Vláda může u nás vládnout bez důvěry Sněmovny až do příštích voleb. Za jakou ji někdo označí (plnohodnotná, neplnohodnotná, legitimní, nelegitimní…), je úplně lhostejné.

Může být taková situace ve svých důsledcích příležitostí fakticky oslabit parlament jako jednu ze tří mocí ve státě? To nelze vyloučit. Mít v rukou vládu po čtyři roky bez možnosti ji odvolat může v zemi změnit mnoho, i když nikoli ústavu. Čistě exekutivně — podzákonnými normami, usneseními a nařízeními vlády… — lze změnit velmi mnoho.

Vypadá to tedy, že naše ústava je zoufale nehotová, děravá — kdyby toto umožnila. Mělo v ní být přece napsáno, že po třech (dvou? pěti?) týdnech, měsících takováto vláda — co?

Kdyby se mělo do ústavy všechno napsat, předvídat všechny možné situace, byla by tlustá jako občanský zákoník a tisíce právníků a politiků by kolem ní rozjařeně poletovalo a hledalo a nacházelo mezerky, chybičky, vynechávky. Bylo by to ještě horší. Horší než co?

Horší než to, že občané se prostřednictvím svých zvolených zástupců spolehnou, že některé postupy, principy jsou samozřejmé, mlčky sdílené, a nemusí se riskantně rozepisovat do paragrafů bez konce. Riskantně: ano, jsou tam mezery, ano, vychází se ale ze zkušenosti, že čím detailnější právní regulace, tím více mezer (mezerek) v oněch regulích, tím silnější výzva pro ty, kteří jsou odhodláni řídit se regulemi svými.

Hráčům na tahu po vítězných volbách u nás dnes zdánlivě hraje do ruky skutečnost, že v ústavě se vskutku nikde nepíše: vláda může vládnout jedině s tak či onak vyslovenou důvěrou, tak či onak spočítanou většinou parlamentu. Muselo by tam ale být napsáno ještě také: bez důvěry není možné vládnout, „leda v případech, vyjmenovaných — dejme tomu — od a) až f). „Pod písmenem g) by pak muselo stát: nebo za jiných, nepředvídatelných okolností“.

Čili nejen z bláta do louže, ale cosi horšího: protože by tam muselo být napsáno i to, co se stane, když se vládne, aniž jsou vyjmenované podmínky splněny. A to nelze. Jaká by totiž byla sankce za porušení tohoto pravidla, a kdo by jí komu uložil?

Život je vždycky bohatší než lidská schopnost předvídat budoucnost. To je první věta přístupu k právu, kterému se říká právní realismus. Norem — i systémů norem — je mnohem víc, než je těch napsaných. A ty nenapsané jsou kolikrát důležitější než ty napsané. Mluvíme v souvislosti s ústavou, s mocí ve státě, o zvyklostech, konvencích.