V souvislosti s rozsáhlou obměnou složení Ústavního soudu, která nutně proběhne v nadcházejících měsících, se vynořují nové a nové nápady na jeho obsazení. Je zásadní, že se tomuto tématu média věnují a že prezident sestavil kvalitní tým poradců pro výběr vhodných jmen. Ústavní soud je totiž jednou z klíčových institucí majících vliv na dodržování ústavnosti a lidských práv v České republice.

Každý z patnácti ústavních soudců plní velmi důležitou povinnost. Jeho kompetence, zkušenost profesní, ale i životní, stejně jako morální pevnost mají stěžejní vliv na kvalitu rozhodování. Na osobnost ústavních soudců proto musíme klást vysoké nároky.

Složení Ústavního soudu by mělo být oborově, profesně i názorově pestré a genderově vyvážené. Současné zastoupení žen ve výši 6,66 procenta je ostudné. Zejména za situace, kdy právniček — odbornic je opravdu hodně a je z koho vybírat. Neobstojí žádný z běžných argumentů typu, „nechtějí to dělat“ nebo „není dostatek odbornic“. Ústavní soud v současné době nereflektuje ženskou životní zkušenost a řídí se mužskou optikou. Například diskriminaci žen na pracovišti tak řeší instituce tvořená z 93,33 procent muži. Takové rozhodování je pochopitelně v mnoha ohledech slepé.

Přesto se nejživější debaty nevěnují tristně nízkému zastoupení soudkyň, ale opět jednomu muži. Marek Benda, současný předseda poslaneckého klubu ODS, kterého jeden poslanec kdysi označil za „praotce sněmovny“, je jistě velmi zkušeným zákonodárcem. Ústavní soudce musí být bezúhonný, volitelný do Senátu, mít vysokoškolské právnické vzdělání a být nejméně deset let činný v právnické profesi. Marek Benda jako zákonodárce jistě umí číst paragrafy, umí možná i zákony sepsat, tak jako ostatních 199 poslanců a 81 senátorů. Právo rovněž vystudoval, i když zakončení studia je v jeho případě zatíženo určitou pachutí nad zvětšováním písma v rigorózní práci, aby dostála požadovanému rozsahu. To je však vše.

Poslední předpoklad pro kvalifikaci na výkon funkce ústavního soudce, tedy minimálně desetiletá právnická praxe, totiž není splněn. Z četných odborných výkladů totiž vyplývá, že výkon poslance není možné považovat za právnickou praxi a že pouze politická zkušenost není pro výkon funkce ústavního soudce dostatečná. Chybí v ní zejména zkušenost s aplikací práva v reálném životě, tedy zkušenost s tím, jak zákon, který schválili poslanci a senátoři, funguje nebo nefunguje v praxi. Chybí znalost pohledu běžného občana. Takovou zkušenost lze získat právním zastupováním některé strany řízení nebo rozhodováním ve věci samé, případně analyzováním legislativy z odborné roviny. To vše ale Marek Benda ve svém životě a profesní praxi postrádá.

A proto je správné a logické, když ústavní soudce hledáme mezi těmi, kteří se pohybují v justici — mezi soudci a soudkyněmi, advokáty a advokátkami, notáři a notářkami, státními zástupci a zástupkyněmi. Je žádoucí vybírat i v některých typech neziskových organizací, zejména zaměřených na obranu lidských práv, jejichž práce se značně blíží advokační činnosti.

Vhodné kandidáty a kandidátky můžeme najít i v akademických kruzích, kde lidé dlouhodobě sledují vývoj v právu, musí aplikovat vědecké postupy a současně jsou častými diskutéry a poskytovateli odborných stanovisek právě pro potřeby justice.

Přestože obory jako sociologie nebo politologie poskytují důležitá stanoviska pro právní rozhodování, Marek Benda jejich přínos naopak znevažuje. Lze se samozřejmě ptát, odkud jeho uštěpačnost vůči humanitním a sociálněvědným oborům pramení, a na základě jakých jiných podkladů by se tedy v relevantních otázkách sám rozhodoval.

Musíme trvat na demokratické dělbě moci

Prostředí politiky se soustřeďuje na získání politické moci, která vede k prosazování politického programu. V demokracii, která je založena na dělbě moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, je zapotřebí zvýšené opatrnosti v situacích, kdy jedna z mocí nepřiměřeně zasahuje do té druhé. To v případě obsazování Ústavního soudu aktivními politiky hrozí.

Principiálně není politická zkušenost na překážku, ovšem jen v případě, že kandidát do politiky nadále nezasahuje a má-li i nějakou jinou profesní zkušenost — ostatně příklady, že se ústavním soudcem v minulosti skutečně stal bývalý politik, máme. Že by se však Marek Benda po třiceti letech vysoce aktivního působení dokázal od politiky odstřihnout, si lze představit jen stěží, notabene když je podstatná část politického programu ODS psána jeho rukou. Sotva by také rozhodoval nestranně a nezávisle například o návrhu na zrušení zákona, na jehož formulaci se sám podílel, nebo ve věcech politických stran.

Dosud se nikdy ústavním soudcem nestal politik, který se v justici nikdy nepohyboval a neměl vůbec žádné zkušenosti tohoto druhu. Marek Benda sice byl jistou dobu advokátním koncipientem, ovšem advokátní koncipientura je ze zákona pouhou přípravou na výkon advokacie. Trvá tři roky a na práci advokátního koncipienta dohlíží jeho školitel, advokát. Dopustí-li se koncipient pochybení, nese za ni odpovědnost právě jeho školitel. Jde vlastně o jakési zaučování, které je nejdříve po třech letech završeno náročnou advokátní zkouškou.

Marek Benda fázi zaučování neukončil a k advokátní zkoušce se nedopracoval. Jinou práci v justici nevykonával. Nesložil ani žádnou jinou justiční zkoušku. Nestal se ani akademikem a není ani známo, že by kdy napsal nějaké odborné články. Ostatně neexistence odborných článků byla vyčítána loňskému neúspěšnému kandidátovi na ústavního soudce JUDr. Petru Poledníkovi, který však na rozdíl od Marka Bendy splňoval požadavek na potřebnou délku právnické praxe.

Při volbě ústavních soudců z řad politiků je tedy nutná zvýšená opatrnost. Taková osobnost by měla zejména mít i jiné zkušenosti než jen z oblasti politiky a měla by být zastáncem nebo zastánkyni určitého myšlenkového proudu. Složení ústavního soudu by totiž nemělo odrážet jen jednu politickou ideologii a naopak by mělo být pestré tak, jako je pestrá sama společnost. Je-li totiž parlament složen spíše z konzervativně smýšlejících politiků, je obdobné složení Ústavního soudu nebezpečím pro samotnou funkčnost ústavní kontroly.

Pro představu, co může nastat v případě prorůstání politických vlivů na půdu ústavních soudů, nemusíme chodit daleko za hranice. Nerada bych u nás pozorovala podobné tendence ovlivňovat složení ústavního soudu, jako je tomu v Polsku, kde tamní krize v soudnictví výrazně podkopává samotné základy právního státu.