V tom zdánlivě krátkém historickém období, v němž Federální shromáždění bylo demokraticky zvoleným a řádně pracujícím parlamentem, tedy mezi červencem 1990 a rozpadem federace koncem roku 1992, jsem poměrně často do budovy shromáždění docházel. Především pracovně — v Kanceláři prezidenta republiky jsem měl v péči část zahraniční politiky, zejména ve vztahu ke střední a východní Evropě a balkánským zemím.

Chodíval jsem tam ale také proto, že jsem s řadou tehdejších poslanců a poslankyň udržoval přátelské vztahy, předchozí léta mé činnosti mi přinesla mnoho kontaktů s podnětnými lidmi. V průběhu devíti měsíců intenzivního podílu na činnosti koordinačního centra Občanského fóra jsem se poznal s mnoha dalšími pozoruhodnými osobnostmi, jejichž osudy, víra v budoucnost, idealismus a společné úsilí dokázaly proměňovat naši zemi do nových poměrů.

Častý kontakt s lidmi, kteří ještě o několik měsíců dříve netušili, po jaké dráze se v důsledku zrychleného běhu historie vydá jejich životní cesta, byl inspirující.

Ernest Valko

Zaujal mě mezi nimi mimo jiné jeden málo známý slovenský poslanec. Byl místopředsedou Sněmovny lidu, v parlamentní budově trávil hodně času. Tehdy sedmatřicetiletý právník, vždy usměvavý, s ustaranou tváří, ale vlídný, věcný a občas trochu roztržitý.

Ode všech ostatních členů zákonodárného sboru se odlišoval milým osobním detailem — po parlamentní budově chodíval, samozřejmě kromě formálních jednání a zasedání — v pantoflích. Nijak mu to neubíralo na důstojnosti ani autoritě.

Jmenoval se Ernest Valko, věnoval se ústavnímu právu. Znali jsme se z různých jednání, takže jsme se v kuloárech či na chodbách občas zastavili na kus řeči, rád jsem se s ním vídal, ale většinou jen krátce a spíše náhodně. Nepatřil mezi poslance, kteří by nápadně často vybíhali do kuloárů k mikrofonům médií, na to byl příliš věcný a myslím, že jej na politice zajímala mnohem více osobní mise, možnost ovlivnit veřejné dění než sebeprezentace.

O naléhavé potřebě zřídit ústavní soud nebylo pochyb, všichni podstatní veřejně působící právníci to zdůrazňovali často, někteří i vehementně. Ale klokot tehdejšího dění byl tak divoký, že se záležitosti neřešící okamžité nezbytnosti stále odkládaly.

Zákonem byl Ústavní soud zřízen v únoru 1991, reálně ale vznikl až rok poté, s tím šťastným umístěním sídla do Brna, tedy mimo rozhodovací centrum výkonných mocí. Dne 31. ledna 1992 zvolilo Federální shromáždění jeho dvanáct členů — šest z České republiky, šest ze Slovenské republiky, s funkčním obdobím sedmi let. Předsedou Ústavního soudu jmenoval prezident Václav Havel právě Ernesta Valka.

Ernest se tedy ihned přemístil do Brna a Ústavní soud začal bez odkladu intenzivně pracovat. Bylo zřejmé, že bude málo času na všechno. Ale že vývoj událostí umožní federálnímu Ústavnímu soudu působit pouhých jedenáct měsíců, to se koncem ledna 1992 odhadovat opravdu nedalo.

Bylo by zajímavé zjistit, jestli se v historii dá nalézt nějaký podobný případ, myslím, že sotva. V té době jsem se s Ernestem, myslím, neviděl ani jedenkrát. Ale činnost Ústavního soudu jsem sledoval. Nemohlo být dost času na nějaké složité promýšlení koncepcí jeho činnosti, takže se přirozeně zabýval vším, co k jeho rukám přicházelo.

Během své krátké činnosti rozhodl Ústavní soud více než tisíc věcí. Neměl ani ambici, a ještě méně možnost ovlivnit rozpad československé federace. Přes různé ústavní aspekty to byla především politická otázka. A když není vůle, nebývá ani cesta.

Federální Ústavní soud během jedenácti měsíců své činnosti zásadně ovlivnil další činnost svých nástupců, kteří ve stejné budově pracovali a zasedali od července 1993 ve jménu České republiky. O půlnoci 31. prosince 1992 ukončil tehdejší stát svou existenci: a s ním i jeho Ústavní soud.

Když jsem se o dekádu později stal předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, brzy jsem navštívil Slovensko. Byl jsem opravdu překvapen, když jsem mezi členy obdobného slovenského orgánu našel i Ernesta Valka. Obnovili jsme kontakt.

Pozval mě do nevelké budovy nedaleko Bratislavského hradu, kterou nechal postavit pro svoji advokátní kancelář. Několikrát jsme dlouze rozprávěli, někdy až do pozdního večera, tma se rozhostila kolem nás, aniž bychom si toho v zápalu rozhovoru všimli. V Ernestovi přetrvával zájem o veřejné dění i o službu dobré věci.

Považoval jsem ho za dobrého člověka a za přítele. Když jsem v listopadu 2010 četl novinové titulky o jeho skonu, byl jsem v šoku a bylo mi zle. Ernest byl zavražděn ve svém domě nedaleko Bratislavy. Jako advokát se zabýval různými složitými případy, mezi nimiž bývaly i velmi medializované obchodní kauzy. Přes různé prvotní spekulace neměla žádná z nich souvislost s jeho vraždou. K té došlo jakousi zlou osudovou náhodou. Jeho život byl završen nečekaně a krutě.