Debata o relevanci národních států opět přestává být okrajovou záležitostí, ale pořád se pohybuje v naprosto teoretické úrovni. Jde samozřejmě o paradigmatickou změnu, která bude, stejně jako například osvícenství, trvat několik generací. To může být ale pozdě a lidé jako živočišný druh moc daleko nedojdou.

Populisté napříč Evropou zneužívají strach z terorismus a migrace k zisku preferencí. Je to efektivní nástroj, ale nic takového není vůbec reálnou hrozbou současné evropské ani světové společnosti. I zde se jedná o nové a nekonvenční hrozby postavené na ověřitelných datech, které nelze řešit vojenskou silou, ale vzděláním, vědeckým poznáním, ekonomickým či společenským rozvojem a změnou přístupu.

Sám stát jako takový ztratil schopnost tyto problémy řešit, jelikož jde o hrozby globální a komplexní, které vyžadují globální a komplexní řešení. Národní zájmy jim díky vlastní neschopnosti je řešit a ztěžovat vlastními spory nyní stojí v cestě.

Nejde o terorismus či migraci. Ty jsou jen projevem celosvětové nerovnosti, kulturního neporozumění a špatně globální sociální koheze, která vyplouvá na povrch. Západní vyspělý svět vždy jen malinko štípnou, aby mu připomněly, jaká je realita světa. Zapadá sem ale i klimatická změna, životnost planety Země, riziko neřiditelné pandemie, nukleární válka způsobená dvěma mocí opojenými politiky či dostatek potravin či vody.

Všechny výše uvedené hrozby nelze řešit na bázi národních zájmů, které nyní řídí světové politické uspořádání. Udržení života na planetě má své limity a my je jasně překračujeme. Lidská svoboda je mezi lidmi neomezená, pokud do sebe vzájemně nenaráží. Existují ale větší objekty, které stojí nad ní, například ekosystém. Člověk, natož národ, nemá právo na svobodu, která omezí šance na život jinde.

Málokterá strana je nyní schopna se ideologicky hře na strach v podání populistů vyrovnat. Logicky by to ale měla být zelená politika a ochrana klimatu, která by postavila svůj boj na apelu za zachováni lidské společnosti.

O ekologických hrozbách a oteplování klimatu způsobeném lidmi není nutno se rozepisovat. Hranice acidifikace oceánů, změny klimatu, ozónu, integrity biosféry nebo počet mikročástic v atmosféře, které skupina environmentálních vědců považuje za klíčové k udržení života, již byly překročeny. Dalších podobných statistik je nemálo.

Planetární hrozby mají děsivý rozměr. Jejich eventuálnímu řešení by musela předcházet hluboká změna v kolektivním chování lidí.

Nejdále je proces překonávání státní suverenity v Evropě. Debata v Evropské unii je ale stále v jasném zajetí národních států. I Německo jako největší středobod a motor evropské integrace úspěšně halí své čistě národní zájmy do hávu těch evropských. Někdy se obě věci protínají, v některých případech jsou ale naprosto protichůdné.

Ať už se jedná o debatu o energetické či bankovní unii nebo bezpečnostní integraci, státy stále a logicky řídí veškeré své preference podle sebemenších lokálních a národních zájmů; a často bezesporu i dle osobních zájmů svých představitelů. V určitých otázkách to samozřejmě svou logiku má, ale ne v otázkách globálních rozměrů a důležitosti. Je to srozumitelné pro konzumenty jejich politiky, ale není to racionální z hlediska přežití lidstva.

Současný stav mezinárodních vztahů a politiky je neschopný podobnou změnu provést. Problém se ale také týká dalších rádoby neotřesitelných společenských konceptů a nemocí od kapitalismu, konzumu, trvajícího patriarchátu či náboženství. Zde se ale držme slov indického teoretika Ashis Nandyho, omezenost lidské představivosti vymyslet alternativu nedělá současný stav morálně přijatelným: buď zemřeme jako osamocená individua, nebo přežijeme jako celek.