Mohlo by být pouhou náhodou, že si sbírka toho nejhorší z evropské nacionalistické ultrapravice dává na sklonku letošního roku sraz právě v Praze. Skutečností nicméně je, že se to hodí. Tomio Okamura, „nejúspěšnější český nácek“, do klubu Le Penové, Wilderse a Stracheho, zvaného „Evropa národů a svobody“ čili ENF jednoznačně patří.

Je přece jen naším domácím zástupcem novodobé mutace temné strany evropské kolektivní duše, tím nebezpečnější, čím méně připomíná tu minulou, fašistickou. Tak jako oni má Okamura dost rozumu, aby ze všech našich problémů neobviňoval Židy, ale raději muslimy, uprchlíky či Romy. Jinak řečeno, aby ponechal minulosti vyčpělé vnější znaky fašismu a nahradil je o to zákeřnější nacionalistickou a nenávistnou rétorikou, spojenou s povrchní artikulací povšechné frustrace z politiky. Ošklivá realita prosvítá pod povrchem jen nezáměrně, třeba když se stranický tajemník neudrží a posílá ve sněmovních kuloárech kdekoho do plynu.

Pražská předváděčka politických šmejdů

A tak jako jeho evropští souputníci je Okamura politickým šmejdem. Wilders, Le Penová, Strache a jim podobní zneužívají s cílem zmocnit se vlády úzkosti lidí z ekonomické globalizace a jejích projevů. A nabízejí na ni přesně tu špatnou odpověď. Problémy jako ekonomická nestabilita, migrace a změny klimatu vyplývají především z toho, že se globalizované trhy a moc finančního kapitálu vymkly kontrole. Žádají si globalizaci demokratické politiky, která by takové složité výzvy dokázala na mezinárodní úrovni zvládnout.

Nová ultrapravice se místo toho snaží zadupat do země jakékoli zárodky globální solidarity, na jakých by šlo takovou politiku zakládat, uzavřít Evropu za řinčení zbraní ostnatým drátem, rozbít mezinárodní spolupráci a nakonec v orgiích toxického nacionalismu zadusit pluralitní demokracii i uvnitř národních států. Je to podvod, který je třeba nemilosrdně demaskovat a je dobře, že antirasistické iniciativy se chystají politickým šmejdům jejich pražskou předváděčku nenásilnou blokádou překazit.

Hosté i domácí mají v ohni své želízko. Pro evropské ultrapravičáky je Okamura vítaným novým koněm do stáje. Protože vládnoucí nacionalistické formace patří v Polsku mezi evropské konzervativce, na Slovensku mezi sociální demokraty a v Maďarsku mezi lidovce, představuje SPD ve východoevropském prostoru pro frakci ENF zřejmě nejlepší naději na posílení v příštích evropských volbách.

Pozornost, kterou Okamura nechce

Že se jim na východ od někdejší železné opony loví tak obtížně, je  paradoxním důsledkem toho, že se tito neofašisté v posledních letech stávají do určité míry oběťmi vlastního úspěchu. „Tradiční“ strany politického establishmentu je sice formálně politicky izolují, tiše a čím dál tím častěji ale přebírají části jejich rétoriky, programů i politických požadavků.

Nejlépe se to ukázalo v Rakousku. Předseda tamních lidovců, mladý kariérista Sebastian Kurz, porazil Svobodné Heinze-Christiana Stracheho do velké míry přebráním jejich nacionalistické rétoriky a nyní s nimi vyjednává o koalici. Okamura by byl dozajista velmi rád českým Strachem.

Proti protestům a blokádám sjezdu se nepochybně opět objeví ohraná námitka, že se tím ultrapravičákům dopřává pozornost, o kterou stojí. To je ale právě s ohledem na Okamurovu pozici nepřesné. Pozornosti má už tak dost a dost. Jeho zájmem na sjezdu je, aby proběhl pokud možno v klidu. Aby zapadl do jeho strategie „normalizace“ své politiky, kterou si otevírá dveře k co největšímu podílu na moci a s kterou mu vydatně pomáhá rezident pražského hradu. S Le Penovou se bude chtít na pódiu culit a působit normálně. Protesty to mohou překazit.

Proti národní frontě

Byla by navíc těžká chyba nechat kritiku Okamury na takzvaně „demokratických“ stranách. Nejeden jejich politik se v minulém volebním období mohl přetrhnout, aby mu mohl dělat jeho Kurze. Nebyl to Petr Fiala, kdo se chlubil fotkami s ostnatým drátem? Nebyl to Milan Chovanec, kdo vytrvale vykresloval válečné uprchlíky jako hrozbu? Každý, kdo se tu tak či onak účastnil této „národní fronty“ proti uprchlíkům a kvótám, pomohl Okamurovi do Sněmovny.

Síly, které by tomuto celospolečenskému vývoji k normalizaci politiky strachu a nenávisti chtěly důsledně čelit, jsou v defenzivě. Čím slabší zastoupení mají v parlamentní politice, tím výrazněji musí být přítomné v ulicích a veřejném prostoru. K porážce této politiky to stačit nebude, ale někde se začínat musí.

Okamura je jen symptomem širší politické krize. Vzestup nové nacionalistické ultrapravice napříč kontinentem věští hlubší civilizační pohyb, jdoucí přímo proti jakýmkoli nadějím na spravedlivé, humánní a solidární řešení globálních problémů.

To se přitom bez obrozené Evropy neobejde. Že tento vývoj v její východní části dosáhl nejdále, neznamená, že se Evropě vzdalujeme, spíš jsme ji v truchlivé dějinné ironii předběhli.

Sjezd německých nacionalistů v Hannoveru provázely během posledního víkendu důrazné protesty několika tisíc lidí. U nás by se Okamura a jeho hosté chtěli cítit jako doma a zářit jistotou. V Praze je tak příležitost se tomuto neblahému vývoji postavit s vědomím, že tu nejde jen o nás, ale o Evropu.