Způsob, jakým vzniká charakter společnosti či atmosféra, jež ovlivňuje podobu naší každodennosti, není nahodilý. Větší roli, než se obvykle soudí, v tom hraje tříbení názorů na to, kdo má být obecně respektován jako úctyhodná osobnost, odkud čerpat vzory. Demokratická společnost se od svých feudálních předchůdkyň liší mimo jiné tím, že prokazuje lidem úctu nikoli na základě jejich minulého či současného postavení, nýbrž na základě výkonů, schopností a reálných zásluh.

Z tohoto hlediska je zcela nepřijatelné, aby byl bývalý český prezident pokládán za — veřejnoprávní — autoritu, která by se měla vyslovovat ke stavu a směřování společnosti. Připomeňme si několik základních důvodů.

Klaus amnestoval veškerou hospodářskou kriminalitu

Tím základním, na němž naštěstí panuje i celospolečenská shoda, je způsob, jímž se s funkcí prezidenta rozloučil. Amnestie, která za normálních okolností, může být, podobně jako milost, šlechetným aktem napravujícím dopady příliš technokratické aplikace trestního práva, se v jeho rukou stala spojenkyní ekonomické kriminality nejhoršího typu.

Klaus neosvobozoval zloděje, kteří by kradli z životní nutnosti či ze zoufalství, ale rafinované ekonomické žraloky, brázdící kalné vody polistopadového společenského galimatyáše, připravující lidi o práci a o úspory, živnostníky o celoživotní dílo a obohacující se v desítkách, stovkách milionů či rovnou v miliardách. Když se klopýtavému českému právu po mnoha a mnoha letech dařilo alespoň některým z nich odvděčovat zaslouženým trestem, přišel Klaus. Spousty zločinců propustil a řadě dalších ukončil řízení.

Připomeňme si to, co má zaznívat jasně, kdykoli toho bude zapotřebí: amnestií se Václav Klaus stal otevřeným ochráncem nejtěžší hospodářské kriminality. Nesejde na tom, zda tak učinil z ideologických důvodů, čili konzistentně se svou tezí, že špinavé peníze neexistují, anebo proto, že si od řady prominentních vězňů a stíhaných nechal za amnestii zaplatit, což tehdy naznačoval leckdo.

Klaus se projevil způsobem, kterým se projevoval po celé své veřejné působení, jako ochránce určitého typu sociálně-patologických jevů, ba za určitých okolností jako jejich účastník. V případě amnestie jen pohár trpělivosti jinak až nekonečně otrlé české politické veřejnosti definitivně přetekl. Nedivme si nakonec Klausovi, byl-li tím sám zaskočen, po tom všem, co mu předtím beztrestně prošlo.

Jako kulturní ikona bude Klaus do obecného povědomí zapsán krádeží pera při návštěvě Chile, kvůli níž se stal — a my jako země, kterou oficiálně reprezentoval — předmětem posměchu po celém světě. Nepáchá se tím křivda na jeho charakteru: vždy byl k různým nekonformním proměnám vlastnictví benevolentní. Zde jen to, co jsme stejně všichni věděli, dostalo tragikomickou filmovou ilustraci. Právě tak si ho budeme pamatovat: jak si se samolibým úsměvem vypečeného českého maloměšťáka strká pero do kapsy.