Stál jsem u stanice metra Roztyly a poslouchal projevy na úvod demonstrace proti setkání předáků evropských nacionalistických stran. Mezi účastníky byli lidé různé politické orientace, příznivci levice i pravice, zelení, sociální i křesťanští demokraté. Byly vidět vlajky České republiky, Evropské unie, ale také NATO nebo mnohametrová vlajka Ukrajiny, která byla následně stejně jako evropský modrý prapor s hvězdami nesena v průvodu. Prostě pestrost ve všech směrech.

Mluvilo se o konkrétních hrozbách, jako je antisemitismus (mluvil o něm úplně na úvod Fedor Gál), nacionalismus a tendence k izolaci a uzavírání se. Ale také o tom, že je důležité umět diskutovat s lidmi, kteří mají jiný názor, naslouchat jim, a ne si pouze pohodlně nechat potvrzovat vlastní pravdu u spřízněné názorové skupiny (Monika Horáková). Demonstrace nebyla příliš početná, ale tato různost a otevřenost se mi zdála nadějná.

↗

Mluvilo se o konkrétních hrozbách, jako je antisemitismus. Foto Peter Tkáč

V jednu chvíli někdo začal účastníkům nabízet placky s jednoduchým nápisem „FCK SPD“. Vedle mě stojící účastník, historik a profesor, bryskně placku odmítl se slovy „Tak to ne, vulgarity ne“. Ani já si nevzal. Mnozí jiní účastníci si ovšem placky brali a připínali. Musel jsem si v té chvíli vzpomenout na jiné heslo protestujících proti Marine Le Penové a spol., totiž „Máma mele nácky“. Na fotkách z demonstrací je vidět vedle českého překladu hesla na placce, totiž „Jebat SPD“. 

Vzpomněl jsem si i na jiná hesla, stará skoro pět let, totiž na placky s nápisem „Miloš mi prdel“, které se v Praze objevily po poslední prezidentské volbě. Podobné projevy mi přišly tenkrát a přijdou i dnes především jako projev určité bezmoci či frustrace, kdy silná slova zakrývají reálnou slabost tváří v tvář něčemu, s čím nesouhlasím, ale co nemám sílu a možnosti změnit. Bylo a je to pro mě smutné na pohled.

Kdo se pozastavuje nad vulgaritami, stává se automaticky podezřelým z planého moralizátorství a povzneseného kazatelství. Nebo z toho, že pohodlně kritizuje ty, kdo se jen podle svého snaží bojovat proti zlu. Nicméně se mi zdá docela důležité připomenout, že proti politickému populismu extremistického ražení, což je podle mě asi nejpřesnější popis stran, jako je SPD Tomia Okamury, nepomohou nejen silná slova na transparentech, ale ani blokáda hotelů a podobné akce.

Pokojný protest samozřejmě smysl má vždy a má zcela pravdu jiný ze sobotních řečníků, novinář a bývalý velvyslanec Petr Janyška, že účastníků demonstrace mělo být mnohem víc a že se měli účastnit nebo jasně vyjádřit přední politici, ale i představitelé univerzit nebo církví. Skutečná síla protestu ovšem není dána tím, jak efektivně dokáže zablokovat přístup do hotelu, ale jen tím, jak dokáže ukázat na nebezpečí, jak věcný, a tedy věrohodný dokáže být.

„Rasistům se má připomínat, ať se učí chodit kanály“, říká jeden z účastníků sobotní akce Peter Tkáč. Chodit kanály ale rasisty nenaučí žádná blokáda, ale jedině a pouze to, že jejich názory budou většinou společnosti považovány za odsouzeníhodné. A k tomu podle mě blokády či vulgarity nepomohou, pokud nemají dokonce zcela opačný účinek.

Trochu znepokojivé je, že podle organizátora akce odpor proti politickým extremistům „neskončí jen u projevů, pokojných demonstrací a u volebních uren“. Co by tedy mělo následovat? Fyzické násilí? Když jsou nenásilné občanské a politické prostředky shledány jako neúčinné, co bude dál? Kdo všechno bude muset strpět „dočasné nepříjemnosti“ jako obyvatelé paneláků v zablokované zóně? Kdo z toho vytěží politický zisk? A kdo nakonec bude „chodit kanály“?

Věřím tomu, že je možný a dokonce nezbytný odpor proti šíření nenávisti, rasismu a xenofobii a že nenásilné, a přitom promyšlené a dobře a odvážně formulované protesty mají potenciál oslovit podstatně větší počet lidí než několik stovek. Ale obávám se, že tolerance k násilným projevům, mezi něž omezení svobody pohybu patří, a nedostatek ohledu na širší dopad protestních aktivit může mnohé z toho nenávratně zhatit.