V tom zdánlivě krátkém historickém období, v němž Federální shromáždění bylo demokraticky zvoleným a řádně pracujícím parlamentem, tedy mezi červencem 1990 a rozpadem federace koncem roku 1992, jsem poměrně často do budovy shromáždění docházel. Především pracovně — v Kanceláři prezidenta republiky jsem měl v péči část zahraniční politiky, zejména ve vztahu ke střední a východní Evropě a balkánským zemím.

Chodíval jsem tam ale také proto, že jsem s řadou tehdejších poslanců a poslankyň udržoval přátelské vztahy, předchozí léta mé činnosti mi přinesla mnoho kontaktů s podnětnými lidmi. V průběhu devíti měsíců intenzivního podílu na činnosti koordinačního centra Občanského fóra jsem se poznal s mnoha dalšími pozoruhodnými osobnostmi, jejichž osudy, víra v budoucnost, idealismus a společné úsilí dokázaly proměňovat naši zemi do nových poměrů.

Častý kontakt s lidmi, kteří ještě o několik měsíců dříve netušili, po jaké dráze se v důsledku zrychleného běhu historie vydá jejich životní cesta, byl inspirující.

Ernest Valko

Zaujal mě mezi nimi mimo jiné jeden málo známý slovenský poslanec. Byl místopředsedou Sněmovny lidu, v parlamentní budově trávil hodně času. Tehdy sedmatřicetiletý právník, vždy usměvavý, s ustaranou tváří, ale vlídný, věcný a občas trochu roztržitý.

Ode všech ostatních členů zákonodárného sboru se odlišoval milým osobním detailem — po parlamentní budově chodíval, samozřejmě kromě formálních jednání a zasedání — v pantoflích. Nijak mu to neubíralo na důstojnosti ani autoritě.

Jmenoval se Ernest Valko, věnoval se ústavnímu právu. Znali jsme se z různých jednání, takže jsme se v kuloárech či na chodbách občas zastavili na kus řeči, rád jsem se s ním vídal, ale většinou jen krátce a spíše náhodně. Nepatřil mezi poslance, kteří by nápadně často vybíhali do kuloárů k mikrofonům médií, na to byl příliš věcný a myslím, že jej na politice zajímala mnohem více osobní mise, možnost ovlivnit veřejné dění než sebeprezentace.

O naléhavé potřebě zřídit ústavní soud nebylo pochyb, všichni podstatní veřejně působící právníci to zdůrazňovali často, někteří i vehementně. Ale klokot tehdejšího dění byl tak divoký, že se záležitosti neřešící okamžité nezbytnosti stále odkládaly.

Zákonem byl Ústavní soud zřízen v únoru 1991, reálně ale vznikl až rok poté, s tím šťastným umístěním sídla do Brna, tedy mimo rozhodovací centrum výkonných mocí. Dne 31. ledna 1992 zvolilo Federální shromáždění jeho dvanáct členů — šest z České republiky, šest ze Slovenské republiky, s funkčním obdobím sedmi let. Předsedou Ústavního soudu jmenoval prezident Václav Havel právě Ernesta Valka.

Ernest se tedy ihned přemístil do Brna a Ústavní soud začal bez odkladu intenzivně pracovat. Bylo zřejmé, že bude málo času na všechno. Ale že vývoj událostí umožní federálnímu Ústavnímu soudu působit pouhých jedenáct měsíců, to se koncem ledna 1992 odhadovat opravdu nedalo.

Bylo by zajímavé zjistit, jestli se v historii dá nalézt nějaký podobný případ, myslím, že sotva. V té době jsem se s Ernestem, myslím, neviděl ani jedenkrát. Ale činnost Ústavního soudu jsem sledoval. Nemohlo být dost času na nějaké složité promýšlení koncepcí jeho činnosti, takže se přirozeně zabýval vším, co k jeho rukám přicházelo.

Během své krátké činnosti rozhodl Ústavní soud více než tisíc věcí. Neměl ani ambici, a ještě méně možnost ovlivnit rozpad československé federace. Přes různé ústavní aspekty to byla především politická otázka. A když není vůle, nebývá ani cesta.

Federální Ústavní soud během jedenácti měsíců své činnosti zásadně ovlivnil další činnost svých nástupců, kteří ve stejné budově pracovali a zasedali od července 1993 ve jménu České republiky. O půlnoci 31. prosince 1992 ukončil tehdejší stát svou existenci: a s ním i jeho Ústavní soud.

Když jsem se o dekádu později stal předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, brzy jsem navštívil Slovensko. Byl jsem opravdu překvapen, když jsem mezi členy obdobného slovenského orgánu našel i Ernesta Valka. Obnovili jsme kontakt.

Pozval mě do nevelké budovy nedaleko Bratislavského hradu, kterou nechal postavit pro svoji advokátní kancelář. Několikrát jsme dlouze rozprávěli, někdy až do pozdního večera, tma se rozhostila kolem nás, aniž bychom si toho v zápalu rozhovoru všimli. V Ernestovi přetrvával zájem o veřejné dění i o službu dobré věci.

Považoval jsem ho za dobrého člověka a za přítele. Když jsem v listopadu 2010 četl novinové titulky o jeho skonu, byl jsem v šoku a bylo mi zle. Ernest byl zavražděn ve svém domě nedaleko Bratislavy. Jako advokát se zabýval různými složitými případy, mezi nimiž bývaly i velmi medializované obchodní kauzy. Přes různé prvotní spekulace neměla žádná z nich souvislost s jeho vraždou. K té došlo jakousi zlou osudovou náhodou. Jeho život byl završen nečekaně a krutě.

Zdeněk Kessler

Po zániku československého federálního státu, a tedy i jeho Ústavního soudu, byl během několika měsíců zřízen Ústavní soud České republiky. Formálně nebyl pokračovatelem nebo nástupcem, několik členů zvolených v jeho první sestavě však zasedalo už v Ústavním soudu federálním. Byli to Vlastimil Ševčík, Vojen Guttler, Antonín Procházka a Zdeněk Kessler. Právě on byl v červenci 1993 Václavem Havlem jmenován předsedou.

Neznal jsem ho, věděl jsem jen, že usiloval o zveřejnění archivů Státní bezpečnosti, což se mi z různých důvodů nejevilo jako moc úžasný nápad, i když motivacím jsem dobře rozuměl. Působil jsem tehdy v Bulharsku, takže jsem české reálie vnímal sice pečlivě, ale přece jen trochu z odstupu.

Někdy na počátku roku 1995 jsem navštívil Otu Motejla, předsedu Nejvyššího soudu se sídlem v Brně. Nevídali jsme se moc často, a proto jsme si měli o čem povídat. Nabídl mi, že mě seznámí se zajímavým člověkem, stačí když s ním půjdu někam na schůzku.

Netušil jsem, jaká schůzka nás čeká. Jeli jsme do sídla Ústavního soudu za jeho předsedou Zdeňkem Kesslerem. Motejl nám oběma řekl, že ví, že si budeme rozumět. A tak tomu i bylo — Zdeněk mě pozval na další schůzku a od té doby jsem ho navštěvoval, kdykoliv jsem byl v Brně.

Přestože jsem původem Brňák, býval jsem tam tehdy jen zhruba třikrát do roka. Pokaždé, když jsme se loučili, mi přával hodně zdraví. Zdálo se mi to přece jen trochu nepatřičné až úsměvné, bylo mi tehdy něco přes třicet, jemu o čtyřiatřicet let víc.

Ale uvědomil jsem si tak, že přát svým přátelům zdraví je pěkné gesto, třebaže do jistého věku si člověk zdravotní potíže nepřipouští. A Zdeňkovi jsem tedy taky přával hodně zdraví a snažil jsem se na to myslet i u jiných starších přátel.

Dlouhá léta, která Zdeněk Kessler v padesátých letech odseděl ve vězení, jsem na něm téměř hmotně vnímal. V roce 1953 byl odsouzen k sedmnácti letům vězení za velezradu, propuštěn byl po sedmi letech, které strávil v uranových dolech v Jáchymově. Byl přátelský a zvědavý, bodrý, vtipný a naslouchavý. Měl cukrovku, špatně chodil, trochu si s veselou nadsázkou stěžoval na stáří.

Moje názory ho zajímaly a myslím, že je bral vážně. Vyrovnání se s minulostí nutně mělo z pohledu jeho pokolení, a zejména těch, kteří byli oběťmi represí padesátých let, vyšší naléhavost a silnější osobní očekávání spravedlnosti. Měl jsem před takovým pohledem velký respekt — nespravedlivé dlouholeté věznění nutně bylo bolestné a nezhojitelné.

Zdeněk Kessler byl osobně radikální a další existence komunistické strany mu vadila, stejně jako zřejmá netečnost společnosti k trpkým otázkám minulosti a slabá vůle postavit se k pachatelům někdejších represí jednoznačně a tvrdě. Ale byl předsedou Ústavního soudu.

A tudíž dobře věděl, že jeho odpovědnost daná touto výjimečnou funkcí přesahuje jeho osobní perspektivu a že budování právního státu, rovných možností pro všechny a plnohodnotného demokratického uspořádání vyžaduje velkorysost a široký výhled do budoucnosti. Zdeněk vykonával svoji funkci státnicky — své vlastní osobní náhledy uměl podřadit zájmům celku a nepociťoval to nijak úkorně, protože úsilí o stabilitu ústavního systému se neptalo po osobních křivdách ani bolestech. Mluvívali jsme samozřejmě také o jiných tématech, ale to, jež jsem popsal, vystihovalo proměnu, kterou u sebe samého Zdeněk promýšlel opakovaně a vážně.

Rozsah činností Ústavního soudu, vzniklý v hektických měsících práce federálního soudu, zůstal zachován, ačkoliv někteří právní teoretici považovali projednávání individuálních případů za nepřiléhající k obvyklé roli ústavních soudů. Zdeňku Kesslerovi byla tato koncepce velmi blízká.

V týdnech po listopadu 1989 v sídle Občanského fóra v Brně zřídil a vedl něco jako poradnu pro všechny, kteří se cítili poškozeni činností Státní bezpečnosti za minulého režimu. Dostávalo se jim tam rad a návodů, jak se hlásit o svá práva a jak se domáhat satisfakce.

Ústavní soud měl samozřejmě jiné poslání a radit nikomu nemohl, ale vůle přezkoumávat jednotlivé případy byla logickým a vrcholně demokratickým projevem otevřeného přístupu k věci. Převládl názor, že nebyl zřízen jen pro vedení obecně málo srozumitelných právních pří ohledně legislativy nebo právně-politického provozu státu.

Měl být k dispozici pro všechny, protože ústavně zaručená individuální práva jsou nezbytnou součástí nalézání spravedlnosti. Jednotlivé případy nesou mnohé zobecnitelné znaky napomáhající vytváření spravedlivé společnosti, která považuje lidská práva jednotlivců za jednu ze základních podstat své existence. Že se takové pojetí podařilo prosadit, považuji za jeden z největších vkladů k budování české demokratické a právní kultury.

Na Wikipedii jsem se o něm dočetl detail, který jsem netušil: Zdeněk byl prasynovcem Karla Havlíčka Borovského. A také synovcem prvního předsedy československého Ústavního soudu Karla Baxy, který byl současně pražským primátorem.

Zdraví Zdeňka Kesslera se postupně zhoršovalo a na naší poslední schůzce jsem dlouho čekal na jeho příchod. Moc se mi omlouval, že je pomalý a že už téměř nemůže chodit. Své desetileté funkční období skoro dokončil, funkce se vzdal pět měsíců před jeho vypršením. Předsedou se namísto něj stal Miloš Holeček, a to na pět měsíců, které zbývaly do skončení funkčního období.

Zdeněk Kessler zemřel koncem srpna 2003. Bylo mu 77 let. Byl to vzácný člověk. Věděl o životě hodně. Všem se snažil porozumět, všechny bral vážně. A já ho teď právě ve své vzpomínce vidím, jak sedí ve svém křesle a ptá se mě, jak se mám a co mé zdraví.

Pavel Rychetský

Když počátkem srpna 2003 jmenoval prezident Václav Klaus předsedou Ústavního soudu Pavla Rychetského, těžko by kdo hádal, že ve funkci setrvá dvacet let. Otiskl svoji autoritu, osobitost a vliv této vrcholné brněnské instituci. Snad se dá říct, že završil její budování, její kompozici a její dobrou pověst.

Pavel Rychetský byl vlivným signatářem Charty 77. Nepatřil k jejímu aktivistickému jádru, ale náležel k jejímu nejužšímu myšlenkovému zázemí. Je možné, že jsem ho během osmdesátých let občas někde letmo potkal — náhodná setkávání v bytech bývala nepřehledná a velmi četná. Jeho autorita byla už tehdy proslulá a jeho názory byly brány vážně.

V listopadu 1989 se objevil v Koordinačním centru Občanského fóra už po několika dnech od jeho spontánního založení. Často jsem na delších jednáních sedával vedle něj. Překvapilo mě, jak uvážlivé bývaly jeho spontánní vstupy do diskuse — nesnažil se její linii příliš vychýlit, řeč formuloval spíše konsensuálně, žádné bouchnutí do stolu u něj nepřipadalo v úvahu, vždy měl velký cit pro společnou věc.

To ovšem neznamená, že by nikdy nebýval radikální, myslím, že mu velmi záleželo na tom, abychom si jako vlivné spontánně vzniklé centrum změny stále udržovali iniciativu a abychom stále nastolovali témata veřejné diskuse. To nám umožňovalo každým dnem posouvat meze a zužovat prostor, který skomírajícímu represivnímu režimu ještě zůstával před definitivním ústupem z pozic.

Pavel Rychetský neměl ve zvyku propadat přílišnému nadšení ani pesimismu. Býval věcný, pozitivní, klidný a mezi těmi desítkami silných osobností velmi výrazný. Byl hodnotově pevně založený, nestávalo se mu, že by názorově tápal a svoji pozici teprve hledal.

Během týdnů každodenních a většinou také celodenních diskusí v rozhodovacím centru Občanského fóra jsem ho poznal dobře. Rozuměl jsem si s ním a založili jsme mezi sebou přátelství, které neznamenalo častá setkání, ale pokaždé znovu a znovu stejnou vřelost a porozumění, ať už jsme se viděli náhodně nebo plánovitě, a to průběžně po dobu celých následujících více než třiceti let až doposud.

Po týdnech v Občanském fóru stál Pavel Rychetský počátkem ledna 1990 před dilematem, které vyžadovalo rychlé rozhodnutí. Bylo třeba obsadit funkci generálního prokurátora České republiky. Pavel se rozhodl okamžitě. Rozuměl, že odmítnout vlastně nemůže — diskuse v Občanském fóru nebyly intelektuálními besedami, ale zázemím politického manévru, jehož cílem bylo převzetí moci bez ohrožení bezpečnosti a stability státu.

Hned v den převzetí funkce generálního prokurátora, bylo to 10. ledna, se odpoledne zastavil mezi nás, kteří jsme toho dne poprvé řešili přicházející záležitosti bez něj. Říkal nám jako čerstvou zprávu to, co potom mnohokrát opakoval v různých vzpomínkových rozhovorech — že okamžitě po nástupu do funkce odvolal všechny vedoucí krajských prokuratur.

Nechtěl se dostat do situace, v níž bude muset zvažovat osobní charakteristiky každého jednoho z nich, a věděl, že pro autoritu prokuratury je taková rychlá změna nezbytná. Zůstal v té funkci do července téhož roku, kdy se stal místopředsedou vlády pro legislativu.

Přicházel pak ještě mnohokrát, nechtěl s námi ztratit kontakt, jehož součástí byla i zpětná vazba. Také s námi různé své představy o institucionální proměně prokuratury diskutoval.

Nemá smysl, abych další osudy Pavla Rychetského popisoval, informace o něm jsou všeobecně dostupné a obvykle i přesně popsané. Ale jednu věc musím zdůraznit zvlášť silně — Pavel Rychetský byl jedním z mála lidí v celém prostředí tehdejší politické změny, stejně jako následných desetiletí, který byl osobnostně a lidsky zcela vyzrálý a také plně kompetentní. Byl naprosto způsobilý převzít jakoukoliv funkci ve státě. A kteroukoliv z nich by brilantně zvládl. I ty úplně nejvyšší.

Jeho životní touhou bylo výrazně se podílet na prosazení zásad právního státu, pomoci vybudovat pevný a robustní ústavní systém, jehož vnitřní vazby umožní státu odolat krizím, aniž bychom jejich podobu a rozsah vůbec mohli do budoucna odhadnout. Proto dával přednost působení v oblasti práva a legislativy.

A myslím, že se rozhodl dobře. Český stát je zbudován pevně a jsem si jist, že dokáže přestát ledacos, co teprve může nastat. V porovnání s ostatními okolními státy, které začínaly na své proměně pracovat souběžně, je rozdíl zřejmý.

Před několika lety jsem pořádal večerní besedu, jíž byl hlavní postavou. Byla o ústavě, státu, prosazování hodnot a o tom všem, co souviselo s jeho veřejnou činností. Odcházel z místa konání po jedenácté večer. Z cesty domů mi telefonoval, že na místě zapomněl — asi byste neuhodli co! Ústavu České republiky!

Oba jsme se v tom telefonátu hodně nasmáli. Řekl jsem: vždyť ji ani nepotřebuješ, určitě ji dobře znáš! — Mám v ní svoje osobní poznámky, tak mi ji, prosím, nechej co nejdřív poslat!

Pavel Rychetský je jedním z nejlaskavějších lidí, jaké jsem v životě měl příležitost poznat. Laskavost nevylučuje občasné rozhořčení či zlobu, nevylučuje silné názory a kritický pohled na aktéry a jejich činy. Osobnost Pavla Rychetského byla formovaná desetiletími zápasů o smysl práva, podstatu státu a dodržování lidských práv.

Svým předchůdcům, o nichž jsem se snažil podat vzpomínku, je v něčem podobný — sveřepá potřeba prosadit hlediska spravedlnosti, vášeň pro hodnotovou orientaci výkonu státní moci a soubor osobních vlastností, z nichž se tajemným způsobem vytváří důvěryhodnost, autorita a přesvědčivost, která volá po následování.

Pro žádného z nich nebyl stát jen soustrojím neutrálně fungujících institucí, ale vrcholným vyjádřením společenské shody na tom, že chceme směřovat k humanismu, že nikdo nemá zůstat opomenut a že jedině v demokratickém státním uspořádáním můžeme dobře a bez obav naplňovat svůj jednotlivý osud. Každý z nich měl svůj stát rád.

Proto bych ještě rád napsal, jen aby to nevyznělo příliš pateticky, že Ernest Valko, Zdeněk Kessler a Pavel Rychetský se zasloužili o stát.