Vláda může u nás vládnout bez důvěry Sněmovny až do příštích voleb. Za jakou ji někdo označí (plnohodnotná, neplnohodnotná, legitimní, nelegitimní…), je úplně lhostejné.

Může být taková situace ve svých důsledcích příležitostí fakticky oslabit parlament jako jednu ze tří mocí ve státě? To nelze vyloučit. Mít v rukou vládu po čtyři roky bez možnosti ji odvolat může v zemi změnit mnoho, i když nikoli ústavu. Čistě exekutivně — podzákonnými normami, usneseními a nařízeními vlády… — lze změnit velmi mnoho.

Vypadá to tedy, že naše ústava je zoufale nehotová, děravá — kdyby toto umožnila. Mělo v ní být přece napsáno, že po třech (dvou? pěti?) týdnech, měsících takováto vláda — co?

Kdyby se mělo do ústavy všechno napsat, předvídat všechny možné situace, byla by tlustá jako občanský zákoník a tisíce právníků a politiků by kolem ní rozjařeně poletovalo a hledalo a nacházelo mezerky, chybičky, vynechávky. Bylo by to ještě horší. Horší než co?

Horší než to, že občané se prostřednictvím svých zvolených zástupců spolehnou, že některé postupy, principy jsou samozřejmé, mlčky sdílené, a nemusí se riskantně rozepisovat do paragrafů bez konce. Riskantně: ano, jsou tam mezery, ano, vychází se ale ze zkušenosti, že čím detailnější právní regulace, tím více mezer (mezerek) v oněch regulích, tím silnější výzva pro ty, kteří jsou odhodláni řídit se regulemi svými.

Hráčům na tahu po vítězných volbách u nás dnes zdánlivě hraje do ruky skutečnost, že v ústavě se vskutku nikde nepíše: vláda může vládnout jedině s tak či onak vyslovenou důvěrou, tak či onak spočítanou většinou parlamentu. Muselo by tam ale být napsáno ještě také: bez důvěry není možné vládnout, „leda v případech, vyjmenovaných — dejme tomu — od a) až f). „Pod písmenem g) by pak muselo stát: nebo za jiných, nepředvídatelných okolností“.

Čili nejen z bláta do louže, ale cosi horšího: protože by tam muselo být napsáno i to, co se stane, když se vládne, aniž jsou vyjmenované podmínky splněny. A to nelze. Jaká by totiž byla sankce za porušení tohoto pravidla, a kdo by jí komu uložil?

Život je vždycky bohatší než lidská schopnost předvídat budoucnost. To je první věta přístupu k právu, kterému se říká právní realismus. Norem — i systémů norem — je mnohem víc, než je těch napsaných. A ty nenapsané jsou kolikrát důležitější než ty napsané. Mluvíme v souvislosti s ústavou, s mocí ve státě, o zvyklostech, konvencích.

Tvrdím, že tato nezapsaná „pravidla“ jsou svým způsobem důležitější než ta zapsaná. Jsou čímsi jako neviditelným tmelem všech psaných norem: když se dodržují ta dobrovolně nezapsaná, budou se nejspíše dodržovat i ta zapsaná…

Britské referendum může být začátkem konce euroatlantické civilizace

Zdejší hráči na tahu mají po vítězných volbách dvě možnosti, jak onu samozřejmost (v parlamentní republice vláda vládne se souhlasem, s vyslovenou důvěrou většiny parlamentu) naplnit: 1. Prezident může sněmovnu rozpustit, vypsat volby, nechat zvolit novou Sněmovnu, která dá souhlas jiné vládě, 2. Sněmovna se za jistých okolností může sama rozpustit, aby s sebou strhla do nové volební situace i vládu.

Ale prezident ani Sněmovna to udělat nemusí. Nikde to není zapsáno. Kdyby to bylo zapsáno, muselo by se opět doplnit, že „leda v případech, vyjmenovaných — dejme tomu — „a) až d)“…

A hlavně by muselo být zapsáno: co se stane, když to ani Sněmovna, ani prezident neudělají. Sjede z nebe strašlivý blesk a udeří do… Do koho, čeho? A co když neudeří? Co by to mělo být? Ten blesk?

Britové tohle vědí a vsadili vysoko: nebudeme raději ústavu psát, spolehněme se na to, že přece plus minus všichni víme, co vládnutí a jeho kontrola obnáší. Napsaná by vyvolávala více sporů než mlčky předpokládaná, dlouho praktikovaná a dějinami a bohatou literaturou stvrzovaná.

Britové měli dlouho pravdu (snad nejen svoji, britskou pravdu) v tom, že nepsaná ústava se může u nich ve Velké Británii držet pevněji než psaná. Nepsaná nutí totiž k neustálému explicitnímu, ale hlavně k implicitnímu stvrzování platnosti oněch zásad (zásad, nikoli sporných písmen, dvojakých slov a ambivalentních vět paragrafů), na kterých liberální demokracie stojí — mám na mysli ovšem politický, nikoli ekonomický liberalismu. Tedy především na dělbě moci, soustavě brzd a vzájemných vyvažování, nezávislostí jednotlivých mocí s prvky závislostí.

Nyní Britové poprvé použili sepsaný celostátní institut, který nepatří k jádru liberálně demokratického systému brzd a vyvažování. Ten institut máte v názvu Vašeho úctyhodného deníku (byl jsem vyzván, abych do něho napsal; tedy píši a rouhám se vašemu prvnímu přikázání).

A tento pro vás svatý institut těžce a možná nenapravitelně poškodil Velkou Británii, poškodil Evropskou Unii a poškodil také nás — nejen proto, že slouží jako příklad, hodný následování. Může to být začátek konce euroatlantické civilizace. Pravda, může posloužit i jako příklad odstrašující.

Podobně odstrašující byla Unie se týkající referenda v Irsku (o rozšíření Unie) a v Dánsku (o evropské ústavě), která se „musela“ zopakovat. Nic horšího pro stoupence referend neexistuje, než když občany země něco, či někdo, nejspíše „život“, tak či onak přinutí, aby si referendum zopakovali, tentokráte aby však rozhodli „správně…

Celostátní referendum není špatné, ani dobré samo o sobě. Do systému parlamentní republiky (respektive konstituční monarchie) ve větším státě než San Marino, však nepatří. Leda v případech rozdělení nebo „sloučení“ státu (viz zánik československé federace předsednictvy dvou stran vítězných ve volbách, aniž si k tomu ony strany vyžádaly od voličů mandát). Nestojí výš, ani níž, ale vedle parlamentní republiky.

Stále častěji je však — „o něčem jiném“! Milý Jakube, probuď se ze snu: David Cameron chtěl posílit svoji pozici v partaji a buzarem z toho může být nakonec přitulení se vystoupivšího a opuštěného Česka k Veliké Rusi…; rakouské referendum o atomové elektrárně bylo referendem o oblíbenosti/neoblíbenosti vlády kancléře Kreiského …). A tak dále, a tak dále. Nemluvě o referendech a la Lukašenko, kterými se k moci nadlouho nebo i navždy dostávají diktátoři, jakkoli dnes už i „soft“ diktátoři.

O Švýcarsku, prosím, nemluvme, je to spíše vysoce rozvinutá občanská společnost než stát. V obcích a městech může referendum fungovat velmi dobře — když ovšem lidé po něm nejen touží v anketách, ale obtěžují se také zaskočit do místní školy. Což není samozřejmé.

Libí se mi argument, jeden z mnoha, proti celostátnímu referendu: dvě stě nahodile, třeba losem vybraných občanů, rozhodne lépe než celostátní referendum, protože těch dvě stě lidí se nakonec bude nějak dohadovat, nějak usuzovat, bude „deliberovat“. Mezi sebou, z očí do očí bude argumentovat pro či proti. Třeba tak jako debatují čtenáři Referenda.

Přání mít na Hradě krále

Navrhuji zvážit, zda tomu není tak, že soužití občanů na jedné straně se vždycky nedokonalou, neúplnou ústavou na druhé straně je riskantní, ale stojí za to. Stojí to všechno a padá s nevyslovenými (nevyslovitelnými, resp. nezapsatelnými) předpoklady, kterým můžeme říkat třeba „ústavní konsenzus“, konstituční „předporozumění“, nebo podle čl. odst. (2) naší Ústavy „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Konsensus či „předporozumění“ se bude či nebude v posledním případě vždycky týkat toho, které změny jsou a které nejsou podstatné.

Vypadá to však, že v zemi, ve které lidé vždycky chtěli vlastně krále, budeme mít s ústavností vládnutí vždycky těžké. To přání mít na Hradě krále dávali najevo mimo jiné tím, že prezidentům tolerovali všechny možné, i neuvěřitelné ústavní přešlapy. V této zemi proto také neexistuje „předústavní“ konsenzus o tom, že svoboda zaleží konec konců na omezeních, nýbrž existuje tu jen dětinské přání, aby král byl hodný…

Ta touha po králi, to je to, co hraje dnešní mocným hráčům do ruky víc než okolnost, že něco v ústavě zdánlivě chybí. Na druhé straně máme v ústavě — jako jedni z mála — právo na odpor. Když mocné neuhlídáme. Ale touha po králi (může se titulovat „pane šéf“) a ochota klást odpor nejdou příliš dohromady.

↗

Touha po králi, to je to, co hraje dnešní mocným hráčům do ruky víc než okolnost, že něco v ústavě zdánlivě chybí. Václav IV., Karel IV. a Jošt na středověké malbě. Repro DR

Vůbec tím nemyslím, že bychom to v zemi s poněkud poddanskou — v poslední verzi normalizační — mentalitou museli vzdávat. V krizích, jako je tato, je vzácná šance učit se, že se svobod a práv dobereme nejspíše skrze naplňování občanských povinností a hlídání těch u moci — to ostatní, všechna možná práva, nám „budou přidána“. I když jsou podle litery „nezadatelná“.

Proto mohou být zvládnuté krize požehnáním. Nezvládnuté pak katastrofou. Anebo k nim dláždit cestu.