Jsem už asi paranoidní. Copak je náhoda, že veřejný prostor v předvečer pětadvacátého výročí listopadu 89 opanovala dvojice Miloš Zeman — Václav Klaus? Co druhý den se k něčemu vyjadřují a navzájem se trumfují, kdo na sebe strhne větší pozornost. Zatím vítězí Miloš Zeman, a to nejen proto, že je prezidentem.

Pomáhá si hlavně skandálními výrazy i skutky, kterými obalil svoji čínskou cestu i oslavu výročí 28. října. To ale neznamená, že bychom měli jeho dvojče v modrém přehlížet. Vyjadřovat se spisovnou češtinou ještě není zárukou slušnosti.

Klaus v Zemanových vulgaritách spatřuje záměr. Jaký je ale jeho vlastní cíl? Převyprávět listopad 89, události, jež mu předcházely i jež po něm následovaly, po svém?

Úplně to nejmenší je, co pobouřilo část pražské kavárny — že Václava Havla v rozhovoru pro Babišovu MF DNES 1. listopadu označil za reformního komunistu, „ač samozřejmě nebyl komunista.“ Nebo že Havel byl schopen bourat, nikoliv tvořit. V dalších dnech na kritiku opáčil: „Napravuji deformaci, která je o něm šířena celých 25 let, a kupodivu ještě více v poslední době. Je to férové podívání se na jeho odkaz a na jeho činnost a na jeho zásluhy“.

Svým způsobem by to mohla i být pocta — být zařazen k lidem, jako byli Jaroslav Šabata nebo Jiří Dienstbier, kteří prokázali schopnost projít autentickou osobní politickou transformací, při níž část svých iluzí museli obětovat pro ideály otevřené diskuse, svobody a demokracie.

Jenže Klausovi víc šlo o plivnutí na člověka, který za minulého režimu projevil neskonale větší odvahu než on a po změně poměrů byl dlouhou dobu překážkou Klausových pokusů o reformy bez účasti právníků, kritických intelektuálů, estétů…

A že Havel nebyl praktický? Každý je nějaký. Klaus zase není sebekritický, pokorný, empatický. Kdo kdy s oběma hovořil, vzpomíná na Havla naslouchajícího a Klause kázajícího. Tento rozdíl oba charakterizuje přesně a přispívá i k jejich osobnostní definici.

Typicky klausovské je též vyřizování si účtů s rivalem, jenž je dávno po smrti. Podle Klause Havel „znesvěcoval“ a „svými výroky poškozoval“ politické strany a „lidi od těch stran vlastně odháněl“.

Ve středeční přednášce na pražské Vysoké školy ekonomické pak dodal: „V politice docházelo a dochází k posilování a nakonec v loňském roce k vítězství nestandardní politiky charakterizované vymizením ideových střetů a přeměnou politických střetů na osobní nepřátelství a zájmové konflikty, kde o ideje vůbec nejde. Patří k tomu i vznik a rostoucí síla nových, údajně či zdánlivě nepolitických stran, vlastně nestran. Patří k tomu i nastolení náhradních témat - zejména falešné moralizování, jehož vyvrcholením je ve světě asi bezprecedentní hra o korupci, nebo hra na korupci, která se u nás rozvíjí a rozehrává způsobem neznámým ve zbytku světa.“

V MF DNES je ještě adresnější: „Havel nechtěl politickou demokracii standardního typu. On nenáviděl politické strany. On chtěl svá milovaná hnutí. A zásadním způsobem odmítal tržní ekonomiku, ač si myslím, že z ní sám osobně velmi tyl.“

Takže nikoli korupce, klientelismus, jánabráchismus, zneužívání funkcí, obcházení legislativních i morálních mantinelů, ale kritika politických stran Havlem a jeho spojenci je podle Klause vinna úpadkem stranického systému.

Je přesvědčen, že Havel je — spolu s Václavem Moravcem, Karlem Janečkem či Lenkou Bradáčovou — kmotrem nestandardních hnutí, která nyní šlapou na paty klasickým stranám. Nezvyklá jej ani skutečnost, že do politiky se dnes zhusta vrhají lidé, kterým v byznysu umetl cestičku on sám. Za jinými mimochodem Klaus pro změnu zametal — vzpomeňme na neuvěřitelnou novoroční amnestii na sklonku jeho prezidentování.

Kdo si dovolil namítat, přemýšlet, pochybovat a hlavně trvat na právní čistotě transformace, vykoledoval si nálepku škůdce. Porážka Občanského hnutí Jiřího Dienstbiera, Pavla Rychetského či Petra Pitharta ve volbách 1992 Klause i po letech těší.

„Jsem přesvědčen, že bylo štěstí, že tito lidi vypadli. Štěstí pro celou naši zemi. To nebyli zodpovědní lidé a bylo dobře, že tam v těch klíčových chvílích nebyli. Protože oni by neumožnili náš normální vývoj vpřed.“ Obávám se, že nejeden český občan, by dokázal s Klausem polemizovat, co je „normální“.

Ostatně je „normální“ navrhovat a volit do prezidentského úřadu člověka, kterým takto pohrdám? Byla to i Klausova ODS, kdo instaloval Václava Havla na Pražský hrad. „Vnímal jsem to jako nutné zlo,“ říká Klaus dnes. A jak se k tomuto pokrytectví staví ti z občanských demokratů, kteří tehdy Klausovi asistovali?

Klaus zkrátka za Zemanem ve skandálnosti nezaostává. Od MF DNES dostal dobrou otázku, za koho mluví, když hovoří v plurálu — „my jsme chtěli“, „my jsme prosazovali“. Nelogicky připomíná, že jako předseda vlády měl tendenci tlačit politické strany i občany „do houfu“. „Když se na to ale dívám zvnějšku, uvědomuju si, že už tehdy to ‚my‛ bylo chudší, než se nám zdálo,“ doplňuje. Pozoruhodné je pochopitelně opět ono „nám“ i „my“, které používá Klaus i dnes coby aktivní penzista.

Vede mne to k tomu, že skončím stejně paranoidně, jako jsem začal. Za koho asi Klaus v množném čísle mluví? Kdo nám jeho prostřednictvím vládl? A jaké má s námi úmysly dál?

Již nedlouho po listopadu 89 se rozvinula teorie o „ukradené revoluci“. Doufejme, že tak žhavé to není a uplynulé čtvrtstoletí nebylo zprivatizováno. Do budoucna ale buďme raději ve střehu.