K pochybné docentuře Petru Žantovskému pomáhá i Václav Klaus
Vratislav DostálPetr Žantovský se zřejmě na bratislavské Panevropské univerzitě, soukromé vysoké škole vlastněné ostravskými miliardáři, stane turbodocentem. Obsah práce pojednávající o „puči“ v České televizi zatím není znám. Posudky jsou ale lákavé.
Relativně známá postava českého mediálního provozu Petr Žantovský minulý týden habilitoval na Fakultě masmédií Panevropské univerzity v Bratislavě. O docenturu se ucházel v oboru masmediální studia.
Obhajoval spěšně, dva dny předtím, než nabyla platnosti smlouva mezi Českou republikou a Slovenskem o vzájemném uznávání a rovnocennosti dokladů o vzdělání, kvůli které by jeho habilitace mohla v českých zemích ztratit váhu. To ovšem není její jediná podezřelá okolnost.
Oponentní posudky k práci nazvané Mediální manipulace — nemoc české demokracie napsali mimo jiné bývalý prezident a zakladatel ODS Václav Klaus a politický filosof Miloslav Bednář. Tématem Žantovského habilitační přednášky byly proměny vlastnické struktury v českých médiích po roce 1989 a jejich vliv na utváření mediální a politické sféry. Přednáška se uskutečnila ve čtvrtek.
V čase publikování tohoto textu zatím univerzita na svém webu nezveřejnila výsledek habilitačního řízení, podle zjištění Deníku Referendum habilitační komise práci ke schválení doporučila, vědecká rada o konečném verdiktu rozhodne v řádu týdnů, přesto můžeme již nyní očekávat, že Žantovský titul obdrží. Okolnosti celé kauzy totiž naznačují, že to snad ani jinak dopadnout nemohlo.
Hvězda Husákovy Melodie, Klausův mediální expert
Podle svědectví, která lze o Žantovském z veřejně dostupných zdrojů číst, šlo před listopadem i v nových poměrech o osobnost s mimořádně ohebným charakterem. Když v 80. letech režim vyčistil nepoddajnou redakci Melodie a nikomu se do zglajchšaltované redakce příliš nechtělo, Petr Žantovský se role mouřenína ochotně zhostil.
Co se tehdy naučil, po listopadu 1989 nezapomněl. Jiří Černý, legenda české hudební publicistiky, o něm v roce 2007 v Hospodářských novinách napsal: „Těžko totiž najít v Česku publicistu tak úhořovitého, funkcíchtivého a demagogického, navíc notoricky spjatého s jedinou politickou stranou (ODS).“
Říct ovšem dneska o Žantovském, že je spjat s ODS, by už nebylo zcela přesné. Po necelých osmi letech, které uplynuly od zveřejnění Černého komentáře, by bylo přesnější Žantovského označit za součást „Klausovy družiny“. Je jedním z autorů Protiproudu, tedy serveru bývalého Klausova kancléře Petra Hájka.
Kánonické popsání pokusu o politický puč
Na stránkách Panevropské univerzity u informace o konání habilitačního řízení Petra Žantovského nelze přehlédnout jména autorů oponentních posudků: Václav Klaus a Miloslav Bednář. Zřejmě shodou okolností měl Klaus ve stejný den, kdy Žantovský práci obhajoval, tedy minulý čtvrtek, na univerzitě přednášku.
Třetím autorem posudku je Danuša Serafínová z katedry žurnalistiky na filosofické fakultě University Komenského v Bratislavě. Všechny tři posudky jsou na webu přístupné. Text Serafínové ponechme stranou, Klause a Bednáře má ale smysl citovat, přestože ani jeden z nich není expertem na problematiku médií.
Jeden se označuje za ekonoma, druhý za filosofa. Klaus ostatně hned v úvodu tento svůj handicap přiznává. Ale hodnotit svého fanouška mu to nijak nebrání. Klaus Žantovského text chválí, skoro jako by jej napsal sám. Vyzdvihuje především pátou a šestou kapitolu, které prý skvěle popisují „všechny možné i nemožné zákruty české televizní krize z přelomu let 2000/2001“.
Podle Klause jde o „zcela unikátní analýzu“: „je to připomenutí (a zobecněné uchopení) už jeden a půl desetiletí starých událostí, je to pro budoucnost zachycení a kánonické popsání mimořádné role médií při jejich pokusu o politický puč.“
Klaus si prý při čtení textu uvědomil, že to všechno bylo ještě horší, než si jako jeden z aktérů televizní krize pamatoval. „Znovu to ukazuje, jak manipulativně byla a je dosud tato událost médii vykládána,“ píše bývalý předseda ODS a exprezident v posudku.
Pozoruhodná je také pasáž o veřejnoprávním charakteru České televize. Podle něj je totiž „veřejnoprávní subjekt téměř nedefinovaný“. „Na první pohled by se mohlo zdát, že není soukromý, ale to je omyl. Tím, že tento subjekt není statní, je daleko snadněji „zesoukromněn“ (zprivatizován), než jakýkoli jiný, zejména než subjekt státní,“ uvažuje Klaus. A pokračuje, že „vlastnictví jakousi Televizní radou“ je naprostou fikcí.
Klaus práci vytýká nedostatečnou propojenost její teoretické části a částí deskriptivní a dává doporučení editorovi případného knižního vydání. Podle něj nicméně Žantovský splnil požadavky kladené na habilitační práci, a proto ji doporučuje k přijetí.
Také Bednář vidí v Žantovského práci první seriozní a uceleně pojatý text zacílený na pochopení politicky orientovaných mediálně manipulativních postupů. A také on ji doporučuje k přijetí: „Text práce co do úrovně zvládnutí svých náročných, autorem vytyčených cílů evidentně splňuje, a to i co do použitých zdrojů, základní požadavky kladené na habilitační práci.“
Bednář si myslí: „Výsledkem autorova zkoumání je konstatování, že v uvedených případech, a zejména v případě tzv. krize v ČT, šlo o nesporný pokus o zvrat politických poměrů v České republice, jenž se sice podle původního záměru nezdařil, ale měl a dosud má značně silný vliv na společenskou atmosféru a konkrétní politické události a trendy v ČR.“
Hlavní tezí habilitační práce je podle něj konstatování, že žádná mediální manipulace neexistuje bez politického zájmu, který ji udává směr, intenzitu a načasování. „Tuto tezi Petr Žantovský dokládá na příkladech tří dezinformačních kampaní z období 90. let 20. století,“ píše Bednář v posudku a podtrhuje, jak je dobře, že se autor věnuje zejména televizní krizi..
Pochvaluje si také to, že na závěr vlastního textu habilitační práce Žantovský cituje stručný, avšak podle Bednáře výstižný, popis a hodnocení hlavního problému sociálně-politického pozadí českých mediálních manipulací od Jefima Fištejna. Lákadel k četbě Žantovského spisu je v oponentních posudcích zkrátka spousta.
Veřejnost se jí však prozatím pokochat nemůže. Než řízení skončí, práce není veřejná, sdělila nám referentka pro doktorandské studium a rigorózní řízení Panevropské univerzity v Bratislavě Mária Račková.
Honem, honem
Připusťme, že alespoň do té doby, než veřejnost spatří, co Žantovský vlastně sepsal, může být vše více méně v pořádku. Dva ze tří oponentních posudků mu sice napsali lidé postrádající odpovídající odbornost, zato proslulí náklonností k autorovi, podobných případů bychom však bohužel zřejmě našli více.
Kromě svérázných textů Klause a Bednáře je tu ale ještě jedna skutečnost, která nás opravňuje o celém případu pochybovat. V sobotu, tedy dva dny po datu konání habilitační přednášky a obhajoby práce, vstoupila v platnost nová smlouva mezi Slovenskem a Českou republikou o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání.
Smlouva navazuje na své předchůdkyně a tak jako ony upravuje rovnocennost dokladů o vzdělání v obou nástupnických státech Československa. Zároveň přináší zásadní změnu.
Oba státy se v ní totiž zavazují, že budou napříště automaticky uznávat za rovnocenné všechny doklady o vzdělání od základního přes maturitní až po vysokoškolské, avšak pouze po doktorandské studium. Jinak řečeno, v případě docentů a profesorů, se od jejich automatického uznávání upouští.
A smlouva nemá zpětnou platnost. Zkrátka, Petr Žantovský to stihl o pouhé dva dny. Anebo v to alespoň doufá.
A stihl to všechno věru mimořádně rychle. Žádost o habilitaci podal v úterý 10. února a již minulý čtvrtek, tedy 26. března, práci obhajoval. Celé habilitační řízení tak trvalo čtyřiačtyřicet dnů. To je mimořádné.
Rychlost celého řízení má svou logiku. Pokud by se ještě ve čtvrtek nebo v pátek minulý týden sešla vědecká rada a o docentuře Žantovského rozhodla kladně a pokud by celé řízení svým podpisem stvrdil také rektor, mohl by se Žantovský s titulem docent hlásit o práci na kterékoli vysoké škole v České republice. Byl by ho získal totiž ještě v době, kdy se titul automaticky uznával.
Jenomže to se nestalo. Podle proděkana pro vědu a výzkum Ľudovíta Hajduka sice habilitační komise práci doporučila ke schválení, ale verdikt ještě nepadl. Žantovskému tedy nezbude, než se pokoušet tvrdit, že rozhodující byl termín obhajoby, a nikoli vlastního rozhodnutí. Zda na to české školy budou přistupovat, jasné ovšem není.
Jisté je to, že pokud by habilitoval až tento týden, jeho titul by byl sice i v České republice považován za platný, avšak nezaručovalo by to automatické uznání rovnocennosti s obdobným titulem třeba z Karlovy univerzity. Od soboty záleží, zda bude takto získaný titul považován za rovnocenný, na zaměstnavateli.
Komodita jménem Panevropská univerzita
Za vznikem Panevropské univerzity stál slovenský disident a politik Ján Čárnogurský. „Škola vznikla díky ruskému kapitálu. Ján Čarnogurský začal ve školství podnikat společně s Rusy Alexandrom Somovom a Vasilim Lipitskiym. Ti donedávna seděli také ve správní radě školy,“ popisuje okolnosti vzniku školy slovenský server Trend.
Ten také v lednu letošního roku informoval, že se škola dostala do finančních problémů a změnila majitele. Ovládla ji česká finanční skupina Prosperita a vzdělávací holding Akademická aliance. Jejich zástupci již také obsadili posty ve správní radě. Obě instituce spojuje jméno ostravského miliardáře Miroslava Kurky, který zbohatl v čase privatizace.
„Otec a syn Kurkové vyrostli na kuponové privatizaci. Jejich Prosperita získala v obou kolech kolem 65 tisíc „diků”. Skupina postupně ovládla řadu výrobních podniků, průmyslových areálů, realit, vinařství nebo rybářství. Mezi hlavní společnosti holdingu patří Energoaqua, Toma, S. P. M. B., Kdynium, České vinařské závody, Mate, Karoseria, Tesla Karlín. Jenom Energoaqua a Toma mají tržní kapitalizaci kolem dvou miliard korun,“ napsal v roce 2009 server Motejlek.com.
Pokud jde o samotnou Panevropskou univerzitu, dříve se zaměřovala pouze na populární právnický obor, její název původně zněl Bratislavská vysoká škola práva. V současnosti na svém webu uvádí, že má pět fakult: práva, ekonomie a podnikání, masmédií, psychologie a informatiky.
Právě právnická fakulta usilovala o akreditaci také v České republice. Zatím ji ale nezískala. Naposledy o věci Akreditační komise jednala na začátku února v Litomyšli.
Většina členů komise se shodla, že akreditaci magisterskému studijnímu programu Právo a právní věda neudělí. Česká Akreditační komise své rozhodnutí odůvodňuje nedostatečným personálním zabezpečením oboru. Zároveň prý soukromá vysoká škola neskýtá dostatečné záruky, že bude na území České republiky působit v souladu s platným právním řádem.
Novinářský pomocník předlistopadového i polistopadového režimu Petr Žantovský tedy získal titul docenta na univerzitě s pochybnou pověstí, navíc v extrémně krátkém habilitačním řízení a jen dva dny před tím, než v platnost vstoupila nová smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o vzájemném uznávání rovnocennosti vzdělání. Jeho titul určitě bude platit, tak to tu dnes chodí. Ale kdo chce, může si aspoň přečíst, jak k němu přišel.
Panevropské univerzita je řádně akreditovaná soukromá vysoká škola. O její prestiži svědčí, že má kromě doktorského studia i možnost habiltačního řízení, což se zatím žádné jiné české soukromé VŠ napodařilo.
Ale toto je pamflet, navíc nepodepsaný, psaný chorobným závistivcem. Proč se ten Vratislav Dostál nepodepsal.
.
Klausův posudek už běhá na sociálních sítích, každý si ho může přečíst i na jeho stránkách - Klausovo nadšení z toho, že Petr Žantovský popisuje televizní krizi přesně tak, jak ji viděl Václav Klaus mi připomnělo Klausovo nadšení z Bátorova vyjádření o nevyvětralém pelechu pravdoláskařů. Je to krásný příklad politické manipulace v "akademickém" světě.
Text pana Dostála je velmi přínosný - už nese své plody.
Jednak není jasné, proč se takový SILNĚ osobní a subjektivní článek se objevuje v „intelektuálském časopise“. Nějaké vyřizování účtů? Proč, s kým?
1. Ač autor levičák, používá antikomunistické klišé „kolaborace s předchozím režimem“. Tuto informaci přebírá pouze z jednoho článku, který je, jak každý vidí, velice osobní a zjevně napsán na základě osobního konfliktu. Onen publicista Černý v něm vystupuje jako starý kádrovák jak vyšitý. Takže manipulace jak hrom.
2. Žantovského práce rozhodně není jen o televizní krizi. Je poněkud odvážné kritizovat práci, kterou autor neviděl. Proč nepočkal, až bude habilitační řízení o konce a práce zveřejněna?
3. Vzhledem k tomu, že práce je pojata interdisciplinárně („vh“ ji nečetl, takže to prostě neví), není na škodu, že oponenti byli zvoleni z různých oborů. Já bych možná prof. Klause jako oponenta zrovna nevolil, ale formálně je profesor a vyučuje na VŠE, takže není, co namítnou. Chápu, že pro habilitanta i slovenskou vysokou školu to může dodávat jistou prestiž.
4. Autor, mladý klučina, v akademickém světě zcela nezkušený (prý ani nedostudoval?), vůbec nic neví o habilitačních řízeních. V ČR probíhají habilitační řízení dosti neobjektivně, stačí mít na některé fakultě nepřítele a neuděláte to. Z toho důvodu mnoho lidí dělalo docenturu nebo profesuru na Slovensku, kam moc těchto nepřátel většinou nesahá, a navíc tam panují poněkud lepší akademické vztahy. To ovšem neznamená, že kriteria jsou nižší. Na druhé straně je na Slovensku habilitační řízení spojeno s daleko větší administrativou, kdy je třeba dokládat obrovské množství nejrůznějších potvrzení, takže by skutečně těžko prošel někdo, kdo požadavky nesplňuje.
5. Zpochybňovat nejstarší slovenskou soukromou školu, která prošla mnoha akreditacemi, může skutečně jen naprostý pitomec. To, že tato škola nedostala akreditaci od české komise, znamená jen to, že asi nejsou u někoho z komise v milosti. To, že tato škola má „pochybnou pověst“ je skutečně už konstrukce onoho tajemného „vd“.
6. Autor se dopouští další manipulace hovoříc o „turbodocentovI“, aby dal do souvislosti toto řízení s některými turbostudenty, kteří dostali titul, aniž by nakonec studovali. Jak již jsem řekl, neví nic o průběhu habilitačních řízení, které mohou probíhat různou rychlostí. Závisí to především na rychlosti práce děkanátu, akceschopnosti habilitační komise, rychlosti, s jakou oponenti napíší posudek (může to zvládnout za týden, ale někdo to nechá půl roku ležet) a volné kapacitě jednání vědecké rady (někde se schází méně častěji, někde mají habilitačních a jmenovacích řízení více, někde méně). V každém případě tomu předcházejí delší přípravy, různé konzultace, na jejichž základě se práce i předložená dokumentaci případně upravuje a opravuje, vlastní úřední podání je až finální formální krok. Pokud je všechno připraveno, může to pak jít velmi rychle. Autor „vd“ ale vědomě lže, když píše, že habilitace trvala pouhých 44 dnů, protože zároveň jinde dodává, že řízení není u konce. Proběhl první krok, pak musí následovat schválení vědeckou radou a pak rektorem, teprve po té následuje jmenování. Takže pane lháři, ono se to ještě protáhne.
7. Dalo by se ještě dodat mnohé. Chtěl bych ale zdůraznit autorovu zapšklost, nenávist a netoleranci. V této zemi žijí levičáci i pravičáci, křesťané i bezvěrci, a další a další. Musíme se naučit tolerovat. To že je někdo vyhraněný levičák nebo naopak vyhraněný pravičák neznamená, že nemá právo studovat na vysoké škole, získávat tam tituly a později tam vyučovat. Levicově liberální autor, jak všichni vidíme, tedy nezapře jisté známky totalitního a dogmatického myšlení.
8. Pan „filosof“ Šimsa je takový závistivý čertík, prostě nemůže někomu odpustit, že je docent, když on sám musí trčet někde v Leitmeritz.
Říkám-li dlouhodobě, myslím tím jenom tak dlouho, jak dlouho se to dalo vydržet. Potom jsem s železnou pravidelností radio při komentáři Petra Žantovského vypínal.
Tolik patolízalství vůči Václavu Klausovi se opravdu nedalo snést.
Jiří Vyleťal
Žantovský je kolaborant každého režimu a na to nepotřebuje nikdo Černého článek, stačí neztratit paměť.
A pokud jde o tu obhajobu, Fraňku, už to kupení nesmyslných argumentů a vzteklé urážky ukazují, že něco zapáchá. Že voni v tom Fraňku taky jedou.
Pan Vyleťal argumentuje tím, že má na věc jiný názor než Žantovský, tudíž Žantovský nemá být docentem, paní Havlenová překlepy v mém textu (když už někdo nemá argumenty, kritizuje překlepy) a pan Tožička už snad jen tím onikáním. Pana Tožičku jsem už musel skutečně rozčílit, když přešel na dosti neběžné onikání, které ale plete s onkáním. Snad to paní Havlenová také odsoudí – kdo neumí onikat, neměl by se do toho pouštět.
Tak to prostě napište, že nemáte rádi pravičáky a ODS, a Klause, což je na tomto serveru celkem pochopitelné, a nepleťte do toho habilitační řízení, kterým nerozumíte. Nerozumíte, neb předpokládám, že pan Vyleťal ani pan Tožička docenty nejsou, a rovněž předpokládám, že ani paní Havlenová se tímto titulem nehonosí.
Z toho se tady nikdo nevykroutíte - i kdybyste stokrát napsali, že to každý ví a že každý může někam klikat - že ten člověk napadá někoho jiného a nepodepsal se.
Jeho problém je, že netušil, že to bude také číst někdo, kdo o věcí ví a ozve se.
A pokud by si vd dal tu práci s porovnáním, zjistil by, že ani na Karlově universitě není neobvyklé, pokud u habilitační práce s nutným mezioborovým přesahem (a problematika televizní krize určitě nemůže být inteligentně zpracovaná jen jako záležitost mediálních studií) píše posudek profesor s pouze spřízněným zaměřením.
Podobně je ukázkou hodně pochybné novinařiny informace o platnosti smlouvy o uznávání titulů. Praxe rovnocennosti akademicko-pedagogických titulů z obou nástupnických států funguje od rozpadu Československa, od roku 1998 byla v ČR postupně promítnuta do všech dokumentů upravujících správní a akademické akty, ve kterých mají tyto tituly význam.
Považuji za hodně problematické rozhodnutí habilitačního grémia, pokud přijalo posudek Václava Klause -- jakkoli má profesorský titul, chybí odpovídající akademická kariéra. Nicméně ani zde nelze mluvit o překročení závazných pravidel a samo o sobě to ke zpochybňování habilitačního řízení určitě nestačí.
Politika by neměla zasahovat do rozhodování o vlastní akademické činnosti univerzit. Z toho, co vd předvedl, mohu soudit, že Žantovského interpretace televizní krize je hodně vyostřená; a že je to zřejmě interpretace, se kterou nemohu souhlasit; nepřekvapivě, stál jsem tehdy přesně na opačné straně než Žantovský. Ale k tomu, abych považoval jeho habilitaci za pochybnou, bych přeci jen chtěl víc, totiž demonstraci, že text nedosáhl potřebné kvality. Ta se nemusí s vyostřeností vylučovat. Bytostně nesouhlasím například s pozdními historickými pracemi Ernsta Nolta, pokládám je za jednostranné, ale přitom jsou to historické majstrštyky.
Obvykle s Markem Fraňkem nesouhlasím, ale tentokrát mu musím dát za pravdu. Tohle je bulvární žvást - u jinak poctivého a inteligentního autora hodně zarážející -- a fakt, že Petr Žantovský má pochybnou politickou minulost, tu bulvárnost nijak neomlouvá. Jedná se o úroveň pokleslou na úroveň hradního potentáta, který odmítá jmenovat profesora, protože se mu nelíbí jeho politická či jiná orientace.
Vědecká kompetence semnebotam......bych dodal.