Jsem tu jeden z prvních. Kromě dvojice mladých členů ODS už byl poctivější jen starší pán v maskáčích. Naše improvizovaná trojice ho spatřila takřka okamžitě — chtěl se vplížit do první řady, ale vojenské maskování ho ve sterilním bílošedém sále zradilo.

Atmosféra houstne, očekávání jsou až hmatatelná. Otevírají se dveře a dvojice nahých hostesek tlačí do sálu skleněnou rakev s exhumovaným tělem Miltona Friedmana. Jeden z mladých konzervativců pláče, druhý jej soustrastně líbá na čelo.

Nejmladším účastníkům je i pět let. V konzervativním dětském koutku, u skákacího hradu ve tvaru hlavy Margaret Thatcherové, leží hromádka výtisků obrázkové verze Hayekovy Cesty do otroctví. V hradě nikdo z úcty neskáče. Pětice konzervativňátek sedí na kraji a spořádaně vyčkává příchodu klauna.

Konec. Bylo to jen denní snění, které jsem si přivodil, abych si ukrátil dlouhé čekání na úvodní panel konference Budoucnost české pravicové politiky a odfiltroval přitom nekompromisní devadesátkové hity jako „Yáyáyá koko jumbo“ nebo „Soooo tell me what you want, what you really, really want“.

V devadesátých letech jako by nakonec myšlenkově uvízla i česká pravice, na konferenci zastoupená TOP 09, ODS a ze středu i KDU-ČSL. Takže co vlastně česká pravice chce, co skutečně, skutečně chce?

Závody v tápání

V první řadě je třeba si uvědomit jednu věc: pravice dnes na první pohled netápe o nic míň než levice. Jejich hřiště si uzurpoval umanutý oligarcha a oba týmy zůstaly za plotem. A jak teď hrát hokej bez ledu, bez mantinelů a bez branek?

Panel předsedů Kalouska, Fialy a Bělobrádka byl v něčem zajímavý, v něčem trochu bizarní. Všechny vzletné výroky o alianci středopravých subjektů se brzy rozpustily v politických konfliktech: Bělobrádek čelil ostré kritice za účast na vládě s Babišem, Kalousek s Bělobrádkem se ještě k tomu hádali o minulosti KDU-ČSL. Spíš než alianci nakonec pánové připomínali Tři veterány ve chvíli, kdy se perou o kouzelný měšec. Málem by zapadlo, že z lidí v sále vládnou na krajské a regionální úrovni s hnutím ANO snad i hostesky.

A oba lídři české pravice, které dnes volají po bloku proti prázdnému podnikatelskému projektu, jako by zapomněli, že to byly právě ODS a TOP 09, kdo složil nechvalně známou Nečasovu vládu s Věcmi veřejnými, které odlišovaly od hnutí ANO snad jen kvalita markeťáků a počet nul na kontě zakladatele.

Všechna čest patří Miroslavu Kalouskovi. Ten zasvětil své úvodní slovo solidní politologické stati. Vztah levice a pravice označil za „relativní“: „Levice je napravo od pravice, pravice je nalevo od levice.“ Dnešek pak označil za hlubokou krizi českého polistopadového pokusu o restauraci parlamentního systému. Klausovskou pravici pak obvinil z toho, že v letech po listopadu naučila českou společnost reduktivní antikomunistické vášni vůči všemu levicovému. Jenže minulý režim podle Kalouska není možné jednoduše označit jako „Levicový“ — ne všechno levicové je totalitní, stejně tak ne všechno pravicové je demokratické.

Miroslav Kalousek zůstává v mnohém pohříchu nejsrozumitelnějším, nejideovějším a nejrealističtějším českým pravicovým politikem. Skoro jsem se za ním chtěl o pauze rozeběhnout a poděkovat mu, než jsem si vzpomněl, jaké reformy řídil z postu ministra financní nejhorší české vlády v historii...

V panelu věnovaném budoucnosti Schengenu vystoupil i v posledních dnech oblíbenec městských liberálů Daniel Herman. Po jeho podpoře Babišových nechutných výroků o prasečáku v Letech však i některé jeho zdejší výroky potvrdily, že jeho příklon k Havlovu odkazu je spíš pragmatickým zneužitím vyždímaného simulakra, které našel válet u cesty: „Jsme přešlechtěné vymírající plemeno. Těch před branami je víc,“ varoval dramaticky ministr kultury a uvedl na pravou míru své nešťastné zvolání „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ — šlo o přebrept původně zamýšleného „láska ke genomu zvítězí nad nenávistí k rase“, což zpětně vysvětlilo i ono vítězné „véčko“, jež mělo znamenat „vasektomii“.

Havlovy prázdné signifikanty se některým konzervativcům jeví jako poslední trosky pravicového příběhu o „svobodě od“, po kterém se pokoušejí doplout k břehům politické důstojnosti.

↗

Miroslav Kalousek je v mnohém pohříchu nejsrozumitelnějším, nejideovějším a nejrealističtějším českým pravicovým politikem. Foto wikipedia.org

Bývalý policejní ředitel Martin Červíček se před očima přítomných začal měnit z policisty v politika: pod svlečenou uniformou se objevil vyžehlený oblek, jeho jazyk pozbyl slova jako „útvar“ a nahradilo je mučednické hřímání na „politickou korektnost“: „Je tu vlna nelegální migrace. My se ale musíme postarat o naše občany…“

Tak mají se o sebe Češi postarat sami, nebo se o ně bude starat stát? A co když je útěk do Evropy unikátním příkladem toho, jak se o sebe člověk dokáže v těžké situaci sám postarat? Po vzoru zakladatele ODS cituji sám sebe: „Skoro by se zdálo, že ODS je ideální stranou pro uprchlíky. Vždyť kdo jiný v posledních dnech lépe ztělesňuje všechny její ideály? Kdo v sobě sebral ‚odvahu‘ a ‚podnikl‘ životu nebezpečnou cestu, kdo byl dostatečně ‚zodpovědný‘, aby vykonal nemožné pro lepší budoucnost svojí rodiny? Kdo chce ‚sám rozhodovat‘ o tom, kde začne znovu žít?“

Bez žen a bez nápadu

Miroslavu Kalouskovi závěrem odpovím zrcadlově k jeho tezi, že „demokracie potřebuje státotvornou levici“: parlamentní demokracie potřebuje státotvornou pravici. Kontext současného demokratického světa, o kterém se zcela určitě bude mluvit jako o „trumpovské éře“, však takové politické síle přeje snad ještě míň než té levicové.

Ideová konference české pravice byla popravdě zoufale neinspirativní. Devátého listopadu nám zřejmě započalo kolektivní hledání demokratických cest z trumpovské éry. Mám-li být upřímý, osobně bych hledal jinde než v Café Louvre na Národní...

Nemělo by zapadnout, že budoucnost pravice se toho dne vydalo hledat deset mužů a jediná žena, Markéta Pekarová Adamová z TOP 09. „Jsem ráda, že tu můžu zastupovat něžné pohlaví,“ nenechala hned od začátku nikoho na pochybách, že je žena a že všechny ženy jsou především něžné.

Nejen genderové složení diskutujících ukazuje, že budoucnost pravice bude hodně podobná její minulosti.