlení, tedy nájemné a energie.
Dosavadní částku je možno zachovat, když potřebný dává aktivně najevo, že hledá zaměstnání či jinou obživu, nebo když se léčil aspoň měsíc v nemocnici. To, zda je aktivita občana směřující ke zlepšení situace na požadované výši, posuzují sociální úředníci. Pokud se nesnažíme dostatečně, zbývá jediná možnost, takřečená veřejná služba.
Podle současných pravidel musí člověk, který je v evidenci Úřadu práce déle než půl roku, odpracovat dvacet hodin, aby si životní minimum udržel. Pokud odpracuje třicet hodin, dostane o 121 korun více.
Ovšem! Tady se jedná o to, že v německém systému je jedna zásadní výhrada, že se musí jednat o nabídku práce, kterou je možno od dotyčného p o p r á v u požadovat ("zumutbar"). Nelze tedy opravu požadovat od dejme tomu nezaměstnaného profesora matematiky, aby přijal práci pouličního metaře. A už vůbec nelze požadovat, aby někdo vykonával práci ke které není zdravotně způsobilý. A samozřejmě je už naprosto nemyslitelné, aby byl někdo sankcionován za to, že v místě jeho bydliště nejsou k dispozici veřejné práce.