Zachránit nepotřebuje Tibet, ale česká pravice

Ponižující invazi Číňanů jsme potřebovali snad především proto, abychom si připomněli důvody, kvůli nimž jsme v dnešním srabu. Česká pravice, jež se ukájí máváním tibetskou vlajkou, je jeho korunní příčinou.

Jakub_cb

Jakub Patočka

01.04.2016 10:01

Související

Ty obrazy nám utkví. Fotografie dokumentující, jak čínská komsomolka zabavuje tibetskou vlajku fotografovi Deníku Referendum, snímek zvěčňující klimbajícího českého prezidenta a jeho čínského protějška jak – jakoby vystřižen z Viscontiho filmu – loupe očima po sličné hostesce, obraz Miroslava Kalouska, kterak třímaje tibetský prapor vede lid v boj, přičemž mu k dokonalosti vzoru chybí, jak poznamenala nějaká prostořeká aktivistka, už jen to, aby obnažil kypré poprsí.

Ty obrazy nám utkví. Foto Petr Zewlakk Vrabec/ Repro DR

Návštěva Číňanů zde byla trapnost nad trapnost. Svůj stěžejní podíl na tom má, jak nešlo přehlédnout, Pražský hrad. Miloš Zeman je člověk pohybující se natolik mimo realitu, že základní otázkou vlády vůči němu by mělo být: jak omezit jeho vliv? Jak tento netypický, ale mimořádně trapný, omyl českého voličstva nikde moc neukazovat, neponižovat ho víc, než je nutné, a především nedávat mu příležitosti získávat body na nezbytných politických nákladech vládnutí.

Možnosti tu jsou. Na čínskou návštěvu nemuselo vůbec dojít, bylo by to pro všechny lepší.

Zemanovi lze krátit rozpočet, lze ho rovněž nepřipustit k debatám o jmenování velvyslanců, neschvalovat mu to či ono: prezident, i když je přímo volený, je pořád podle ústavy v podstatě páté kolo u vozu a slušelo by se, aby se vláda podle toho k němu chovala, zvláště je-li toho zapotřebí tak jako dnes.

Lidé neodkázaní na neuvěřitelně provinční česká mainstreamová média vědí, že žádnou jadernou elektrárnu už tu nikdy nikdo nepostaví. A že představa výstavby kanálu Dunaj-Odra-Labe je podobně realistická jako nápad, že by zbytek svého prezidentského období Miloš Zeman strávil na Marsu, kde by se podle všech svých vyslovovaných myšlenek mohl cítit jako doma.

Vláda by s prezidentem mohla a měla zacházet tvrdě a přitom pořád ještě tak, aby byl v podstatě rád. Museli by v ní ovšem působit odvážnější sociální demokraté nežli dnes. Zeman by mohl být tak „malinkej“ jak „komunisti“ v písni Petra Skoumala. Kdyby se vedení ČSSD pro změnu vůči němu chvíli chovalo jako politici.

Způsob, jakým v první polovině tohoto týdne nebyli schopni odkázat Zemana a Číňany do patřičných mezí, ale naopak dopustili, aby se policie projevovala zpupně vůči českým občanům, je prostě neomluvitelnou hanbou ČSSD, která se nese ale i za celou současnou vládou. To se nemuselo a nemělo stát.

Právě vláda, a nikoli prezident, zodpovídá za českou zahraniční i domácí politiku. A zadržováni tu opravdu měli být – sedmadvacet let po listopadu – dovezení čínští fízlové, nikoli čeští aktivisté, postávající s vlajkami na chodníku, byť by si demonstrovali za sebepošetilejší ideje. Pokud nikoho neohrožovali, chovali se, jak mohou. To je svoboda.

Čínská návštěva to ale změnila. Zadržovalo se za vlajky. Šířil se bezdůvodně strach. Byl to poslední velký příklad toho, že česká vláda nefunguje dobře, a že konkrétně ČSSD dalece zaostává za příslibem, který dala svým voličům v roce 2010.

Jenomže nad otázkou v každém demokratickém prostředí legitimní, zda by pro samu ČSSD nebylo lépe skončit znovu na čas v opozici, lze v našem případě přemýšlet pouze tak dlouho, dokud se úvahy nepřesunou k otázce, kdo by ji mohl nahradit. Babiš je přímou hrozbou pro demokracii. A parlamentní opozice je nepoužitelná.

V den všemi toužebně očekávaného odletu čínského prezidenta i jeho mávátek z naší vlasti vydala CVVM průzkum předvolebních preferencí. A jakkoli k nim chováme hlubokou skepsi, tato čísla jsou příliš autoritativní, navíc stvrzované volebními výsledky. Strany současné vládní koalice by podle nich měly v případě dnešních voleb ve Sněmovně víc než pohodlnou ústavní většinu.

A dokonce i komunisté – jako nejsilnější opoziční strana – mají zhruba stejnou podporu, jakou činí souhrnná projevovaná přízeň všem čtyřem dosud relevantně existujícím stranám minulých dvou pravicových vládních koalic: lidovců, Strany zelených, TOP 09 a ODS.

ODS, TOP 09 jako základní představitelky české pravice nemohou vůbec pomýšlet na to, že by v dohledné budoucnosti řídily sestavování vlády. Česká politika ještě nikdy dříve kromě roku 1989 nezažila takhle absolutní devastaci politických sil předvedeným vládnutím, ještě nikdy se zde v demokratických poměrech – a to ani v meziválečném období minulého století – politická formace nesesunula takto spektakulárně v bezvýznamnost. Co se stalo české pravici, je vlastně malá a nezpozorovaná politická revoluce.

Devastace pravice je základním výsledkem polistopadové transformace
Sesuv české pravice v čele s ODS má své příčiny. Tou prvořadou, ať už se to někomu líbí nebo ne, je dlouhodobá, systematická a zcela nespravedlivá démonizace levice v českém veřejném prostoru dominantními médii, spojená s předpojatou apologetikou pravice. Levice tím neměla důvod ke kultivaci, protože, ať už ji vedl Špidla, Zeman nebo Paroubek, vždy se našly – zpravidla zástupné – důvody, proč na ni pořádat štvanice.

Ale důvody k sebekultivaci neměla ani pravice, protože její korunní argument v celém polistopadovém období zněl: jakkoli jsme nechutní, pořád jsme lepší než levice, která by mohla „vrátit komunismus“. Pravice se tak vůbec nemusela snažit, výhry jí padaly do klína, a vinou toho zdegenerovala do stavu, v němž zcela pozbyla důvěru voličů.

Polistopadová transformace skončila a jako vítězové se z ní vynořili symbol „antiestablishmentu“ Miloš Zeman a Andrej Babiš se svým mediálně-ekonomicko-politickým propletencem, reprezentující v určitém smyslu celou třídu nové politicko-ekonomické elity. Babiš není vysvětlitelný jen minulostí české politiky, je to částečně i fenomén nového typu: prozatím se mu daří obstarávat si voličskou podporu zručným využíváním technik politického marketingu.

Při větším respektu dominující pravice k levici během polistopadové transformace se to nemuselo stát. Takový Miloš Zeman nebyl vždy tak obludnou figurou, jíž je dnes. Stal se jí až pod soustavnou nerozlišující a mimořádně nespravedlivou bubnovou palbou českého pravicového – tedy prakticky veškerého – tisku v devadesátých letech. Kdyby tehdy česká média možnou výměnu pravicové vlády za levicovou nevydávala takřka za jistý návrat komunismu, ale dokázala ji popisovat jako přirozenou součást demokratických poměrů, dnešek tu mohl být neskonale radostnější.

Málokterý člověk dokáže snášet soustavné křivdy bez proměny svého stanoviska, ba i charakteru. Zemanovi se tu krutě a soustavně křivdilo po celou dobu, kdy byl předsedou ČSSD. Kdyby se to nedělo, kdyby byl od počátku akceptovanější postavou, nikdy by se českému establishmentu nepomstil opoziční smlouvou. Pokud by dostal příležitost být hrdinou po boku Václava Havla, zřejmě by jí ještě i v roce 1998 využil.

Jenomže tak řečená Pražská kavárna – a to je jedna z jejích definic – chce vždycky vítězit 10:0. Ne 9:1, nebo dokonce 7:3 či – považte – 6:4, ale 10:0. Zničila Zemana a posléze Paroubka, drtila Špidlu. Vysloužila si nesmiřitelnou, a v řadě ohledů dobře pochopitelnou, nenávist Miloše Zemana a stejně tak dobře pochopitelnou nesmiřitelnou nenávist všech frustrovaných lidí v naší zemi, a tudíž zákonitě i to, že všichni frustrovaní lidé na Hrad zvolili právě svého prezidenta, Miloše Zemana.

Chtít v roce 2013 dostat na Hrad Schwarzenberga v bizarním převleku za pankáče bylo touhou zvítězit 10:0, Fischer by byl býval vítězstvím 6:4, Dienstbier třeba 7:3, ale oba by Zemana ve druhém kole minulé prezidentské volby bezpečně porazili. Česká společnost by dnes vypadala jinak.

Role české pravice se v příběhu české polistopadové transformace postupně proměňovala z hegemona, jemuž je dovoleno českými médii řízenými Pavlem Šafrem a spol. vše, ve stafáž, která doporučuje protiklady svých přání už jen svou těžkopádně projevovanou nenávistí. Miloš Zeman by se bez umného osedlání nenávisti české pravice prezidentem nikdy nestal. Žijeme totiž ve společnosti, v níž se nenávist české pravice stala jedním z nejlepších doporučení.

Prostor české pravice není v Tibetu, je doma, ale obsadila ho ČSSD
Nemyslíme, že je správné se Miroslavu Kalouskovi za jeho mávání tibetskou vlajkou pouze posmívat, i když chápeme, že svody jsou velké. Argument, že si počíná licoměrně, poněvadž v jiných křiklavějších případech porušování lidských práv mlčel, platí jen omezeně. Je to nárok po – pokud možno úplné – konzistentnosti. Jenomže to je vlastnost, jíž jsou v politice obdařeni jen nemnozí.

Snad je tedy správné posuzovat politické činy i v jejich jednotlivosti. Zde důsledně vzato Kalousek stál na správné straně, pokud vezmeme mávání tibetskou vlajkou jako výraz respektu k přátelství Václava Havla s dalajlámou, které je českou politickou i kulturní hodnotou, a jako výraz protestu k masivnímu porušování lidských práv v Číně.

A stál na ní navíc s politickou tvořivostí, která chápe, že politika se nastoluje konfliktem, čemuž posléze nasadil korunu svým charakteristicky trapným žárlivým extempore Martin Bursík. Pravda je přesně opačná, nežli Bursík v MFD tvrdí: v zájmu věci bývalo bylo vyhrotit konflikt s policií, která chránila čínské komsomolce namísto českých občanů, ještě frapantněji, nežli si troufl Kalousek.

Na jeho výkonu bylo bohužel znát, že jako občanský aktivista teprve začíná a že mu scházejí zkušenosti z obrany šumavských pralesů či blokád jaderných elektráren. Zato Bursík svou kritikou Kalouska znovu předvedl, že vůbec nechápe, v čem spočívá podstata politiky.

Jenomže ani Kalousek máváním tibetskou vlajkou těch z dnešního hlediska neuvěřitelných bezmála sedmnáct procent voličů, jež TOP 09 získala v roce 2010, nesežene. Kde je poztrácel? Českou pravici potkalo to, že si svou ideologickou zaťatostí znepřátelila společnost a upadla v bezvýznamnost.

Základní konflikt české politiky tak dnes nespočívá v boji mezi vládou a opozicí, nýbrž mezi dvěma dominantními vládnoucími stranami. Pravice, ODS a TOP 09, doufají, že se fenomén ANO zhroutí do sebe tak jako se to stalo všem podobným marketingovým politickým projektům dříve a že se hlasy znovu přelijí zpátky k ní.

To se spíše nestane. Politika je odrazem vývoje společnosti a v něm lze skutečně pozorovat zásadní předěl, který se navíc netýká pouze českých zemí, neboť jeho příznaky se promítají do mnoha neobvyklých politických pohybů v celém západním civilizačním okruhu. Před osmi dvanácti lety kandidáti podobní Berniemu Sandersovi, Dennis Kucinich či Mike Gravel, patřili k outsiderům, kteří nevzbudili větší pozornost mimo okruh zasvěcených. Časy se ale proměňují.

Neoliberální paradigma, které bylo osou demokratické politiky v éře po konci studené války, se vyčerpalo: je jasné, že ideově prohrálo a nemá už co nabídnout. Jeho nositeli se ale za ono čtvrtstoletí stala velká většina demokratických stran zleva i zprava. Tím pádem se nové rodí z odporu k zavedenému. Ilustruje se to stejně tak v úspěchu Andreje Babiše, jako třeba v oněch sympatizantech Bernieho Sanderse, kteří v případě, že prezidentskou nominaci demokratické strany získá Hilary Clintonová, hodlají volit Donalda Trumpa.

V méně křiklavých kontrastech to lze ilustrovat podobností německé CDU a české ČSSD; naši sociální demokraté přitom stojí pevně napravo od německých demokratů křesťanských. Mimořádný politický úspěch Angely Merkelové se nejpřesvědčivěji vykládá právě její schopností převzít vše dobré z programu německých sociálních demokratů.

Miroslav Kalousek by dnes nemusel mávat tibetskou vlajkou a stál by zřejmě mezi nejpopulárnějšími českými politiky, poněvadž k nejtalentovanějším jistě patří, kdyby svou éru u vlády nezmařil zaslepenou službou ideologii, podle níž se má lidem ubližovat a ještě se jim posmívat, že to je pro jejich dobro. Pokud by si býval vzal příklad z CDU, a provozoval de facto politiku současné ČSSD s některými pravicovějšími akcenty, mohl uskutečnit prakticky vše, oč mu v politice šlo, včetně církevních restitucí, a ještě být uctíván.

Poněvadž vedl politiku, která ponižovala lidi a společnost, pomohl stvořit Babiše a Zemana, a dnes tudíž „musí“ mávat tibetskou vlajkou. Leč nezachrání tím ani Tibet, oč mu popravdě řečeno ani nejde, ani svou stranu před krachem.

Prostor, v němž by měla operovat TOP 09, dnes obsadila ČSSD. To je strana, která nemá takřka žádné závažnější levicové aspirace: nechce zásadně opustit politiku prohlubující nerovnost ve společnosti, ničící přírodu, oslabující demokracii. Ministryně za ČSSD například pokládá takřka čínsky levnou cenu práce v České republice za komparativní výhodu, na níž by se nemělo sahat.

ČSSD prostě dnes obsluhuje provinční volnotržní ekonomiku, doufá, že vydrží demokracie, aniž by se o to nějak zvlášť snažila, například velkorysejší podporou občanské společnosti či zásadnější mediální reformou, ale – a tím se odlišuje od české pravice – neubližuje zbůhdarma lidem. ČSSD je dnes ale svou praktickou politikou konzervativní strana s rezidui levicových instinktů.

Česká politika čeká na to, až se Babišův projekt zhroutí se svým zakladatelem. Je možné, že na to ještě těžce zkoušená česká občanská společnost bude stačit. Není ale vůbec jasné, co vakuum po něm obsadí. Spíše, nežli kultivovaná česká pravice, či sociální demokraté, to bohužel budou zdejší nenávistní populisté.

Pro lepší možnost samozřejmě pracovat stále ještě lze. ČSSD má příliš mnoho slabin, než aby se vůči ní nedala provozovat účinná opozice. Kalousek, jakkoli je schopný, nikdy už v této roli nebude věrohodný a ODS vinou své protievropské zapšklosti nepřipadá v úvahu. TOP 09 nutně potřebuje najít – nejlépe v komunální politice – nějakého nového Schwarzenberga.

Ale takovou pravici, která dokáže politicky účinně soupeřit se současnou ČSSD potřebujeme už proto, aby se mohla začít napravovat zdejší levicová politika. ČSSD, má-li se začít vracet k lepším fázím své více než stoleté tradice, potřebuje získat vážného soupeře, nad nímž nebude vítězit tak lacino jako nakonec zvítězí nad Babišem.

Bez toho, aby se tu ustavila pravice věrohodnější než ČSSD, nevznikne v ní vůle vydat se ke své podstatě. Nezačne-li se tu obnovovat normální politický provoz, zavládne chaos, na němž nejspíš nevydělá žádná z příznivých principálních alternativ, nýbrž jen možnosti horší.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Vidět chybu u druhých Pátek, 1.Dubna 2016, 17:51:9

Možná by představitelé liberální levice, sdružení např. kolem Deníku referendum, mohli provést sebereflexi z prezidentských voleb v roce 2013, kdy sice dokázali pojmenovat nebezpečí v podobě klausovsko-zemanovského nacionálního socialismu, ale nedokázali podpořit Karla Schwarzenberga na prezidenta, který by byl sice pravicovým prezidentem, ale měl by šanci narozdíl od Zemana zachránit alespoň relikt toho dobrého z monarchie - reprezentativní úlohu hlavy státu.

Petrasek Milan - penzista

Co je to rodící se nové? Pátek, 1.Dubna 2016, 23:17:32

...........Neoliberální paradigma, které bylo osou demokratické politiky v éře po konci studené války, se vyčerpalo: je jasné, že ideově prohrálo a nemá už co nabídnout. Jeho nositeli se ale za ono čtvrtstoletí stala velká většina demokratických stran zleva i zprava. Tím pádem se nové rodí z odporu k zavedenému. Ilustruje se to stejně tak v úspěchu Andreje Babiše, jako třeba v oněch sympatizantech Bernieho Sanderse, kteří v případě, že prezidentskou nominaci demokratické strany získá Hilary Clintonová, hodlají volit Donalda Trumpa................
Ano, také zatím pozoruji na politické scéně pouze pravici prchající z politické zodpovědnosti, zanechávající po sobě hrstku dobrodružných oligarchů, v neoliberálním modu účinkující levici, plus změť akčních a reakčních politaktérů.
Po zřetelné krystalizaci Nového na politické scéně zatím ani stopy, a to nejen zde .....bych dodal, doufaje v mou nepozornost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 2.Dubna 2016, 13:38:51

Pane Petrasku, měl bych pro Vás přece jenom jednu malou útěchu: jeden z možných překladů proslulé Ježíšovy odpovědi na otázku "Kdy tedy přijde Království nebeské?", zní takto: "Přijde v tu chvíli, kdy se toho nejméně nadějete!" ;-)

Petrasek Milan - penzista

Děkuji pane Poláčku Sobota, 2.Dubna 2016, 14:39:28

Vaší nabídku biblické útěchy pevně zakotvenou ve fenoménu času jsem použil a organicky skloubil s nabídkou pana Karena - Ostravského místního kolektivu celoevropského hnutí DiEM25 založeném na sloganu:
EU bude buď demokratizována, nebo se rozpadne.
Otevřel jsem si k tomu Safranského knihu Zeit - was sie mit uns macht und was wir aus ihr machen - kapitolu 10 Erfüllte Zeit und Ewigkeit , narazil v úvodu na Platona věčnost.
Zjistil jsem, že správné je čas nechápat jako sukcesivní proces, ale jako zeitlos gedachte Ewigkeit .............a vaše malá útěcha se stala absolutní.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jenomže ten Kalousek s Bursíkem tam aspoň byli Neděle, 3.Dubna 2016, 09:13:59

A kdo tam byl ještě?

Pro zajímavost, jaký program měl ten den mladý Stropnický? Jaký program měli piráti? Jaký program měla celá slavná "radikální levice"?

Jaký program měl Jakub Patočka?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 3.Dubna 2016, 13:00:7

No ano, pane Petrasku, tento poukaz není vůbec nikterak nepřípadný; naopak.

Totiž: to - z našeho pohledu dynamické industriálně-kapitalistické éry - nemálo svérázné pojetí času má svůj zcela reálný kořen, právě ve specifickém charakteru antického pojetí jak dějin, tak i světa vůbec.

Naše euroamerická civilizace je totiž zaměřená výhradně vpřed, do budoucna. Stále čekáme, že přijde něco, co nás nějakým způsobem spasí: přijde Království boží, přijde "ta poslední" revoluce, přijde nějaký ten dramatický technický pokrok, který z nás učiní pány vesmíru...

Zatímco v antickém světě, tam tomu bylo přesně naopak: "Zlatý věk" byl na úplném počátku. To byla ta nádherná doba, kdy ještě bohové a člověk žili ve vzájemném souladu; to jest, člověk obýval ten dokonalý svět, jak mu ho stvořili a předali bohové; a on ho obýval a žil v jejich intencích.

Pak to byl ale tento člověk sám, kdo svou nevědomostí a svou špatností tento dokonalý svět ztratil. Jediným smysluplným cílem tedy nemůže být nic jiného, nežli pokusit se - nakolik je to vůbec možné - o návrat k oněm prvotním časům všeobecné dokonalosti. Nejde tedy o to, někam pospíchat a za něčím se honit; čas sám - a nějaký "pokrok" - nám nic nepřinesou. My sami v sobě musíme objevit to pravé a správné; a to není záležitostí času, nýbrž nás samých.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.