Před pár týdny hnutí Trikolora ohlásilo do světa radostnou novinu. Klausovi mladšímu se podařilo získat do svého týmu bývalého ředitele televize Nova, exsenátora a bývalého europoslance Vladimíra Železného.

Generace devadesátkových dětí si jej pamatuje jako bodrého pána z televize, který divákům týden co týden přál: „Dobrou chuť, pokud právě obědváte.“ Nyní si pan Železný po vzoru ostatních představitelů Trikolóry přeje jediné: bránit normální svět.

Železný svou kandidaturu vysvětlil obavami o správnou výchovu svých dětí, kteří jsou bohužel nuceni žít v prostředí, které se dle jeho názoru zbláznilo. Možná má pravdu. Možná je opravdu šílené, že osoba, která dostala dvouletou podmínku za krácení daní a kvůli které museli daňoví poplatníci oželet přes deset miliard, má potřebu moralizovat o stavu společnosti.

O úspěchu Vladimíra Železného v klání o křeslo v Senátu lze s ohledem na silné lokální kandidáty pochybovat. Nebylo by však příliš moudré podceňovat Trikoloru jako celek. Přestože většina výstupů trikoloristů může zvláště vzdělanému kosmopolitnímu liberálovi způsobit infarkt smíchem, své vděčné publikum si najdou. Publikum, které se cítí mainstreamovými a tradičními politickými subjekty dlouhodobě opomíjeno.

Ať už se procházíte ve velkém okresním městě či naopak menší obci, můžete si na místní vývěsce povšimnout dvou usměvavých tváří, které vás zvou na besedu. Pod nimi se ve zvýrazněném žlutém pruhu ještě můžete dočíst o tématu setkání — návratu do normálního světa. Klaus junior se svou korunní královnou a milovnicí Klause staršího Zuzanou Majerovou Zahradníkovou objíždí i ta nejmenší městečka a vesnice a společně besedují s lidmi nad hrůzným stavem naší společnosti.

Trpělivě si vyslechnou nešťastnou důchodkyni, která oprávněně lamentuje nad výší měsíční almužny od státu. Poté místní živnostník hlasitě vyjádří své odhodlání vlastním tělem chránit hranice před migranty, protože naše prohnilé české elity jen nečině přihlížejí destrukci českého národa. A přidává se kupodivu vysokoškolsky vzdělaný pedagog vyššího středního věku, který má plné zuby rektálního alpinismu České republiky vůči cizáckému Bruselu.

Uprostřed toho všeho stojí charismatický Klaus a slibuje návrat k normálu, kdy kluci měli pindíky a holky pipinky. Době, kdy si muž mohl plácnout ženu kamkoliv, aniž by musel čelit následkům. Kdy sexuální a etnické menšiny sice existovaly, ale příliš o sobě „naštěstí“ nedávaly vědět a „normálnímu“ člověku sloužily pro pobavení skrze oplzlé a necitlivé vtípky.

Byl to prostý svět, kterému dnešní čtyřicátníci a padesátníci rozuměli. Na rozdíl od současnosti, která je dynamická, plná výzev a nejistot. A ve které se člověk velmi lehce ztratí.

Přestože nám doposud chybí ucelenější datový soubor o sympatizantech a voličích Trikolory a jiných národoveckých populistů, z toho, co doposud víme, je zřejmé, že se Klausovi daří ukusovat hlasy jak SPD, tak i ODS.

Jeho typickým voličem ale není obyvatel periferní oblasti utápějící se v dluzích, jak by se dalo u protestního hnutí tohoto ražení očekávat. Jde spíše o muže vyššího středního věku, ekonomicky liberálního (divoké 90. sice nebyly dokonalé, ale svoboda!), silně protiunijního se zřetelným sentimentem na staré dobré „černobílé“ časy.

Pokud by Klaus stavěl čistě na ekonomických tématech, o což mu jde především, neměl by příliš prostoru zvětšovat svůj volební potenciál. Proto bylo nutné vrhnout se do kulturních válek, z kterých národovci přežívají.

Za poslední dobu zřejmě nejvíce znatelné projevy střetů na kulturní frontě se týkaly sochy maršála Koněva. Díky koronavirové epidemii byly naštěstí malicherné spory upozaděny a většina společnosti si s ohledem na zdravotní a následnou ekonomickou krizi začala opět uvědomovat, co je opravdu důležité.

Vypadalo to, že budeme mít od intenzivních kulturních válek na chvíli pokoj, přestože jejich latentní povaha samozřejmě nadále přežívala. Kdo by byl však čekal, že podnět k dalšímu kolu hysterie kolem domnělé ztráty naší identity dají sochy tisíce kilometrů vzdálené od české kotliny. 

Popis příčin vzestupu hnutí Black Lives Matter ve Spojených státech by vydal minimálně na celou studii. Zajímavé jsou ohlasy, které vyvolalo na naší politické scéně. Nemám teď na mysli úpěnlivou snahu poslance Volného upozornit na svou maličkou osobnost máváním cedule s nápisem All Lives Matter. Jeho konání je vlastně pochopitelné.

S vidinou ztráty mandátu po následujících volbách a nutnosti navrátit se k byznysu s chudobou, se Volný musí pořádně otáčet, aby zaujal. Skoro to volá po sbírce víček na pana magistra.

Black Lives Matter má však mnohem hlubší dopad na naši společnost. Pomalu ale jistě smazává poslední zbytky mýtu o tolerantní České republice, které je oproštěna od takových nízkých pudů, jako je rasismus, homofobie a podobných. Opak je bohužel pravdou.

Když Švandovo divadlo na Smíchově na svém poutači vyjádřilo podporu hnutí Black Lives Matter, setkalo se s vlnou nenávistných a agresivních reakcí. Obdobně jakákoliv obdobná diskuze na sociálních sítích značí nepochopení, respektive zcela na rovinu řečeno absenci snahy pochopit argumenty.

„Na všech životech přeci záleží,“ píše na Facebooku Jarka s vystudovanou vysokou školou života. Jarku nepřesvědčí ani argument o tom, že když na ulici potkáte dobrovolníka se sbírkou na léčbu rakoviny, taky jej neokřiknete, že zde jsou i jiné nemoci, na kterých záleží a sbírka je tudíž naprosto nevhodná.

Proč ale Jarka nechce pochopit? Možná proto, že její úsudek zamlžuje strach. Strach o vlastní existenci. O své postavení v potravním řetězci naší společnosti.

Rasismus v České republice totiž není primárně živen přesvědčením lidí o pravdivosti rasových teorií. Žije z obav o živobytí. A z úzkostí spojených s dynamicky se vyvíjejícím světem kolem nás.

Co když v takovém novém světě nebude pro lidi jako Jarka místo? O když v něm nebude místo pro lidi, kteří nemají sociální kapitál ani dovednosti jako nově nastupující kosmopolitní třída. Proč nikdo jejich obavy nevyslyší?

Národovečtí populisté umí naslouchat. A následně pro vlastní politické body obavy lidí i nadále umocnit. Jejich úspěchy jsou dosti proměnlivé, spíše s klesající tendencí. U Klause juniora bychom ale měli být obezřetní.

Je schopnější a inteligentnější než Tomio „Plyšák“ Okamura. Přestože pochází z elitářského prostředí, svým charismatem a rádoby „zdravým selským rozumem“ dokáže oslovit širší spektrum lidí. Zklamané ekonomické liberály, kteří s dojetím vzpomínají na „svobodné“ devadesátky. Ale paradoxně také ty, kteří za svůj nižší socioekonomický status můžou oněm divokým devadesátkám poděkovat.

Spojuje je obava ze současného světa, jeho nepochopení. A pocit, že jsou politickému mainstreamu ukradeni.