Způsob, jakým vzniká charakter společnosti či atmosféra, jež ovlivňuje podobu naší každodennosti, není nahodilý. Větší roli, než se obvykle soudí, v tom hraje tříbení názorů na to, kdo má být obecně respektován jako úctyhodná osobnost, odkud čerpat vzory. Demokratická společnost se od svých feudálních předchůdkyň liší mimo jiné tím, že prokazuje lidem úctu nikoli na základě jejich minulého či současného postavení, nýbrž na základě výkonů, schopností a reálných zásluh.

Z tohoto hlediska je zcela nepřijatelné, aby byl bývalý český prezident pokládán za — veřejnoprávní — autoritu, která by se měla vyslovovat ke stavu a směřování společnosti. Připomeňme si několik základních důvodů.

Klaus amnestoval veškerou hospodářskou kriminalitu

Tím základním, na němž naštěstí panuje i celospolečenská shoda, je způsob, jímž se s funkcí prezidenta rozloučil. Amnestie, která za normálních okolností, může být, podobně jako milost, šlechetným aktem napravujícím dopady příliš technokratické aplikace trestního práva, se v jeho rukou stala spojenkyní ekonomické kriminality nejhoršího typu.

Klaus neosvobozoval zloděje, kteří by kradli z životní nutnosti či ze zoufalství, ale rafinované ekonomické žraloky, brázdící kalné vody polistopadového společenského galimatyáše, připravující lidi o práci a o úspory, živnostníky o celoživotní dílo a obohacující se v desítkách, stovkách milionů či rovnou v miliardách. Když se klopýtavému českému právu po mnoha a mnoha letech dařilo alespoň některým z nich odvděčovat zaslouženým trestem, přišel Klaus. Spousty zločinců propustil a řadě dalších ukončil řízení.

Připomeňme si to, co má zaznívat jasně, kdykoli toho bude zapotřebí: amnestií se Václav Klaus stal otevřeným ochráncem nejtěžší hospodářské kriminality. Nesejde na tom, zda tak učinil z ideologických důvodů, čili konzistentně se svou tezí, že špinavé peníze neexistují, anebo proto, že si od řady prominentních vězňů a stíhaných nechal za amnestii zaplatit, což tehdy naznačoval leckdo.

Klaus se projevil způsobem, kterým se projevoval po celé své veřejné působení, jako ochránce určitého typu sociálně-patologických jevů, ba za určitých okolností jako jejich účastník. V případě amnestie jen pohár trpělivosti jinak až nekonečně otrlé české politické veřejnosti definitivně přetekl. Nedivme si nakonec Klausovi, byl-li tím sám zaskočen, po tom všem, co mu předtím beztrestně prošlo.

Jako kulturní ikona bude Klaus do obecného povědomí zapsán krádeží pera při návštěvě Chile, kvůli níž se stal — a my jako země, kterou oficiálně reprezentoval — předmětem posměchu po celém světě. Nepáchá se tím křivda na jeho charakteru: vždy byl k různým nekonformním proměnám vlastnictví benevolentní. Zde jen to, co jsme stejně všichni věděli, dostalo tragikomickou filmovou ilustraci. Právě tak si ho budeme pamatovat: jak si se samolibým úsměvem vypečeného českého maloměšťáka strká pero do kapsy.

Pamatovat si ho budeme jako malého českého zloděje. Repro DR

Při volbě prezidenta pro Klause nakupoval hlasy Roman Janoušek

Ať už jsou spekulace o tom, že i jeho nechvalně proslulá amnestie se stala předmětem obchodních transakcí, oprávněné (a jasno v tom budeme mít definitivně patrně teprve tehdy, až jednou někdo promluví), jistě je posiluje skutečnost, že zásluhou „nekonformních proměn vlastnictví“ se Klaus na pražském Hradě ocitl.

O způsobu, jímž se pro něj nakupovaly hlasy při první volbě v roce 2003, by dnes už možná mohl vzniknout poutavý dokument. Leccos by možná uměli povyprávět například bývalí ministři životního prostředí Miloš Kužvart a Libor Ambrozek.

Každopádně o tom, že se pro Klause kupovali poslanci o pět později, už vůbec nemůže být sporu. Existuje přece záznam natočený skrytou kamerou a odvysílaný TV Nova, na němž „drak“ Roman Janoušek hořekuje, jak jsou ti poslanci „čím dál dražší“ a kolik ho nákup hlasů pro Klause v prezidentské volbě bude stát.

V normální zemi by toto už ve své době muselo stačit k tomu, aby si média vynutila Klausovu abdikaci, důkladné vyšetření případu a odsouzení zúčastněných včetně Janouška. Mohli jsme si tím ušetřit spoustu ostud; a patrně i Klausův nástupce by byl jiný. Leč zpět k němu.

Klaus si nechal platit za popírání nejvážnější civilizační hrozby

Bohužel, prakticky kompletní česká média mají, pokud jde o Klausovo veřejné působení, máslo na hlavě. Až na pár vzácných výjimek (Ivan Hoffman, Jiří Pehe, Jiří Hanák, Alexandr Kramer) ho jako úctyhodnou postavu respektoval prakticky úplný český mediální provoz, a to i v době, kdy už mělo být dávno jasné, že se jedná o člověka stojícího na krajně problematickém okraji evropské politiky. Po celou dobu svého působení se choval podobně zpupně jako Miloš Zeman, navíc vždy byl radikálně asociální.

Nadto Klaus sehrál otřesnou úlohu při budování vztahu české společnosti k ekologickým otázkám. Není věru zásadnější téma, na němž by se rozhodovalo o budoucí podobě, ba o samé existenci, naší civilizace. Klaus problém zpupně popíral. A to opět, nejen z důvodů ideologických. Za svou úlohu užitečného idiota fosilního průmyslu si jako popírač změn klimatu nechával štědře platit od „institutů“, do nichž rozličné korporace závislé na příjmech z ničení klimatu investují právě za účelem kontaminace veřejné debaty.

Jako ilustrace zpozdilosti tuzemské veřejné debaty může sloužit způsob, jímž hodnotíme epizodu, kterou je ukončení Klausova členství v poradním sboru Cato institutu. Klaus se svým typickým jájínkovstvím označil tuto americkou propagandistickou šmíru za „bývalý prestižní institut“. Jenomže celé slavné Cato je prestižní asi tak jako CEP.

Reálným břemenem jsou Klaus, Zeman či Duka, nikoli Havel

Zatímco notoricky zabedněná část české levice bojuje za delegitimizaci tři roky mrtvého Václava Havla, živý a čiperný Václav Klaus se tu producíruje v televizi, jako by mohl být pokládán za autoritu v čemkoli jiném, než je — řekněme — správa veřejných financí, což je snad jediná úloha, v níž jakž takž obstál. (A je příznačným paradoxem, že když se právě v této své jediné jakž takž kloudné kompetenci přesně vysloví — k neobhajitelným daňovým únikům Petry Kvitové — česká média to zvesela odignorují).

Havlovou nespornou — polistopadovou — zásluhou je, že pomohl Klausův kult rozbíjet. V době, kdy mu vzhledem ke společenské atmosféře muselo být jasné, že vstupuje do střetu s Klausem v nevýhodném postavení, se přesto ujal role hlavního Klausova protihráče, a na rozdíl od Miloše Zemana v tomto střetu už pak nikdy neuhnul. Přestože ho bulvární média v něžné shodě s Klausem za to svého času naháněla skoro jako Ivetu Bartošovou.

Svůj střet s Klausem Václav Havel do určité míry — i vinou Miloše Zemana a komunistů — prohrál. I díky Havlovi ale dnes můžeme, až se k tomu propracujeme, budovat širší společenský konsensus na příkrém odmítnutí Klause, bez sebemenší ochoty roli, kterou zde sehrával, v tom či onom bodě relativizovat.

Předpokladem ale je, že budeme schopni, a to včetně různých částí „progresivní“, „mladé“, „nové“ levice rozlišovat, čili například uznat, že Havel, byť se dopouštěl chyb, stojí o několik pater výše nežli Klaus nebo Zeman. A upřímně řečeno s nimi ani nemůže být poctivě srovnáván.

Tím se dostáváme ke Klausovu televiznímu společníkovi, přízračné postavičce obývající dnes arcibiskupský palác v Praze. Těžko říct, zda mezi pražským arcibiskupem a papežem byl od husitství někdy v dějinách větší rozdíl, než jaký lze pozorovat dnes.

Z Vatikánu zaznívá ústy „božího velvyslance“ hlas navazující na Krista jako na smělého a tvořivého aktivistu za sociální spravedlnost, který veškerými svými skutky osvědčoval víru, že lepší svět je možný. V sousedství pražského Hradu přebývá kulaťoučký velebníček zvoucí jako svého hosta k novoročnímu rozjímání celým světem vysmívaného zloděje. Nepokradeš? Nejspíš jak kdy, jak a co.

Doporučení České televizi: Klause už nenechat nikdy mluvit o ničem snad kromě výběru daní, to mu celkem šlo. Dukův pořad zrušit a nahradit jej seriálem o tom, jaký má počínání papeže Františka vliv na charakter české katolické církve či křesťanstva obecně.