Volební výsledek Strany zelených vyvolal pochopitelné pochybnosti o budoucnosti této strany a zelené politiky jako takové. Má environmentální hnutí ještě nějaké opodstatnění a nějakou šanci ovlivňovat společnost, nebo se už nevratně rozpouští v „ekologii bez ideologie“ či občasných „ekologických“ úlitbách dominantních politických stran spočívajících ve výsadbě několika stromů, stavbě cyklostezky či obnově parku?

Probíhající environmentální krize spojená s globální změnou klimatu a způsobená lidskou činností je bezesporu největší výzvou lidstvu pro následující desítky, možná stovky let. Nehrozí, jak varují některé nesmyslně alarmistické hlasy, že se život na Zemi „upeče“— i při katastrofickém scénáři oteplení o čtyři stupně Celsia, ke kterému v současnosti míříme, nastanou významné ekologické změny, některé druhy jistě vymřou, jiné se přesunou, nové časem vzniknou. Ve spojení s lidmi způsobeným zničením „rezervních” biotopů a omezením možností migrace bude tyto změny zásadní a z hlediska konzervace stávajícího stavu katastrofální, ale život na Zemi změnu klimatu přežije. Hůře na tom budou lidé a jejich společnosti. Těm hrozí rozpad způsobený migračními vlnami, změnami mocenským poměrů či zhoršením dostupnosti vody a potravin.

Současná rychlost změny klimatu není jen jakýmsi přirozeným následkem růstu lidské populace — je důsledkem představ o neomezeném hospodářském růstu, je důsledkem toho, že jedinou hnací silou kapitalismu je touha po zisku. Většina lidí a politických směrů žije v představě, že když dáme růstu skrze usměrňující pobídky volný průběh, nebo jej dokonce ještě urychlíme, dojde časem k jeho nasycení a spolu s novými technologiemi se environmentální dopady naší civilizace zpomalí, či dokonce úplně vyřeší. Toto je ve vize takzvaného „zeleného kapitalismu“, představy, že k vyřešení změny klimatu postačí tu a tam upravit nějaký předpis. Nepostačí.

Environmentální hnutí má dnes ještě větší opodstatnění než kdykoli v minulosti, protože čas pokročil a změny, před kterými se ještě před pár lety jen varovalo, nám dnes už probíhají před očima. Úkol, který před sebou environmentální hnutí má, je obrovský — stojí proti představě exponenciálního hospodářského růstu, bez nějž si nelze náš dnešní socioekonomický systém ani představit. Stojí proti nedozírné moci ekonomických obrů, jako jsou těžební a energetické společnosti, proti moci států, jejichž ekonomika je více či méně založena na těžbě fosilních paliv. Pokud úkolem environmentálního hnutí nemá být jen zpříjemnit nám několika hezkými stromky a knihami na recyklovaném papíru cestu ke konci našeho světa, musíme se vážně začít bavit o těchto klíčových výzvách.

Bojovat proti mocným

Bojovat proti mocným lze jen tím, že se sami staneme mocnými. Na jedné straně environmentální hnutí buduje co nejširší aliance za účelem demonstrací a přímých akcí proti fosilnímu průmyslu, které mají měnit veřejné mínění a přímo omezovat konkrétní produkční možnosti. Pokud má mít ale na straně druhé i parlamentní větev, musí se taková strana vzdát představy jakéhosi jazýčku na vahách, který mezi všemi možnými politickými rozhodnutími občas protlačí něco málo ve prospěch životního prostředí.

Environmentální strana, aby mohla vůbec pomýšlet na řešení výše popsaných problémů tváří v tvář téměř všemocným ekonomickým a politickým hráčům, musí být stranou s opravdu širokou voličskou podporou. Nemůže být stranou, která se upíná ke třem procentům hlasů jako k úspěchu hodnému zopakování, a už vůbec nemůže být stranou čistě komunální. Nemůže se spoléhat jen na přelétavou podporu vzdělaných a materiálně zabezpečených městských voličů a voliček, pro něž se výběr strany podobá návštěvě politického supermarketu — meruňkový jogurt jsem si dal minule, teď dám šanci čokoládovému. Zelenou politiku, kterou dnes potřebujeme jako sůl, je možné dělat jen tak, že budeme potřebu zachování životního prostředí prezentovat jako to, čím doopravdy je — potřebu zachování lidské společnosti. Pokud je pro pravicové strany hlavním sloganem svoboda, musí zelená strana burcovat lid sloganem přežití.

Environmentální politika, aby byla úspěšná, musí být tedy úzce spojena se zájmy většiny lidí. Úzké propojení mezi fungováním společnosti a ochranou přírody naštěstí není těžké nalézt. Ekonomická moc přerostlých firem není jen překážkou pro snižování emisí skleníkových plynů a drancování přírodních zdrojů, ale také důvodem zhoršující se příjmové nerovnosti a s ní spojené krize demokracie. Odcizení člověka od vlastní práce se promítá do vztahů k vlastní komunitě, vlastnímu životnímu prostředí, k sobě samotnému. Obsese růstem a ziskem ničí přírodu a zároveň i pracující, kteří a které jsou nuceni pracovat mnohem více hodin, než je třeba k reálnému uspokojení jejich potřeb. Autoritářské uspořádání pracovního procesu vychovává občany a občanky k pasivitě a podřízení se. Zájmy přežití lidí a přírody nejdou proti sobě, ale spolu, jen je musíme promýšlet dostatečně do hloubky.

My všichni jsme si nechali namluvit Václavem Klause a jemu podobnými, že ochrana životního prostředí je jen třešnička na dortu, jejíž uskutečňování se dortu jako takového nedotkne. To je ale hluboký omyl. Myslíme-li to s řešením klimatické změny a jejích následků vážně, musíme do korpusu našeho systému hluboko říznout. To vše v zájmu zachování důstojné lidské existence. Jestli takovou politiku dokáže vzít za svou Strana zelených, není jisté. Pokud si ji ale neosvojí nikdo, můžeme si být jisti, že změny, které nás čekají, rozbijí politické i sociální výdobytky uplynulých desetiletí a staletí.

K prosazení nutných změn ale nestačí přilepit „ekologickou“ agendu k některé z velkých tradičních či netradičních stran. Environmentalismus nemůže být jen jedním z vláken velkého politického biče. Mluvím zde o potřebě masové environmentální strany, strany, pro niž bude boj proti klimatické změně a drancování ekosystémů základním kamenem její politiky. Aby ale taková strana získala masovou podporu, musí se naučit svoji environmentální agendu úzce propojit s konkrétními životy lidí — ne (primárně) skrze parky a cyklostezky, ale skrze kritiku samotného rámce, který ničí přírodu i lidi.

Jistě teď někteří čtenáři či čtenářky namítnou, že v posledních volbách levice včetně té environmentální totálně propadla. Že se většina lidí zas nemá tak špatně (v porovnání s minulými lety), nebo aspoň má naději, že „bude líp“, a tudíž nemá potřebu volit levicové strany. Jenže naděje chudší části společnosti nikdy netrvají příliš dlouho a ekonomické zaškobrtnutí, obrat hospodářské cyklu, či dokonce zásadní ekonomická krize na sebe jistě nenechají dlouho čekat — zejména v kontextu zásadních geopoliticko-ekonomických změn počínaje brexitem a konče komplikovanou situací v Číně.

Na tento obrat, který zákonitě přijde, musíme být jakožto environmentální levice připraveni. To ale především znamená prohloubit kritiku stávajícího systému, vytvořit srozumitelná řešení a hlavně si postupně získávat důvěru těch, pro které jsou dnes environmentální problémy jen jakýmsi vzdáleným luxusem.