Ptají se mě z redakce, zda bych nechtěl komentovat spor fyzika Ivana Ošťádala s panem prezidentem, který ho odmítá jmenovat profesorem. Váhám, zda tím ztrácet čas, v mém věku již drahý. Co záleží na titulech? Ale snad bych měl uvažovat o spravedlnosti a o solidaritě s kolegou. Ten se nemůže pro prezidentův nesouhlas dočkat rozhodnutí o svém titulu už pět roků.

Já jsem za tuhé normalizace nemohl pomýšlet ani na docenta. Dělal jsem si naději aspoň na kandidáta věd. Složil jsem zkoušky, napsal práci a odnesl přihlášku k obhajobě na děkanát svého pracoviště — Přírodovědecké fakulty nynější MU, tehdejší UJEP. Řekli mi, že ji nemohou přijmout, dokud nemají souhlas nomenklaturního orgánu.

V zákonech o takovém orgánu nebylo ani slovo, neměl vlastně ani jméno a adresu, takže nebylo jak ho požádat o souhlas. Jediné, co mi zbývalo, bylo pokusit se podat žádost jinde, na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Tam byli statečnější, žádost přijali a uložili k ledu s útěchou, že v lepších časech na ni dojde. Ty časy přišly s Michailem Gorbačovem a tak jsem se po sedmiletém čekání titulu dočkal.

Nemám pocit, že mi do té doby titul nějak chyběl. Bez něho jsem byl chráněn před některými neatraktivními povinnostmi, které by mě zdržovaly v práci. Divil-li se občas někdo, proč titul nemám, bylo to jistě lepší, než kdyby se divil, proč ho mám. Byla-li mi situace v něčem nepříjemná, pak ne pro pocit křivdy, ale pro trapné vědomí, že žiju v zemi, v níž jasně definované právo neexistuje.