Naše země je, jak již napovídá její jméno, republikou. A dokonce demokratickou! Nezasvěcený člověk by tak lehce mohl dojít k mylnému dojmu, že všichni její občané jsou si navzájem rovni. Vždyť přeci nemáme šlechtu, duchovenstvo nepožívá žádných výsad, a i ta stranická legitimace již ztratila svého lesku.

A i přesto máme v naší republice krále a stovky malých králíčků, kteří tak mohou například pronášet nactiutrhačské výroky o jiných, jelikož je říkali v úřadu prezidenta, nebo přijímat úplatky v podobě dobře placených posic ve státních podnicích, jelikož je právě přijímali ve funkcích poslanců. V zájmu zachování duševního zdraví se zaměřím jen na první z uvedených příkladů, jelikož i trpkým lékem by se jeden mohl zalknout.

Když prezident Zeman v roce 2015 pronesl svůj dobře známý kus „vlevo dole čísla Přítomnosti, který nikdo nikdy neviděl, jsem četl článek, o kterém nikdo nikdy neslyšel,“ málokdo jej považoval za kus nějak výjimečný či vybočující z prezidentova repertoáru. Vždyť tragédie urážek, pomluv, vulgarismů a prostého plivání jedovatých slin na své okolí, patří mezi jeho jevištní stálice, a to i v dobách, kdy byl náš pan prezident ještě prostým králíčkem, rozumějme členem parlamentu.

Svým způsobem je to důkaz našeho uvyknutí na tento styl politické kultury v naší zemi, důkaz věru smutný, ježto svědčí spíše o nás než o našich na našich hlasech závislých politicích. Tento kus se však nakonec výjimečným stal, a to přesto, že na první pohled působil mnohem méně výbušně než například „rada“, kterou od českého prezidenta dostal ten ruský, a sice, že novinářů je příliš mnoho a měli by se likvidovat.

Případ Zemanových výroků o Ferdinandu Peroutkovi se nakonec stal významným proto, že se jim odvážil někdo postavit před soudem. A právě tam se ukázala absurdita našeho prezidentského úřadu, našich králů a králíčků. Právníci protistrany se rozhodli žalovat nikoli občana Miloše Zemana, ale prezidenta České republiky. Přestože by se zdálo, že je to jedno a totéž, je v tom značný rozdíl. S trochou nadsázky lze říci, že je v tom rozdíl stejně jako mezi republikou a monarchií.

V případě žaloby na občana Zemana vycházíme z principu, že v republikánském zřízení jsme si všichni před zákonem rovni. Někteří z nás sice mají privilegia spojená s výkonem vysokých funkcí, avšak tato privilegia mají právě pro řádný výkon své funkce.

Ačkoli se to zdá v našem kulturním prostředí neuvěřitelné, urážení okolí není nezbytnou součástí výkonu funkce jakéhokoli ústavního činitele. Proto by byla žaloba na občana Zemana zcela logickým krokem, který by zdůrazňoval jeho soukromoprávní odpovědnost za jednání, které s výkonem funkce nesouvisí.

Žaloba však byla směřována na Českou republiku, respektive nejprve na Kancelář prezidenta republiky a později na Ministerstvo financí. Tím se dostáváme do pozice čistě monarchistické — prezident již není primus inter pares, prvním mezi sobě rovnými, ale splývá se svým úřadem.

Z formální hlavy státu se v českých podmínkách postupně prezident stal ústy lidu. Není odpovědný za své jednání (mluvení), jelikož říká jen to, co lid chce, aby řekl. Vždyť byl přímo zvolen.

V tomto konkrétním případě výroků o Ferdinandu Peroutkovi se jednalo pouze a jen o názory občana Zemana, a právě jako proti takovým se měl žalobce bránit u soudu. Tím, že se rozhodl žalovat Českou republiku, s odůvodněním, že Miloš Zeman slova pronesl na oficiální akci, kam byl pozván jakožto prezident, nejenže konstatoval, že za slova občana Zemana je odpovědný český stát, ale v důsledku „povýšil“ osobní názor Miloše Zemana na stanovisko České republiky.

A tak jsme již pátým rokem svědky absurdního divadla, které chápe jen málokdo. A které jen přispívá k pocitu rozdělení společnosti na „my“ a „oni“.