Vlastenci v Příčovech podruhé: Capslocková konference
Petr BittnerSetkání vlastenců na zámku Příčovy se neslo v podobném duchu jako loni. Lidé bez funkcí vyvržení na okraj naslouchali lidem vyvrženým na okraj z funkcí. To vše se snaží vyluxovat krajní pravice.
A je to tu zas: po roce jsem se opět odhodlal zmapovat události na vlasteneckém setkání na zámku v Příčovech. Oproti loňskému ročníku se tolik nezměnilo: Ladislava Jakla nahradil mezi panelisty jiný skřet z Klausova kabinetu, Petr Hájek, záštitu místo Středočeského kraje udělil rovnou sám prezident (což už ani nikoho nezajímá) a také tentokrát přišlo pár desítek protestujících (publikum po nich ovšem neházelo jablka jako posledně, neb je hostitelka Alice Tomková před akcí pro jistotu sesbírala).
Candrbál
„Jsme na tenké hranici přežití národa,“ odpálil první bezpečnostní panel okamurovský poslanec Jiří Kobza. „Jsou nám sem dováženi zahraniční dělníci, kteří můžou za to, že máme nízké mzdy.“ Mzdový dumping je jistě problém, ale nelze z něho obviňovat migranty. Zahraniční pracovníky si vozí kapitáni průmyslu, kteří se diví, že za minimální mzdu u nich Češi nechtějí pracovat. Hlavní příčina nízkých českých mezd je systémová — právě levná pracovní síla byla dlouhé roky pravicovými vládami využívána jako naše hlavní konkurenční výhoda. Jinými slovy, migranti z nás montovnu neudělali, to my sami.
Marek Obrtel, vojenský lékař, člen Národní Domobrany a veterán z Afghánistánu kritizuje NATO a koronavirus označuje za „dětskou rýmu“: „Nechci zlehčovat úmrtí, ale rozhodně to nemá rozměr pandemie. Nejcennějším majetkem státu jsou jeho občané, zejména ti správní a pracovití. Fakta teď necháme stranou a budeme se o koronaviru bavit spíš v diskusi.“
„Většina problémů, které nás sužují, jsou způsobené Evropskou unií.“ To je silné stanovisko — a takových tu dnes zazní hodně. „Měli bychom vybudovat novodobou armádu domobraneckého typu, které by stačil jeden bilion korun, aby mohla začít základně fungovat. Tato armáda by měla kolem šest set tisíc příslušníků. To je počítáno devatenáct až pětačtyřicet let věku, pokud budeme počítat, že v každém roce by byla odvedena cca polovina potenciálních branců, padesát tisíc mladých mužů, kteří se narodí každý rok. Protože ta situace je tristní.“
Hovoří také Jaromír Novotný, diplomat v Indii, Japonsku, Bangladéši nebo na Srí Lance, dnes již pouze autor Svobodného vysílače, Kupředu do minulosti či bloger na Parlamentních listech. Členství v NATO obhajuje z toho důvodu, že „brání zbrojení Německa“, před kterým se musíme mít na pozoru. Zato bychom se neměli účastnit Zeleného údělu, protože to položí český průmysl. Žádný jiný význam ani motivace Green Dealu dnes nezazní — nic dramatického, na co by taková akce mohla reagovat, se ve světě vlastenců neděje.
„Ve světě je tolik chaosu, že bychom se měli soustředit na V4ku. V podstatě obnovit Rakousko-Uhersko. Nedá se nic dělat,“ krčí Novotný rameny ve stylu „radost z toho nemám, ale nedali jste mi jinou možnost“.
„Málokdo četl program Black Lives Matter. Mají tam reparace pro každého černocha, bydlení pro každou černošskou rodinu a bezplatné vzdělání pro černošské děti. A nikde není požadavek na práci. To je komunismus,“ přirovnává Novotný hnutí BLM k režimu, který zaváděl povinnost pracovat.
Ladislav Petráš, bývalý vedoucí katedry taktiky, velení a štábní služby na Vojenské akademii v Brně, majitel soukromé bezpečnostní agentury v důchodu, publikující na serverech jako Rukojmi.cz, Prvnízprávy.cz nebo Parlamentní listy: „Jsem tu neplánovaně, ale jsem důstojník a důstojník se nesmí nechat zaskočit.“
Přichází exkurz do vojenské fantazie ve výslužbě: „Mělo by nastat druhé národní obrození, které změní přístup k vlasti. Dneska je výhodné být nezaměstnaný, i být mimo armádu. To se musí změnit. Hamáček chtěl zlikvidovat domobranu jako extrémisty, místo aby využil této šlechetné občanské iniciativy a vzal je do služby ve prospěch vlasti a dal jim zabezpečení. Tato domobrana je pak schopna zabezpečit přepravu přes řeky, až budou zničený mosty. Tam někde ve vesnici mají u řeky pár pontonů, a dobrovolníků z domobrany, kteří dvakrát do roka udělají cvičení, postaví most, sbalí most, udělají candrbál s bečkou piva, a všichni budou říkat ‚to jsou pašáci‘.“
Vstupy panelistů jsou spíš takové nesouvislé „diskusní příspěvky“. Přeci jen se nacházíme v prostředí, které našlo právě v diskusních vláknech své hlavní médium. I zde jako by se čas od času hovořilo capslockem.
Řečníci při poukazování na nezabezpečenost vlasti opakovaně vytahují různé příklady, jakými lze v České republice otrávit zdroje pitné vody („lahvička arseniku v plynojemu“, „pár náklaďáků hlušiny s obsahem arsenu do Želivky a na čističkách to už nezachytí“, „přes jednu studnu se dají otrávit i ty po proudu přes podzemní vody“). Člověk by po kauze se zfanatizovaným důchodcem Baldou čekal, že tyhle strašidla poučí a nebudou publiku složenému takřka výhradně z takových baldů dávat podrobné tipy.
Závěr panelu? Jsme v nebezpečí. Nikdo se o nás nepostará. Žádný stát nemá přátele, ani my nemáme přátele, každý má své zájmy. „Měla by se obnovit národní hrdost,“ uzavírá moderátor panel, který více než hodinu nadával na český stát, na jeho ubohou historii, na jeho nefunkční složky, slabou armádu, mizející suverenitu. Skoro mám chuť se českých zemí nevlastenecky zastat.
Captagon, Pentagon
Chystá se panel Civilizační budoucnost pod vedením Petra Hampla. Čekání vyplňuje Moderátorka Zuzana Stirská, dětská hvězda divadla Semafor, odlehčenou otázkou. „Mě napadlo, že byste udělal výzkum, kdy byste šahal ženským pod sukni, a sociologicky byste zjistil, kolika procentům se to líbí, kolika je to fuk, a kolik půjde demonstrovat. On Petr říkal, že to nebude dělat empiricky, že se spokojí s teorií, ale přitom tady bysme mohli začít, ne?“ kyne moderátorka zaplněnému nádvoří příčovského zámku.
„Ne že bych neměl chuť. Ale já mám za sebou seriózní výzkum,“ hazarduje Hampl s pověstí sociologie. „Zkoumali jsme na vzorku tří tisíc žen, zda je pravda, že se z ošklivých žen stávají feministky. No zjistili jsme, že feministky jsou stejně hezké a ošklivé jako ostatní ženy. Ale našli jsme jinou zajímavou souvislost. Ty ženy, které samy sebe hodnotí z hlediska vzhledu velmi nízko, mají vysokou šanci, že se stanou feministkami.“ No, jdeme na panel.
Přijdou do hospody kancléř prezidenta Klause, předseda krajní pravice, bývalý předseda Svobodných a vrchní ideolog Komunistické strany — a na všem se shodnou. Tak by mohl znít vtip, který se odehrává přímo před mými zraky. Dovnitř se zrovna trousí „marxista na volné noze“ Josef Skála, Tomio Okamura, Petr Hájek, Vladimíra Vítová coby šéfka Aliance národních sil, a moderátor Petr Hampl.
„Agenda 21 usiluje o výchovu dětí k udržitelnosti a říká, že lidé s vyšším vzděláním mají více prostředků, a tudíž větší spotřebu, a proto je nutné snížit vzdělání.“ Ne, tohle Agenda 21 neříká. Ale neočekávám, že přísedící místopředseda Poslanecké sněmovny bude svou spolupanelistku nějak korigovat. Tohle je bezpečné prostředí, jehož smyslem je nechat hosty říkat náhodné nesmysly a na konci všechny přítomné nasměrovat k volbě SPD. Není čas na nějaké slovíčkaření.
Myslím, že nestačí upozornit, že montovna Evropy je český národní projekt a čeští zaměstnavatelé dovážejí dělníky ze zahraničí, až když ubylo Čechů ochotných pracovat za minimální mzdu — třeba proto, že jich příliš mnoho odešlo za prací na západ. Všechny ty řeči, jak migranti ničí náš pracovní trh, případně debaty, zda ho ničí nebo ne, se opírají o představu, že migranti jsou levná pracovní síla — patrně přímo ze své podstaty.
Co ale dělá ze zahraničních pracovníků levnou pracovní sílu? Jsou snad cizinci nějací zvláštní tvorové, kterým, narozdíl od domorodců, dělá potěšení tvrdě dřít za málo peněz?
Většinou k nám zahraniční pracovníci přicházejí ze zemí chudších než ta naše, však ono dá rozum, že kdyby našli dobře placenou práci doma, za špatně placenou k nám by se netrmáceli. Možná tam mají i nižší životní náklady a za ty naše nízké mzdy se dá u nich doma celkem slušně žít. Ale opravdu jim naše žebrácká mzda bohatě stačí?
Představujeme se, pokud se tedy vůbec obtěžujeme nějakým pokusem představit si život takového zahraničního pracovníka, člověka, který přijde k nám, tady dře za mzdu tak nízkou, že my bychom tu práci za takových podmínek nechtěli, díky nějakým svým superschopnostem získaným životem v chudé zemi u nás z té nízké mzdy nejen vyžije, ale i něco našetří, a pak se s tím málem, co u nás z nízké mzdy našetřil vrátí domů, kde se ty jeho chudé úspory působením chudých poměrů zázračně poromění v bohatství, ze kterého pak žije jako král. Nebo proč by to jinak dělal?
Ve skutečnosti by se možná takový migrant raději nevracel. Rád by tu zůstal — což my ovšem považujeme za obrovské riziko a zuby nehty se tomu bráníme, všemi způsoby mu bráníme se u nás usídlit a dbáme na to, abychom mu ani náhodou nedovolili zdržet se tu příliš dlouho, abychom ho dříve, než by si u nás mohl vytvořit vazby a zázemí, vyhnali zpátky, odkud přišel. Kdyby se mu to ale přece nějak povedlo, rád by tu zůstal a žil mezi námi, naším způsobem života, na naší životní úrovni — a s našimi životními náklady.
Často tu ovšem takový zahraniční pracovník nemůže jen tak zůstat, ani kdybychom mu to nějakým nedopatřením dovolili, protože není sám, někde tam doma v chudé zemi má nějakou rodinu, nějaké příbuzné, o přátelích nemluvě. Možná by se k nám nejraději přistěhoval alespoň s nejbližší rodinou — což my už vůbec nepřipustíme — a chtěl by si pak najít, pro sebe a možná i pro někoho dalšího z rodiny, práci tak dobře placenou, aby z toho u nás, na naší životní úrovni, mohla žít celá rodina. Anebo se přstěhovat nechce, pořád se v zemi původu cítí doma nebo se prostě jen smířil s tím, že my ho u nás nechceme, a tady mezi námi pracuje proto, aby uživil svou rodinu doma — často velmi rozvětvenou rodinu, protože za prací do zahraničí se nedostane jen tak někdo a možná celé široké příbuzenstvo nikoho jiného, kdo by měl aspoň trochu slušný příjem, nemá. Takový zahraniční pracovník musí z toho, co u nás vydělá, nejen nějak sám u nás při té práci vyžít, ale ještě uživit doma rodinu, které posílá peníze, uživit sice v podmínkách s nízkými životními náklady, ale více než jednoho člověka, leckdy mnohem víc. Když se nad tím zamyslíme, musíme si uvědomit, že takový zahraniční pracovník vlastně potřebuje víc peněz než my sami.
Proč tedy ti lidé pracují za tak málo peněz, když by jich ve skutečnosti potřebovali mnohem víc? Inu proč my sami občas pracujeme za méně peněz, než bychom potřebovali, nemluvě o tom, kolik bychom chtěli? Přece proto, že musí.
Migranti nejsou levná pracovní síla ze své podstaty ani se levnou pracovní silou nestávají ze svobodné volby. Migranti jsou k práci za nízkou mzdu nuceni, protože je k ní zaměstnavatel donutit může, protože my jim nepřiznáme dostatečná práva, aby se mohli bránit. Všechny naše zákony šikanující migranty, všechno to, čím se „bráníme‟ proti levné pracovní síle, tu levnou pracovní sílu vytváří.
Dejme migrantům stejná práva, jaká máme sami, nevyhošťujme je, jakmile ztratí zaměstnání, pro které dostali pracovní vízum, nebraňme jim hledat si zaměstnání jinde, než u firmy, která si je dovezla, otevřme pro ně veřejné zdravotní pojištění i systémy sociální podpory, když ze mzdy platí sopciální pojištění, ať mají také nárok na podporu v nezaměstnanosti, umožněme jim organizovat se v odborech, a uvidíme, že migrantů možná přibude, ale levná pracovní síla, ta zmizí.