Jak je důležité míti Rychetského
Lukáš JelínekPotřebujeme odvážné a názorově konzistentní politické osobnosti, které nepředkládají veřejnosti instantně připravené kompromisy a pod tlakem se snižují k ústupu od humanistického přístupu k primitivnímu národovectví, říká Lukáš Jelínek.
Už několik měsíců si kladu otázku, proč se žádný český politik nenechá inspirovat rakouským prezidentem. Když Alexander Van der Bellen kandidoval proti Norbertu Hoferovi, pochopil, že mu voliče nejlépe ubere, když se za nimi vypraví — z Vídně do méně bohatých regionů. Udělal to. Nemluvil ale primárně o migraci, bezpečnosti, Evropě… Mluvil o vlastenectví, které v Rakušanech posiluje jejich nejlepší vlastnosti. Vysvětlil lidem, jak jsou silní a jak moc na nich záleží.
Od nás tak daleko nedohlédneme. Nejblíž byl Jiří Drahoš, když k větám o škodlivosti migrace dodával: Ale my to zvládneme! Jenže tomu chyběl kontext, výrazný příběh. Hovořilo se stále jen o problému, ne o jeho aktérech a koncích, které jsou žádoucí. Hlavou státu se nakonec stal chlapík, který nejdřív nasliní prst, než zaujme názor.
Kdo má pocit, že jsem příliš náročný, nechť si přečte sobotní rozhovor Deníku s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Říká v něm mimo jiné: „Můj už zesnulý přítel, polský disident Jacek Kuroň, před třiceti lety vyslovil neuvěřitelně přesnou prognózu, když řekl, že poslední fáze komunismu je nacionalismus. S velikou trpkostí sleduji, že v systémech, které nemají stabilní a dlouhodobé základy fungování demokratického právního státu, tedy v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, při populistickém oslovování veřejnosti nejvíce zabírá nacionalismus.
Živnou půdou pro nejrůznější politické subjekty se v posledních letech stává právě primitivní podoba národovectví, nacionalismu a nestydím se říct i xenofobie, odporu k lidem jiné barvy pleti či vyznání. Je svým způsobem ostuda a hanebnost, že kulturní národ s ohromnou tradicí je schopen poklesnout až na tuto úroveň.“
Dál potom pokračuje: „Stav, kdy se za pomoci mainstreamových médií a politické reprezentace šíří v naší zemi xenofobie, averze až nenávist k jakýmkoli uprchlíkům, je pro člověka uvažujícího v kategoriích naší humanistické civilizace nepřijatelný.“
A ještě do třetice Rychetský: „My jsme se zavázali, že budeme poskytovat útočiště tomu, kdo k nám přichází a je ohrožen na životě nebo zdraví svém či své rodiny, a to bez ohledu na rasu, vyznání a národnost nebo státní příslušnost. Tuto povinnost nemůžeme odmítnout politickým výrokem. Jakkoli se nechci vyjadřovat k probíhající prezidentské volbě, otevřeně říkám, že u všech kandidátů mě překvapilo, že nenašli odvahu vyslovit veřejně jiné stanovisko než to obecně sdílené: uprchlíky nechceme a nepřijmeme. Svým způsobem jde o projev zbabělosti, protože nevěřím, že by to kterýkoli z nich, prezidenta Miloše Zemana nevyjímaje, myslel opravdu vážně.“
Musel jsem se začervenat. Většina komentátorů se naučila radosti i z mála. Nechceme po politicích hodnotové soudy, ale jen chladnokrevné a pragmatické úvahy. Dokonce i sami našlapujeme opatrně, aby nás čtenáři neměli za marťany. Jenže přijímání předem instantně připravených kompromisů, dřív než vůbec dojde ke střetu názorů a argumentů, je ranou do vazu demokracii a darem jejím nepřátelům. Politolog Jacques Rupnik ve čtvrtek na vlnách Českého rozhlasu Plus připomněl, že největším nebezpečím populismu je jeho antipluralitnost. Říká: jediným hlasem lidu jsem já, nikoho dalšího poslouchat netřeba.
Jenže my potřebujeme slyšet různé hlasy. A ty, jež nás odkazují k humanistické tradici, dvojnásob. Sotva pak může být překvapením, že nepohodlné věty pronáší signatář Charty 77 a strážce české ústavnosti, jenž shodou náhod je též mužem, kterého bere vážně i jeho dávný politický souputník Miloš Zeman.
Škoda, že sám Pavel Rychetský svoji vlastní prezidentskou kandidaturu léta zarputile odmítá. Místo toho se do donkichotských střetů se Zemanem pouštějí pouhé atrapy politiků.
Nad potřebou jasných pluralitních názorů by se měli za čtrnáct dnů zamyslet i delegáti hradeckého sjezdu ČSSD. Úplně stačí, že oranžoví nenašli sílu a odvahu představit vlastního uchazeče o Hrad. Pokud ale budou stahovat kalhoty daleko před brodem i v programových tématech, pouze umetou pěšinku politickým proudům, jimž je strana zároveň sociální i demokratická odjakživa trnem v oku.
Kdysi v touze zmocnit se jejich voličů posílaly sociální demokraty na šibenice či do koncentráků. Dnes jim postačí, když se sami zřeknou své levicové víry. Vlastenectví v rozporu se sociálně demokratickým humanismem není, nacionalismus a xenofobie však ano.
Když to dokážou Francouzi, kteří odmítli monopol Marine LePenové na výklad toho slova, proč bychom my měli nechávat výklad, co znamená národ, na Konvičkovi a dalším protagonistům xenofobní nesnášenlivosti, jaká se rozlévá v sociálních sítích.
Ale - asi to celé bude přece jenom trochu složitější. Jde totiž o to, na jaký reálný základ by ten rehabilitovaný pojem národa měl být postaven.
V průběhu českého národního obrození byl ten znovuoživlý národ český podporován infúzemi - nedá se nic dělat - namnoze nemálo pochybných národních mýtů.
Když se svébytnou (a možná: výlučnou?) existenci českého národa snažil zdůvodnit Masaryk, opřel tuto svou snahu o tvrzení, že smyslem a cílem českého národa je humanismus a demokratismus. Což je tvrzení sice o sobě úctyhodné, ale - jak by řekl klasik - opravdu velmi odvážné.
O co by tedy dnes ještě bylo možno opřít nějaké nové, pozitivní, a přitom od všech mýtů oproštěné národní vědomí? Jenom o to, že Češi jsou t a k é národ?
Občanská pospolitost? O něco takového se pokoušel zase Havel; ale ani v jeho případě se nezdá, že by tím dosáhl nějakého pronikavého úspěchu.
A tak se zdá, že ani té české (respektive českomoravské) národní renesance se nepodaří dosáhnout dříve, než zde bude k mání nějaká skutečná nová a inspirativní idea. Idea s univerzální platností, kterou ale bude ovšem uskutečňovat každý národ ve svém vlastním prostoru, ve své vlastní odpovědnosti.
Pokud si nedokážeme zvolit takového prezidenta v přímé nebo parlamentní volbě, měli bychom se vrátit ke konstituční monarchii.
http://blog.aktualne.cz/blogy/tomas-prouza.php?itemid=30958
Ano.
Někdo z politiků už nám bude muset říct, že je v našem zájmu přistoupit na povinné kvóty,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
((( problém samozřejmě je, že v tento okamžik se ze společnosti vyděšené k smrti ozve bestiální řev, nenávistný jekot, začnou se valit výhružky smrtí, takže nebude možné ve větě pokračovat, zkrátka politická smrt )))
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, v takové podobě, jak se teď dohoda o nich rýsuje. Tj. jako krizový nástroj, který se aktivuje pouze v situaci nouze některého z členských států.
V doznívající krizi by ho aktivovaly Řecko s Itálií.
Bylo by třeba zdůraznit, že přepočítávací systém není mechanický, zohledňují se v něm i třeba hospodářská síla jednotlivých zemí apod. Pro ČR by to znamenalo přijmout několik tisíc uprchlíků, pokud by se jejich počet pohyboval v milionech.
A znovu zopakovat, že další nástroje platí -- tj. snažit se o pomoc už ve zdrojových zemích, zlepšit ochranu schengenského prostoru atd., to co navrhují všichni --- a povinné kvóty jsou jen krizovým nástrojem.
A tak pořád dokola.
--------------------------------------------------------
Z českých politiků na to momentálně nikdo nemá páru.
(A popravdě -- asi by to měl být prezident, kdo zvedne tuhle výzvu. To by se ovšem nesměl jmenovat Miloš Zeman)
Pokud nepodporuje umírněný nacionalismus, rozpadne se vám společnost nanekolik kmenů.
Jeden z důvodů Brexitu je podle mého názoru to, že v Británii je možné slavit svůj skotský, pákistánský či jakýkoliv původ, kromě jednoho, toho anglického.
Francie to podle mého názoru dělá dobře.
Pokud řekněte, že jste hrdý nato, že jste běloch, budete kritizován (podle mého názoru, oprávněně), že jste blb, ale bez problému můžete prohlásit, že jste hrdý na to, že jste černoch.
můžete říci, že je někde ohavne bílo, nemůžete říci, že je tam, ohavne černo.