Jestli patříte k naprosté většině populace, jež se na projevy nedívá, o nic jste nepřišli. Prezident sice správně vyzýval, abychom se šli očkovat proti covid-19 (pokud nám to vláda někdy umožní) a pokusil se o milý a sjednocující závěr, v úhrnu ale šlo o obvyklou zemanovštinu, jen až netradičně mizerné úrovně.

Jako každý rok máme na výběr ze dvou možností. Buď vyslyšíme Zemanovo „věřte svému zdravému rozumu a nenechte se vykolejit těmi, kdo se snaží upoutat vaši pozornost na základě věcných neznalostí“ — a budeme tedy vánoční poselství ignorovat, nebo se pokusíme zamyslet nad tím, co rezident Hradu říká. Následující text si vybírá bolestivější variantu.

Napřed vyřiďme otázku, koho se Zeman tentokrát pokoušel urazit. Primárně novináře spadající pod společnost Economia Zdeňka Bakaly. Jmenovitě si prý zaslouží nejhlubší opovržení „Honzejkové, Taberyové a Štětky“. Nezdá se, že by někomu z dotyčných pranýřování zrovna nynějším prezidentem zvlášť vadilo.

Lze jen zaúpět nad subtilností zřejmé slovní „hříčky“ odkazující k dřívějšímu bonmotu, podle kterého jsou žurnalisté buď prostitutky, nebo kur*ičky. Podotýkám, že mě Zemanovo srovnávání neuráží — sexuální pracovnice hluboce respektuji. Pokud mě chcete popudit, přirovnejte novináře k prezidentům.

Vánoční poselství se věnovalo i ekonomice. Pandemie ji sice poškodila, ale jádro, za něž Zeman pokládá průmysl, stavebnictví a zemědělství, zůstalo nedotčené. Potíže mají pouze služby. A kdo by řešil služby, že ano — budeme-li srovnávat podle HDP, terciér se na něm v České republice podílí „jen“ z asi šedesáti procent.

Těžiště projevu leželo v pandemické krizi samé. Zde dlužno podotknout, že Zemanův postoj je dlouhodobě racionální. Prezident propaguje očkování, hájí nošení „roušek“, kritizuje zlehčování nového koronaviru a varuje před neuváženým rozvolňováním. Ve svátečním sdělení ale o nic takového ve skutečnosti nešlo. Zemanovi situace posloužila hlavně jako kulisa pro apologetiku vlády a vyjádření rádobyzklamání nad údajnými chybami opozice či médií.

Vláda prý „byla ostřelována médii i opozicí, ale přes některé chyby odvedla poctivou, tvrdou a dobrou práci“. Jde jak o zjevnou a slabou lež, tak výsměch jedenácti tisícům mrtvým i jejich pozůstalým. Jediné místo projevu, které se jim přímo věnuje, je věta „[rozvolňováním] ohrožujeme i vysoký počet mrtvých“, ať už to znamená cokoli.

Vládní plky místo činů, chaos, trestuhodnou hloupost a absenci strategie popisujeme od září prakticky neustále. Babišův kabinet v nezvládnutí pandemie předčil i pesimistická očekávání, když dokázal selhat nejen s nástupem podzimu, ale i během zimy, v obzvlášť nebezpečnou chvíli před svátky.

Nejhorší nejsou urážky, ale zbabělost

Zeman tvrdil, že jeho děkování vládě „mnohé překvapí“. Opravdu bych chtěl vidět jediného překvapeného člověka. Prezident hájí vládu a napadá opozici, novináře i ekology pravidelně, nezvyklý je zde pouze doslova smrtelně vážný kontext roku 2020. Zajímavější se zdá jen linie, na kterou Zeman u pandemie naskakuje.

V podstatě říká, že se nynější míře tragičnosti nedalo předejít, a pokud ano, tak tomu bránili lidé zpochybňující oficiální linii. Podobný tón známe z klimatické krize od lobbistů fosilního průmyslu či jejich politiků. Ti nám v posledních letech mnohdy sdělují, že problém sice již delší dobu existuje, ale nedá se s ním vlastně nic moc dělat a požadavky ekologů či kritických vědců vše jen zhoršují.

Někdy jde o logický lapsus, často ale o cílenou snahu zastřít odpovědnost. Takový účelový fatalismus užívají z vlivných pozic zpravidla ti, kteří „měli přijít, ale nepřišli“, či dokonce k vážnosti krize přímo přispěli. Nebo ti, kdož se snaží pochybení a viny zastřít.

Jistě, u pandemie — a to ostatně platí rovněž o změnách klimatu — nelze označit jednoho viníka. Odpovědnost je nyní z podstaty kolektivní, situace nečekaně vážná a bezprecedentní. Vzhledem k tomu, že je ale politická, ekonomická i symbolická moc rozprostřena napříč společností nerovnoměrně a její neúměrnou část drží úzký okruh elit, je i míra odpovědnosti různá.

Šíření SARS-Cov-2 napříč světem očividně zhoršují prolhaní a nekompetentní lídři s autokratickými sklony i pochybné režimy, stejně jako ekonomický model založený na růstu, imperativu nepřetržitého provozu, nedostatečných sociálních jistotách a neschopnosti zodpovědět otázku, kterou jsme již jednou popsali: tedy jak máme chránit sebe i blízké, když musíme pořád chodit do práce, abychom zaplatili nájem a další účty.

Neschopné politiky zaměňující strategii za neurotické pobíhání dokola i logiku, podle níž lze zakázat večerní procházku, ale nikdy se nesmí zastavit fabriky, důvěrně známe. Výsledkem je, že jsme zemí s otřesným počtem mrtvých na hlavu. Ignorovat to je manipulace či hloupost srovnatelná jen s částí projevu, kde se prezident posmívá „klimatickým šílencům“, že prší.

Mlčení i snaha předstírat, že nikdo za nic nemůže, že „ono samo“, je nejen dětinská a urážlivá k obětem, ale především zbabělá. Čert vem prezidentovy výpady, které beztak nikoho nepřekvapují a vlastně ani nezajímají. Co bije do očí, je nedostatek základní odvahy pojmenovat problém.

Stejně jako Zemanova egomanie a uchopení covidové katastrofy skrze osobní válku proti médiím a liberálním politikům. Ne snad, že by se od prezidenta dalo čekat něco pozitivního, zdá se ale překvapivé, jaké míry jeho oddělení od reality a problémů běžných lidí dosahuje.

Tam, kde je na místě soustrast a vyjádření sounáležitosti, přichází otravná rozšafnost. Tam, kde je zapotřebí čelit problému, nastupuje jájínkovské vyřizování nedůležitých účtů.

Umím se přenést přes Zemanův uspávací tón a unavenou dikci. Nezajímá mě, jak vypadá, a nežádám, aby v televizi skákal přes překážky nebo zvedal činky. Byl bych ochoten ignorovat, že zaměňuje slovo „díky“ a „kvůli“.

Slyšel jsem v životě mnoho špatných projevů. Vybavím si ale jen málo takových, ze kterých zněla podobná neschopnost uchopit reálné téma spolu s prudce rostoucí irelevancí řečníka.