Jsem už asi paranoidní. Copak je náhoda, že veřejný prostor v předvečer pětadvacátého výročí listopadu 89 opanovala dvojice Miloš Zeman — Václav Klaus? Co druhý den se k něčemu vyjadřují a navzájem se trumfují, kdo na sebe strhne větší pozornost. Zatím vítězí Miloš Zeman, a to nejen proto, že je prezidentem.

Pomáhá si hlavně skandálními výrazy i skutky, kterými obalil svoji čínskou cestu i oslavu výročí 28. října. To ale neznamená, že bychom měli jeho dvojče v modrém přehlížet. Vyjadřovat se spisovnou češtinou ještě není zárukou slušnosti.

Klaus v Zemanových vulgaritách spatřuje záměr. Jaký je ale jeho vlastní cíl? Převyprávět listopad 89, události, jež mu předcházely i jež po něm následovaly, po svém?

Úplně to nejmenší je, co pobouřilo část pražské kavárny — že Václava Havla v rozhovoru pro Babišovu MF DNES 1. listopadu označil za reformního komunistu, „ač samozřejmě nebyl komunista.“ Nebo že Havel byl schopen bourat, nikoliv tvořit. V dalších dnech na kritiku opáčil: „Napravuji deformaci, která je o něm šířena celých 25 let, a kupodivu ještě více v poslední době. Je to férové podívání se na jeho odkaz a na jeho činnost a na jeho zásluhy“.

Svým způsobem by to mohla i být pocta — být zařazen k lidem, jako byli Jaroslav Šabata nebo Jiří Dienstbier, kteří prokázali schopnost projít autentickou osobní politickou transformací, při níž část svých iluzí museli obětovat pro ideály otevřené diskuse, svobody a demokracie.