Před rokem vyzýval Miroslav Kalousek v kavárně Louvre na pražské Národní třídě českou pravici k jednotě. Za jedním stolkem s Pavlem Bělobrádkem a Petrem Fialou varoval před roztahujícím se oligarchou, který obírá o hlasy jak pravici, tak i levici. Mnoho podpory pro tenhle nápad od svých kolegů předsedů nezískal. Křivdy a spory minulých let ještě zcela nezmizely. A výzvy ke spojování se od člověka, který rozbil a následně poslal ze Sněmovny jednu z nejstarších českých stran, nezněly příliš uvěřitelně. Petr Bittner tehdy psal, že diskutující mužové spíš než alianci připomínali Tři veterány ve chvíli, kdy se perou o kouzelný měšec.

Kalousek však od své snahy o integraci české pravice neustoupil. Ostatně volební výsledek TOP 09 ukázal, že se bez ní do budoucna těžko obejde. Strana reformních bouráků se potácí na konci s dechem na hranici volitelnosti. Kdyby Kalousek v minulých měsících nevytáhl voličům z obálek hned čtyři hlasovací lístky, těžko by přežil. Spojenectví s Bursíkovým LESem, Klubem angažovaných nestraníků, Konzervativní stranou a monarchisty ho na poslední chvíli přece jen znovu vyneslo do poslaneckých lavic. Partnery ale hledaly i další pravicové strany. Občanští demokraté si plácli se Soukromníky. Naopak lidovecký románek se Starosty se pokazil již pár dní po svatbě.

Volební debakl, který pravici i levici připravil Andrej Babiš — ať si v ODS o zisku jedenácti procent hlasů říkají, co chtějí — jedenáct procent je zkrátka nevýhra — Kalouskovi otevřel prostor pro novou výzvu ke sjednocení. Tentokrát byl úspěšnější. Zřejmě pomohlo i to, že se rozhodl neobhajovat místo ve vedení TOP 09. Ve Sněmovně se ustavil Demokratický blok. Své chabé síly spojili občanští demokraté, lidovci, starostové a TOP 09, kteří společně disponují osmačtyřiceti hlasy. A pro začátek se rozhodli, že se vzájemně podpoří při obsazování míst v čele Sněmovny a jejích výborech.

Přestože i sjednocená pravice je stále bezmála o polovinu slabší než Babišova politická divize Agrofertu, výsměch dnes není zcela na místě. Setrvání v roztříštěnosti by totiž jednotlivým stranám mohlo přinést osud Unie svobody, která svou krátkou existenci ukončila zapalováním si hořících prdů v domnění, že to voliči ocení. Neocenili. Prokáží-li strany sdružené v Demokratickém bloku v následujících dnech a týdnech, že jsou schopny dojít shody i v jiných otázkách než jen personálních, zaslouží si — ač s jejich politickými cíli nemusíme souhlasit — naopak jisté uznání.

Na jedné věci by se ale mohly shodnout již dnes. Není nijak složitá. Mohly by si říct, že s xenofoby a rasisty se zkrátka nejedná. Že Tomio Okamura není partner do diskuse, se kterým se chodí na tiskové konference oznamovat do světa, co se právě dohodlo. Že je to politický podnikatel se strachem a nenávistí.

Chce-li být Demokratický blok hodný svého vzletného jména, měl by se jakožto nejsilnější opoziční síla rozhodně postavit na překážku Okamurově snaze usednout ve vedení Sněmovny. Měl by se pokusit přesvědčit i zbylé dvě demokratické strany — Piráty a sociální demokracii — že Okamura si zaslouží leda pár facek, ale ne místopředsednické křeslo. Měl by ukázat, že to s demokracií myslí opravdu vážně. Protože vyhrožování plynovými komorami a fyzickou likvidací etnických a sexuálních menšin je daleko nebezpečnější než nějaký ten zneužitý zajišťovací příkaz a tunelování evropských dotací.