A je to tu zas: po roce jsem se opět odhodlal zmapovat události na vlasteneckém setkání na zámku v Příčovech. Oproti loňskému ročníku se tolik nezměnilo: Ladislava Jakla nahradil mezi panelisty jiný skřet z Klausova kabinetu, Petr Hájek, záštitu místo Středočeského kraje udělil rovnou sám prezident (což už ani nikoho nezajímá) a také tentokrát přišlo pár desítek protestujících (publikum po nich ovšem neházelo jablka jako posledně, neb je hostitelka Alice Tomková před akcí pro jistotu sesbírala).

Candrbál

„Jsme na tenké hranici přežití národa,“ odpálil první bezpečnostní panel okamurovský poslanec Jiří Kobza. „Jsou nám sem dováženi zahraniční dělníci, kteří můžou za to, že máme nízké mzdy.“ Mzdový dumping je jistě problém, ale nelze z něho obviňovat migranty. Zahraniční pracovníky si vozí kapitáni průmyslu, kteří se diví, že za minimální mzdu u nich Češi nechtějí pracovat. Hlavní příčina nízkých českých mezd je systémová — právě levná pracovní síla byla dlouhé roky pravicovými vládami využívána jako naše hlavní konkurenční výhoda. Jinými slovy, migranti z nás montovnu neudělali, to my sami.

Marek Obrtel, vojenský lékař, člen Národní Domobrany a veterán z Afghánistánu kritizuje NATO a koronavirus označuje za „dětskou rýmu“: „Nechci zlehčovat úmrtí, ale rozhodně to nemá rozměr pandemie. Nejcennějším majetkem státu jsou jeho občané, zejména ti správní a pracovití. Fakta teď necháme stranou a budeme se o koronaviru bavit spíš v diskusi.“

„Většina problémů, které nás sužují, jsou způsobené Evropskou unií.“ To je silné stanovisko — a takových tu dnes zazní hodně. „Měli bychom vybudovat novodobou armádu domobraneckého typu, které by stačil jeden bilion korun, aby mohla začít základně fungovat. Tato armáda by měla kolem šest set tisíc příslušníků. To je počítáno devatenáct až pětačtyřicet let věku, pokud budeme počítat, že v každém roce by byla odvedena cca polovina potenciálních branců, padesát tisíc mladých mužů, kteří se narodí každý rok. Protože ta situace je tristní.“

Hovoří také Jaromír Novotný, diplomat v Indii, Japonsku, Bangladéši nebo na Srí Lance, dnes již pouze autor Svobodného vysílače, Kupředu do minulosti či bloger na Parlamentních listech. Členství v NATO obhajuje z toho důvodu, že „brání zbrojení Německa“, před kterým se musíme mít na pozoru. Zato bychom se neměli účastnit Zeleného údělu, protože to položí český průmysl. Žádný jiný význam ani motivace Green Dealu dnes nezazní — nic dramatického, na co by taková akce mohla reagovat, se ve světě vlastenců neděje. 

„Ve světě je tolik chaosu, že bychom se měli soustředit na V4ku. V podstatě obnovit Rakousko-Uhersko. Nedá se nic dělat,“ krčí Novotný rameny ve stylu „radost z toho nemám, ale nedali jste mi jinou možnost“. 

„Málokdo četl program Black Lives Matter. Mají tam reparace pro každého černocha, bydlení pro každou černošskou rodinu a bezplatné vzdělání pro černošské děti. A nikde není požadavek na práci. To je komunismus,“ přirovnává Novotný hnutí BLM k režimu, který zaváděl povinnost pracovat. 

Ladislav Petráš, bývalý vedoucí katedry taktiky, velení a štábní služby na Vojenské akademii v Brně, majitel soukromé bezpečnostní agentury v důchodu, publikující na serverech jako Rukojmi.cz, Prvnízprávy.cz nebo Parlamentní listy: „Jsem tu neplánovaně, ale jsem důstojník a důstojník se nesmí nechat zaskočit.“ 

Přichází exkurz do vojenské fantazie ve výslužbě: „Mělo by nastat druhé národní obrození, které změní přístup k vlasti. Dneska je výhodné být nezaměstnaný, i být mimo armádu. To se musí změnit. Hamáček chtěl zlikvidovat domobranu jako extrémisty, místo aby využil této šlechetné občanské iniciativy a vzal je do služby ve prospěch vlasti a dal jim zabezpečení. Tato domobrana je pak schopna zabezpečit přepravu přes řeky, až budou zničený mosty. Tam někde ve vesnici mají u řeky pár pontonů, a dobrovolníků z domobrany, kteří dvakrát do roka udělají cvičení, postaví most, sbalí most, udělají candrbál s bečkou piva, a všichni budou říkat ‚to jsou pašáci‘.“

Vstupy panelistů jsou spíš takové nesouvislé „diskusní příspěvky“. Přeci jen se nacházíme v prostředí, které našlo právě v diskusních vláknech své hlavní médium. I zde jako by se čas od času hovořilo capslockem.

Řečníci při poukazování na nezabezpečenost vlasti opakovaně vytahují různé příklady, jakými lze v České republice otrávit zdroje pitné vody („lahvička arseniku v plynojemu“, „pár náklaďáků hlušiny s obsahem arsenu do Želivky a na čističkách to už nezachytí“, „přes jednu studnu se dají otrávit i ty po proudu přes podzemní vody“). Člověk by po kauze se zfanatizovaným důchodcem Baldou čekal, že tyhle strašidla poučí a nebudou publiku složenému takřka výhradně z takových baldů dávat podrobné tipy.

Závěr panelu? Jsme v nebezpečí. Nikdo se o nás nepostará. Žádný stát nemá přátele, ani my nemáme přátele, každý má své zájmy. „Měla by se obnovit národní hrdost,“ uzavírá moderátor panel, který více než hodinu nadával na český stát, na jeho ubohou historii, na jeho nefunkční složky, slabou armádu, mizející suverenitu. Skoro mám chuť se českých zemí nevlastenecky zastat.

Captagon, Pentagon

Chystá se panel Civilizační budoucnost pod vedením Petra Hampla. Čekání vyplňuje Moderátorka Zuzana Stirská, dětská hvězda divadla Semafor, odlehčenou otázkou. „Mě napadlo, že byste udělal výzkum, kdy byste šahal ženským pod sukni, a sociologicky byste zjistil, kolika procentům se to líbí, kolika je to fuk, a kolik půjde demonstrovat. On Petr říkal, že to nebude dělat empiricky, že se spokojí s teorií, ale přitom tady bysme mohli začít, ne?“ kyne moderátorka zaplněnému nádvoří příčovského zámku.

„Ne že bych neměl chuť. Ale já mám za sebou seriózní výzkum,“ hazarduje Hampl s pověstí sociologie. „Zkoumali jsme na vzorku tří tisíc žen, zda je pravda, že se z ošklivých žen stávají feministky. No zjistili jsme, že feministky jsou stejně hezké a ošklivé jako ostatní ženy. Ale našli jsme jinou zajímavou souvislost. Ty ženy, které samy sebe hodnotí z hlediska vzhledu velmi nízko, mají vysokou šanci, že se stanou feministkami.“ No, jdeme na panel.

Přijdou do hospody kancléř prezidenta Klause, předseda krajní pravice, bývalý předseda Svobodných a vrchní ideolog Komunistické strany — a na všem se shodnou. Tak by mohl znít vtip, který se odehrává přímo před mými zraky. Dovnitř se zrovna trousí „marxista na volné noze“ Josef Skála, Tomio Okamura, Petr Hájek, Vladimíra Vítová coby šéfka Aliance národních sil, a moderátor Petr Hampl.

„Agenda 21 usiluje o výchovu dětí k udržitelnosti a říká, že lidé s vyšším vzděláním mají více prostředků, a tudíž větší spotřebu, a proto je nutné snížit vzdělání.“ Ne, tohle Agenda 21 neříká. Ale neočekávám, že přísedící místopředseda Poslanecké sněmovny bude svou spolupanelistku nějak korigovat. Tohle je bezpečné prostředí, jehož smyslem je nechat hosty říkat náhodné nesmysly a na konci všechny přítomné nasměrovat k volbě SPD. Není čas na nějaké slovíčkaření.

„Já jsem velmi disciplinovaný člověk,“ zahajuje své vystoupení zakladatel konspiračního serveru Protiproud, jehož jeden z posledních článků nese titulek „Izraelské prsty v libanonském výbuchu: Útok na sklad zbraní Hizbalalláhu minul cíl? Izrael — kdo dokáže, že je vrah? Zástupný příběh o chabarovském obchodníkovi a bejrútských hajdalácích“.

„Nemáme jasno v pojmech. Nemáme jasno v tom, co se kolem nás skutečně děje. Nemáme dokonce ani jasno v tom, kým jsme!“ Panelisté souhlasně přikyvují, publikum šumí souhlasem — i já zde musím dát Hájkovi za pravdu.

Pokračuje: „Objevuje se nové náboženství: ateismus.“ Historický materialista Skála přeci jen poprvé pozvedá obočí. Co si asi zrovna šušká s Okamurou?

„Zmizelo státní náboženství, které by nám dávalo jednotící prvek. Neshodneme se ani na vysvěcení Mariánského sloupu. Žijeme Dostojevského citát, že není-li Bůh, vše je dovoleno.“ Zde bych s Dostojevským nesouhlasil. Éra vzestupu náboženského fundamentalismu je spíš svědkem opaku — všechno je dovoleno, je-li to zaštítěno Bohem, ať už jde o vraždění údajných „bezvěrců“ islámskými teroristy, anebo vystřílení afroamerických kostelů či gay barů bílými křesťanskými suprematisty. Co srovnatelného je „dovoleno“ ateismem, abychom se toho měli srovnatelně děsit? Marihuana a stejnopohlavní partnerství.

„Dobyvatel, barbar, islám je v tomto silnější, on tu kotvu má,“ vyznává se Petr Hájek v závěru ze svých nevyřčených sympatií. Desítky minut trvající hrobové ticho proloží publikum povinným potleskem, kdykoli řečník vysloví kouzelné zaříkadlo „z EU je třeba vystoupit“. Tato věta plní na celé konferenci funkci cedule „potlesk“, kterou režie ukazuje publiku v televizním studiu.

Tomio Okamura odchází ještě před koncem panelu a opouští zámecký areál. Svou „šmejdskou“ povinnost splnil, prezentoval se publiku jako jediné východisko z všemi prezentovaného marastu, a nyní rychle pryč, aby mezi svým milovaným lidem nechytil vši.

Vladimíra Vítová spouští o migrantech, kteří se „chovají jako blázni“, „ani to nejsou migranti“ a „řídí je Evropská unie“. Ano, i v čase globální pandemie zůstávají hlavní hrozbou migranti. Snaha nevpustit na naše území ani jednoho uprchlíka (ne že bychom se museli nějak snažit) patrně s určitou částí české společnosti zůstane navždy, jako Chalupáři nebo filmy Marie Poledňákové. 

Přeci jen se však dočkávám čerstvého koření: „EU platí lidem za to, aby přijeli do Evropy. V Africe je lidem v táborech dávána droga ‚Captagon‘, což je spojení slov, první si teď nevzpomenu, ale druhé je Pentagon, protože to vyvinul Pentagon. Ta droga zasahuje mozek tím, že nenávratně postihuje centrum empatie a bolesti, proto se pak chovají nenormálně.“ Nikdo nereaguje. 

Captagon neboli Fenythilin je levnější náhražka amfetaminu, populární v arabských zemích a západní Asii, a údajně také mezi džihádisty v Sýrii. Název Captagon není „odvozen od Pentagonu“, kde měl být podle paní řečnice Vítové vyroben, nýbrž jak v případě drogy, tak v případě budovy odpovídá jejich tvaru: Pentagon je charakteristický pětiúhelník, Captagon odkazuje k tvaru molekuly.

Panel končí, na pódium přichází starší paní a místo otázky recituje vlasteneckou báseň. Petr Hampl upozorňuje, ať lidé odolají svému nutkání chodit na pódium, že „takových je tady spousta“. Následuje pauza, nálada je dobrá, všem je úplně jedno, že Vladimíra Vítová před minutou s vážnou tváří tvrdila, že v táborech neziskovky vytvářejí z migrantů zombie.

Publikum neklade na řečníky vůbec žádné nároky. Na výstupech z konference nezáleží, stejně nikdy žádné nejsou. Konference sama je událost. Je to hra na vážnost, kterou ovšem přítomní nehrají poctivě ani ve svých hlavách. 

Nyní už hurá na kulturně-vzdělávací panel.

„Upadání kognitivních funkcí“

Petr Bahník, středoškolský kantor a ředitel akce D.O.S.T., spolku založeného semínovci kolem Václava Klause roku 2007, obviňuje absolventy humanitních oborů z neznalosti gramatiky. To je pro mě novinka. 

„Co s tím? Bohužel, nic. Je to stejné jako s ostatními problémy, o kterých tu dnes byla řeč.“ Toto je základní model všech zdejších panelů: hluboce zapšklý člověk, kterého povětšinou vyhodili z nějaké instituce, formuluje jakýsi fatální problém, načež uzavře, že tento problém nemá řešení.

Pavel Kalvach, někdejší přednosta Neurologické kliniky 3. LF UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze a předseda České neurologické společnosti přednáší projev o tvrdé výchově jako nástroji ke šlechtění silných a zdravých jedinců, která byla opuštěna ve jménu rozmazlování.

Varuje před svrchovaností amorálních a nevychovaných žáků: „Když jsem usiloval na vědecké radě o to, aby studenti nemlátili dveřmi, nebyli rozcuchaní, nezanechávali za sebou binec, nad kterým se pohoršují uklízečky, neroztrhávali si kalhoty, ze kterých čouhají tetováže, nechodili s vysoukanou košilí a nestrašili pacienty, tak jsem uspěl jen u několika kolegů, ostatní to berou na lehkou váhu.“ Svůj projev dokládá historkou o Davidu Rathovi, který coby student při nudné přednášce okázale četl noviny.

Moderátor Petr Žantovský, absolvent pochybné Panevropské univerzity v Bratislavě, jehož habilitační řízení trvalo čtyřiačtyřicet dnů, chválí panelisty za to, že upozornili na problém snižování nároků ve vysokém školství.

O stavu kultury pohovoří moderátorka loňské konference, štábní recitátorka Viktoria Hradská. Plynule promlouvá mezi řečí verši, její vystoupení končí, jako když mořský vánek odvane šifonovou šálu. Inspirovaný Žantovský recituje Kainara. A jako vloni — padá rollup Nadačního fondu Má vlast. 

Následuje stenografický přepis pasáže, ve které se Viktoria Hradská pokouší zodpovědět otázku, co chápe pod pojmem kulturní politika:

„Existovaly mechanismy, a zase, neříkejme tomu kulturní politika, říkejme tomu dozor nad kvalitou uměleckého díla, kéž by byl, protože svého času byl například překlad nikoliv výsledkem toho, že jste se naučili ještě nějaký jiný jazyk než ten vlastní, což se, popravdě řečeno, téměř předpokládá, že se stane. Pokud jste byl překladatel, který směl překládat umělecká díla, tak jste musel projít, a, prosím, to nebylo ideologické, jistým hodnocením, zda totiž ovládáte, a jsme zase zpátky u toho, svůj vlastní jazyk do té míry, abyste byl do něj schopen například převést Shakespeara. Dnes jsme zavaleni produkcí zahraniční literatury, která je převáděna způsoben urážejícím každého, kdo je schopen si tuto literaturu v původním jazyce přečíst. A to je jenom malý příklad, který třeba mě zraňuje osobně. Nakladatelství chrlí, doslova chrlí knihy, jejichž, ano, hurá, ať se tak stane, ale jejich zásah, jejich zářez do pažby české kultury je parciální, je-li jaký. Žádné z těch nakladatelství ale nemá ve své řadě, protože na to totiž nemá peníze, něco, co by zohledňovalo jistý — nejenom zachování toho, co už je —, ale i jistý vývoj kulturní znalosti toho, co se děje.“

Ke slovu se opět dostává profesor Kalvach. „Nemáme moc nad rodinami, jak je usměrňovat ve výchově, a tak to musíme dělat na školách… Kolegyně si stěžuje, jak je bezmocná proti drzosti žáků. Oni třeba soutěží, kdo přijde poslední z přestávky, tak se jí ptám, nemůžeš ho třeba zesměšnit, když dostane čtyřku z písemky?“

Zády ke kameře stojí asi desátý muž s batohem z publika a klade dotaz: „Já nejsem neurolog, ale jsem taky lékař, ušní nosní krční, a taky mi mladí lidé procházejí rukama, a všímám si toho, že upadá jejich schopnost kognitivních funkcí mozku, já nechci říct, že jim upadá intelekt, i když, podle některých studií, i to se pravděpodobně děje. A tak se chci zeptat, jestli tenhle život v tom nadbytku a takové té pohodičce, jestli nemá velice negativní vliv na rozvoj toho mozku.“

Zdravice

Jiří Ovčáček, jako mluvčí prezidenta, který udělil této akci záštitu, natočil zvukovou zdravici. Je to klasická samožerská etuda, hlas napodobující normalizační relace, víc se k tomu nemá smysl vyjadřovat.

Před závěrečným panelem moderátorka Stirská varuje před protestní akcí u areálu. Mezitím hovoří mladý zástupce hnutí Odchod, který se vymezuje vůči menšině mladých z Prahy a slibuje věrnost tradičním hodnotám našich. Padá kamera.

Michal Semín se lvem na tričku uvádí panel na téma „právní stát“ slovy „naši panelisté mají jedno společné — nikdo z nich není právník.“ Nikdo se nesměje, nechápu. Hovoří Benjamin Kuras, padá kamera. „Zaznívají tu témata, o kterých jsem psal před dvaceti lety jako osamělý hlas. Cítím zadostiučinění, že ta témata přešla do další generace, a já se můžu zase věnovat taoistickému sexu.“

V roli bojovníka proti Istanbulské úmluvě vystupuje berlínský aktivista ve službách AfD známý z antiimigračních i otevřeně neonacistických akcí, Zdeněk Chytra, který publikuje na dezinformačních webech a aktivně šíří hoaxy o tom, jak Istanbulská úmluva posiluje práva pedofilů oproti tradiční rodině apod. Jedna věc je zamotaná recitátorka nebo starý akurátní profesor, druhá věc je, že dnes na konferenci vystupují i skutečně odporní jedinci.

„A protože já miluju výzvy, mám tu novou výzvu pro všechno politiky, aby tuto Agendě pro udržitelný rozvoj 2030, já ji nazývám ‚Neomarxistický manuál k prosazení socialistických cílů‘, ono to možná není úplně přesně, je to jen pro ten kontrast, aby byla smetena se stolu.“

Je zajímavé, jak snadno se z pojmů ekologie a životní prostředí stalo v těchto kruzích jen další hanlivé označení pro jednu stranu kulturní války. Není lepší důkaz, jak odtržená je tato pseudo-vlastenecká scéna od reality než tato úplná absence tématu klimatické krize, která jediná paradoxně hrozí tím „koncem světa“ a „civilizačním rozpadem“, kterým straší každý příspěvek, každý moderátor a každý dotaz z publika.

Monika Pilloni, členka italské Ligy severu trestně stíhaného Mattea Salviniho, přišla otevřeně agitovat za svého vůdce, jehož označuje za oběť politického procesu. Pokračuje líčením skandálních italských poměrů. „Místo aby sluníčkářská vláda myslela na vlastní občany, myslí exkluzivně na migranty,“ hřímá Češka žijící v Itálii.

Ještě zbývá Igor Němec, kdysi poslanec ODS a „povodňový“ primátor hlavního města, jehož proslavil výrok „situace je nadmíru výtečná“, jejž pronesl právě ve chvíli, kdy se na Prahu řítila tisíciletá voda, pár hodin před evakuací Karlína.

Němec vyjadřuje zhnusení nad tím, že „této vlastenecké konferenci udělil záštitu Miloš Zeman, který dehonestuje našeho velkého vlastence Ferdinanda Peroutku, který celou druhou světovou válku strávil v koncentračním táboře. Trochu pitoreskně působí příspěvek pana Ovčáčka, který vyzývá k úctě k našim hrdinům minulosti“. Tleská jediný člověk, na dálku se přidávám aspoň já. Vlastenci mlčí a koukají do země.

Završuje se šestá hodina konference. Moderátorka děkuje publiku, že se nechovali jako nacisté a nabízí se slevou bagety s sebou. 

Smrkové kmeny v kolejišti

Stejně jako loni sledujeme přehlídku nesmyslně silných a planých tvrzení bez jakýchkoli podkladů, jejichž význam je publikum schopno identifikovat jen díky občas se vynořivším klíčovým slovům, která spustí potřebnou emocionální reakci. 

Všichni nás ovládají, jsme otroci globálních elit, politika je celá zkorumpovaná, někde se někdy odehrálo nějaké zasedání jednání, na kterém byl náš osud zpečetěn. Němci jsou Turci, migranti jsou zombie, děti jsou komunisti. Potřebujeme vystoupit ze všech aliancí, usebrat se do naší kotliny, opevnit hranice, ve jménu bezpečí vyzbrojit samopalem statisíce psychicky labilních joudů z Horní dolní a čekat na den zúčtování. Toto je plán.

Marnost těchto akcí je hmatatelná. Lidé bez funkcí vyvržení na okraj naslouchají lidem vyvrženým na okraj z funkcí. Část z těchto „osobností“ má za sebou kariéru v politice, diplomacii nebo třeba armádě a národovecká platforma se zdá být poslední, kde mohou uplatnit nějakou ozvěnu někdejší autority, na jejíž ztrátu se s podzimem života špatně zvyká.

Organizátoři se snaží vyvolat ducha této jejich zašlé autority, reálně však tito lidé nemají za nic zodpovědnost.

Vystrašeným lidem tak zbývá jen guláš v hlavách — a právě v tu chvíli přichází na scénu poslední hráč vlasteneckých setkání: reálná politická síla, která jednoduše sklidí, co organizátoři v srdcích stovek nešťastníků zaseli. Jediným hypotetickým východiskem má být zkrátka volba SPD.

Co ale zmůže takový hlasovací lístek proti militantnímu spiknutí židovských elit globálního kapitálu? Mně osobně z toho vychází jediné: kladení smrkových kmenů do kolejiště.