Sotva Jaroslav Foldyna, národní socialista a někdejší lodní kapitán, ohlásil svůj odchod z ČSSD, objevil se na třetím místě ústecké kandidátky Okamurovy SPD pro krajské volby. Kdokoli sledoval Foldynovy názory, styl a výroky v posledních letech, toho takový transfer jen těžko překvapí.

Svým charakterem velmi připomíná odloučení Václava Klause mladšího od jeho ODS, s několika rozdíly. Václav Klaus mladší byl ze své ODS vyloučen. Snažil se to pochopitelně politicky využít a stylizovat se do role mučedníka. Otevřeně spekuloval o tom, že se slabý předseda Fiala musel Klause zbavit, protože ten se stával populárnějším a hrozilo, že mu vyfoukne vedení. Blíže skutečnosti je ale varianta, že Klaus svou náturou, svým stylem a hlavně svými postoji ohrožoval pracně budovanou image ODS jako strany pro inteligentní (zejména sebepojetím), konzervativní střední třídu. 

Tuto Fialovu linii podpořili i delegáti na posledním sjezdu tím, že odmítli Alexandru Udženiju v roli první místopředsedkyně, třebaže byla jedinou kandidátkou. Její excesy, jako byla návštěva narozenin Jaromíra Soukupa či její všeobecně okázalá hra na krajně pravicový populismus prostě nejsou v ODS žádány.

Zesnulý Kubera nebo staronový talent Vondra jsou prostě trochu něco jiného, drží totiž poctivěji nejpodstatnější názorovou linii strany, akorát jsou trochu víc „punk“, s čímž typický padesátiletý volič ODS, tak trochu onen pověstný „boomer“, ale především zarytý antikomunista, a tedy tak trochu androš, nemůže mít zásadnější problém — však i konzervativní tradicionalista Kodet v Pelíškách mezi kázáním o válečných poctách a despotickým moralizováním dospívající ženy a dcery vzkazoval proletářům všech zemí, ať si „vylížou prdel“.

Jaroslav Foldyna už své působení v ČSSD otevřeně vzdával před dvěma lety, protože mu ve volbách v jeho Ústí nad Labem „vystavil účet český lid“. Vzápětí si to ale rozmyslel, patrně proto, že měl přeci jen ještě jeden otevřený účet u vybraného vzorku lidu ruského...

Foldyna tedy od své strany nakonec nedostal to, po čem toužil, a čeho se Klaus dočkal: vyhazov a s ním status mučednictví, který má na českém politickém trhu cenu zlata. Nemyslím si ale, že by tím sociální demokracie vyhrála nějakou strategickou válku nad svým nezbedným členem.

I když zůstaneme pragmatiky a odhlédneme od jakýchkoli hodnot, jsem přesvědčený, že z dlouhodobého hlediska může strana přežít jen tehdy, když v podobných případech jasně ukáže hranice přípustného chování svých členů. Probůh, vždyť Foldyna poslední dva roky obcházel krajně pravicové mítinky, kde plamenně ponižoval svou mateřskou stranu...

Odchod Jaroslava Foldyny byl namísto toho mlhavější, zdlouhavější a celý takový do ztracena. Jeho ČSSD totiž prošla oproti ODS větším posunem směrem k tolerování takového toho všeobecného foldynovství. Ani Bohuslav Sobotka, ani Jan Hamáček se neodhodlali k tomu, k čemu se odhodlal Fiala. Neměli k tomu ostatně oporu ani u delegátů, kteří ještě nedávno byli schopní zvolit Foldynu do předsednictva.

Ona ČSSD se totiž do pověsti „inteligentní“ strany zas tak nehrne. Inteligence je totiž vinou komunistické zkušenosti v české společnosti tradičně více spojována s pravicí. Pokud ČSSD vládla, bylo to díky hlasům (rukama) pracujících, „obyčejných lidí“ (které jako první Miloš Zeman přejmenoval na „normální“). A ztráta těchto „lidí práce“ v posledních letech mnohé sociální demokraty motivuje k tomu, aby se prostě přizpůsobovali jejich stávajícímu vkusu.

ČSSD se od začátku svého pádu vzdala jakéhokoli vlivu na to, co si lidé myslí o ní nebo o světě vůbec. Ze spojené nádoby, která je ovlivňována společností, ale sama ji také ovlivňuje, se stala prostou prázdnou nádobou na stížnosti: tak jako pro pravici je „daností“, se kterou nelze nic dělat, tržní zákon, pro mnohé sociální demokraty je nehybnou bernou mincí aktuální postoj lidu.

Tento lidový vkus se ovšem netvaruje sám od sebe — a tak se role interpretů dynamických společenských událostí a ghostwriterů jejich hněvu staly pro spoustu lidí ty nejotrlejší kreatury, které úspěšně podnikají na ose strach-nenávist. Nejpozději od vypuknutí takzvané uprchlické krize tedy postoje lidí formují, pasou a sklízí politické síly krajní pravice. Vůči nim se ČSSD měla od začátku vyhranit, nedat jim šanci vyrůst, principiálně jejich cestu odmítnout a strategicky je zničit.

Naslouchat svému elektorátu, ano, ale zároveň zůstat sebevědomou politickou institucí a vytyčit pevné hranice, za které se strana nehodlá vydat. Jenže ČSSD hranice vkusu nevytyčila a místo nich se bez boje podvolila diskurzu pár desítek okamurovských ňoumů a jala se s nimi tyčit hranice faktické. Proč by strana v takové kondici vylučovala Foldynu, když se mu soustavně „takticky“ přibližovala?

Uzpůsobování vlastní rétoriky Okamurovi bylo od začátku projevem kapitulace a je s podivem, že se o to mnozí sociální demokraté (a demokratky) stále pokoušejí s vírou, že tentokrát už to musí vyjít, že tentokrát lidé odejdou od kováře a spokojí se s kováříčkem.

Dva se perou a třetí se směje

Odchody extrémistů z tradičních stran pravolevého spektra jsou projevem širšího trendu globální politiky. Jak získávají na významu kulturní témata a otázky identit, přestávají se odehrávat nejdramatičtější politické střety mezi levicí a pravicí, a vřou uvnitř pravice a uvnitř levice. Pravice i levice se vyčerpávají vnitřními politickými spory o to, zda by měla jejich strana směřovat spíše liberálním, anebo konzervativním směrem: Dienstbier a Petříček, anebo Foldyna a Škromach? Fiala a Němcová, anebo Klaus a Udženija?

Tento trend nám ukazuje, že obě strany politického spektra mohou za příhodných podmínek vyústit v regulérní fašismus. Zatímco Okamurova SPD, kam míří lodivod Foldyna, směřuje k onomu tradičnímu fašismu, který končí koncentráky z veřejných peněz a sociálními benefity pro pracující bílé, Klausův self-made projekt s výmluvným názvem Trikolóra směřuje spíše k jakémusi neoliberálnímu fašismu se zprivatizovanými koncentráky a s kultem automobilismu.

Z kulturního napětí uvnitř tradičních stran nejvíce těží apolitické a pragmatické projekty typu hnutí ANO, tvořené v drtivé většině obyčejnými oportunisty, kteří kromě své kariéry hodnotově nereprezentují vůbec nic, a kterým jen tradiční strany nebyly schopny poskytnout rychlé volené funkce. Takoví lidé nevedou vnitrostranické polemiky o nějakém hodnotovém směřování své partaje, protože je to prostě vůbec nezajímá. Tedy dokud jim bude jednotná politika Vůdce spolehlivě zajišťovat mandáty.

Sociální demokracii by už dnes nestačilo, ani kdyby se vydala jedním ze dvou nabízených směrů. Stvrdila by tím pouze primát štěpné linie, která už stranu nezvratně rozklížila a zastřela její původní svébytnou politickou agendu, která po válce vybudovala z Evropy nejvyspělejší region světa. Demokratičtí socialisté — ať už v oranžové, anebo nějaké nové barvě — se vrátí do této své role masové politické síly až ve chvíli, kdy se zase stanou... demokratickými socialisty.