Řídit stát jako Olga Hepnarová

Zuzana Vlasatá

Jako dvacetiletá studentka jsem si vydělala pro mě tehdy neskutečný balík prací servírky v Irsku. Ta práce se pro mě stala symbolem osobní svobody, nezávislosti, příležitostí. Je vrcholem asociálnosti mluvit o ní jako dnes vláda a Hrad.

Nikdy by mi nepřišlo na mysl, že profese, na niž jsem spoléhala jako na svou životní zálohu do možných těžkých let, prostě ze dne na den zhasne a zavře dveře. Ilustrace Hey Paul Studios, flickr

Dělala jsem právě sezónní úklid ve svém šatníku, když jsem v jednom šuplíku komody narazila na kus smotané černé látky se dvěma špagátky. Vzpomínka na léto 2006, kdy jsem se vydala za letní brigádou do Irska.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pracovala jsem jako servírka v restauraci ve výletním městečku. Směna na mě připadala šestkrát týdně, zpravidla odpoledne a v noci. Občas trvala do půlnoční zavíračky. První týdny mě od samého běhání s talíři „na place“ budily ze spaní křeče v lýtkách.

Vyžít se dalo pohodlně ze spropitného, výplatu jsem si poctivě šetřila. I tak jsem pro sebe měla sama malý pokojík v domku se zahrádkou a k tomu pocit svobody, samostatnosti a nezávislosti. Samozřejmě zkreslený pohledem člověka, který má maličko přes dvacet let, žádné závazky a od života jen velká očekávání nezkalená finanční, klimatickou, covidovou ani žádnou jinou krizí.

Po třech měsících jsem se vracela domů s obnosem, který mi tehdy připadal jako naprosto neskutečný balík peněz. Byl to pro mě životní předěl. Konečně jsem si mohla pořídit chybějící části lezeckého a skialpinistického vybavení, začít si plnit cestovatelské sny, a ještě si pár peněz uložit v bance. Začal nový semestr. Svět byl v pořádku.

A ten smotaný kus pevné černé látky, co jsem nyní našla v komodě a co se se mnou během uplynulých čtrnácti let několikrát stěhoval? Je to zástěra, kterou jsem jako servírka nosila kolem pasu.

Domů jsem si ji přivezla jako talisman. Jako připomínku mých prvních, vlastnoručně vydělaných, pořádných peněz. Jako důkaz, který mi měl připomínat, že se o sebe dokážu postarat sama. A jako záložní plán: kdyby mi to v jiných oborech nevyšlo, pořád můžu dělat v restauraci.

Tu práci jsem měla upřímně ráda: řád, rychlost, koordinace, komunikace, lidskost, to vše může v celku tvořit dokonalý orchestr, který ráno začne a večer skončí a zahladí po sobě všechny stopy, každé smítko a každý špinavý talíř, aby druhý den mohl totéž zopakovat. Dobře fungující restaurace je služba veřejnosti. Oživuje město, plní hladová břicha, podporuje navazování a prohlubování mezilidských vztahů — a dává práci lidem.

Kamaráde, hladuj nebo zkrachuj

Před měsícem se mi zdál sen o mém kamarádovi. Známe se dvacet let. Pracuje jako číšník v Praze. Žije single a bydlí v podnájmu. Má sice jméno, ale pro tyto účely mu můžeme říkat člen prekariátu. Sen byl o tom, že se mu nedaří dobře, protože přišel kvůli pandemii o práci.

A přesně to se taky stalo včera — zatím tedy „jen“ přišel o práci a bude si hledat novou: „Doufám, že neskončím za kasou v supermarketu, nebo ve skladu Amazonu,“ komentoval. Je také talentovaný fotograf, čímž si příležitostně přivydělává a sní, že by to jednou mohl být jeho hlavní zdroj příjmů. Pracuje na sobě.

Žel, tudy pro něj cesta ven z nezaměstnanosti v tuto chvíli nepovede. Na radu — bohužel stále ještě — prezidenta může buďto hladovět a podporovat tak své umělecké nadání. Anebo zaslouženě zkrachovat se svým „neschopným“ zaměstnavatelem, který nedokáže držet restauraci v provozu poté, co mu to vláda zakázala. Toto skutečně vzkázal prezident země, která se nachází v krizi, občanům…

Takže zatímco si Miloš Zeman podle všeho hraje v Lánech v pyžámku s odznakem státního vyznamenání, který mu vrátil rozčarovaný zpěvák Daniel Hůlka, na generála, jeho empatie a kontakt s realitou stále ještě klesají. Ano, je to stěží uvěřitelné. Vláda řídí krizi jako Olga Hepnarová v osudný den auto. Náladu v republice lze shrnou větou: Dávám defenestraci týden, maximálně dva…

Nikdy by mi nepřišlo na mysl, že profese, na niž jsem spoléhala jako na svou životní zálohu do možných těžkých let, prostě ze dne na den zhasne a zavře dveře. Samozřejmě je gastronomie zatěžkaná nánosem problémů — všemožnými pracovně-právními kličkami, především zaměstnáváním za minimální mzdu nebo na švarc a vyplácením zbytku výdělku na ruku. Někde zahrnují dýška do ohodnocení práce, jinde si je majitel nechává pro sebe… Že ale práce v gastronomii tak snadno zmizela z pracovního trhu, je pro mnoho lidí skutečný existenční, pro mě tak trochu ontologický, šok.

Země míří k závažné ekonomické krizi a vedou ji k tomu nezodpovědní amatéři. A tak si nezapomeňme neustále opakovat: tomu nejhoršímu, co nás čeká, bylo možné se vyhnout.

Vláda Andreje Babiše musí okamžitě skončit. Naše děti v dospělosti čeká život na planetě rozvrácené klimatickou krizí, politická reprezentace ale dělá vše pro to, abychom jim republiku přenechali v absolutním rozkladu. A doba, kdy bylo pro studenty a mladé lidi ze všemožných socio-ekonomických prostředí možné vydělávat si na letních brigádách v zahraničí, zní už teď jako hudba dávné minulosti, která se nevrátí.

      Diskuse
      JH
      October 13, 2020 v 18.47
      Copak pan prezident,

      ten náhodou na pracující myslí.

      Jako Karel IV. s jeho Hladovou zdí, i Zeman I. přišel s bombastickým celkem zbytečným megaprojektem, kanálem Dunaj- Odra-Labe, aby dal lidem práci. No není to super?

      Má to samozřejmě malý háček, mocnář už má v pácu spřátelené čínské firmy, které prý většinu kanálu vybudují, a ČR jim to jenom zacvaká z daní číšníků a fotografů. No ale to je v pořádku, protože čínský prekariát taky potřebuje práci.

      https://ct24.ceskatelevize.cz/specialy/2772128-kanal-dunaj-odra-labe

      Můžu přidat příběh: v jisté době svého života jsem pracovala jako lesní dělnice. Nebylo to úplně dobrovolné rozhodnutí, ale byla to hezká práce, zvláště proto, že mi bylo 24 a 25 let, byla jsem ve formě, nenáviděla jsem veškerou konformitu tehdejšího režimu, milovala jsem svého muže a děti a připadala si nezávislá v době, kdy se od obyvatel země chtěla absolutní konformita s režimem, kterému říkám normalizace.

      Dělala jsem to proto, že mi ten režim zakázal studovat na vysoké škole.

      Můj manžel v téže době opustil studium na brněnské pedagogické fakultě, protože po 60. letech strávených na progresivní ŠUŘce se nedokázal vyrovnat s tím, že se na pedáku zadávaly úkoly ze dne na den a student výtvarné výchovy byl veden k tomu, jak se má závazně a normativně učit děti kreslit a malovat. Seknul se školou a šel dojit krávy do pohraničí. Že při tom bude malovat, byla iluze, stejně tak byla iluze o normalizačním zemědělství. I moje nezávislost lesní dělnice byla iluze. Ale i potom, kdy už jsme vykonávali jiná, méně svobodná a rebelantská, ale přece jenom kvalifikovanější zaměstnání, těšili jsme se tím, že kdyby nás vyhodili, přece se vždycky můžeme vrátit do lesa a do kravína, vždyť tu práci ovládáme a nevadí nám, v principu.

      A o několik let později ( asi tak o dvacet) jsme museli zkonstatovat, že jestli se opravdu někam nelze vrátit, tak je to do lesa a do kravína. Lesní pěstební činnost dnes na základě obchodní soutěže vykonávají firmy ( patří k nim i Agrofert, pokud vím), a ti si na tu práci najímají dělníky zejména z Ukrajiny přes pracovní agentury. Kdyby člověk chtěl jít sázet na jaře stromky, ani by nevěděl, kde se přihlásit.

      A mléčné krávy se u nás téměř nechovají, stáda, pasoucí se v krajině, nejsou chována k tomu, aby krávy dávaly mléko, ale maso. Kravín, odkud by bylo v podvečer slyšet hučení vývěvy elektrického dojicího stroje, na venkově člověk běžně nepotká.

      Naše jistota nezávislosti mezi nejnižšími, ale svobodnými, vzala za své. Zasmáli jsme se tomu. Teď vidím, že i ostrov hospodské svobody, který pro mě kvůli mé povahové odtažitosti přístupný nebyl, ale který poskytl azyl mnoha bytostem se smyslem pro dobrodružství, se taky potápí.

      Myslel jsem, že umožnit ve světovém měřítku (tedy prostřednictvím té globalizace) vyrovnání životní úrovně na celém světě - tzn. poskytovat práci nebo výdělek těm chudším (Číňanům na českém kanále, Ukrajincům v lese a v kravíně), že tohle je právě naprosto v souladu s humanistickými cíli progresivní levice. Nebo není?

      Když to takhle zjednodušíte, tak samozřejmě je. O tom vypráví Zuzanin sloupek: člověk si najde práci v zahraničí a vydělá si. Takhle to chodilo u státních lesů v době, o které píšu z vlastní zkušenosti, taky. I v tehdejším reálném socialismu přijížděli na zimu kočí i s koňskými potahy a stahovaly v českých nižších polohách, kde nebylo tolik sněhu a bylo to tudíž možné, dříví k odvozním místům. Takový kočí měl na polesí cimru, koně stáj, seno jsme pro ně my, lesní dělnice, v létě usušily, a na jaře se zase vrátil kočí i s koňmi na Slovensko s vydělanými a našetřenými penězi.

      Obávám se, že takhle to ale u současných ukrajinských lesních dělníků nechodí. Jejich zaměstnavatelem není lesní závod, který jim zadá a zaplatí práci. Zaměstnává je agentura, která je pošle pracovat tam, kde ona uzavře smlouvu. Mně se tenhle obchod s lidmi jako s pracovní silou nelíbí, protože ti jednotliví dělníci jsou v tom jen materiál.

      V takové situaci Zuzana v Irsku nebyla.

      Ti lidé v přeplněných chatrných člunech jsou, paní Zemančíková, také jen "materiál". S "lidským materiálem" se totiž neobchoduje jen jako s pracovní silou (kterou pak dostane na starosti "HR oddělení" (tedy ne "... rights", ale "... resources" - "oddělení lidských zdrojů", v němž pak dojde ke konečnému "oddělení lidských zdrojů od lidí").

      Tady prostě ta "kantovská morálka hodnoty skutku, měřená jen podle (dobrého) úmyslu" nějak selhává. Pokud totiž jako důležité nejsou chápány také dopady činu, ale jen ušlechtilost motivu k jeho vykonání, vede to k jednání, které se na své skutečné dopady neohlíží (a je vlastně bezohledné), jeho měřítkem je pak pouze ušlechtilost motivu tohoto jednání - potažmo tedy "má vlastní ušlechtilost". Je mi pak už vlastně jedno, jaké to má dopady, jdu prostě dělat ušlechtilé věci, abych byl ušlechtilý...

      Ten druhý obchod s lidmi připomínám v souvislosti s tím již zmíněným globálním vyrovnáváním životní úrovně jakožto humanistickým cílem progresivní levice.