Od přímé prezidentské volby se toho mnoho napsalo o tom, jak je česká společnost rozdělená. Asi každému, kdo sledoval diskuse na sociálních sítích v době prezidentské volby, se toto rozdělení zdá být nezpochybnitelné. Už obtížnější však je jasně pojmenovat, co je jeho skutečnou příčinou. Řekl bych, že jí není ani nedostatek vkusu jedné poloviny populace a jeho nadbytek u té druhé, ani slušnost a morálnost jedněch a vulgárnost a omezenost druhých.

Pravou příčinou je mnohem spíš to, že za pětadvacet let od listopadu 1989 se výrazně zvýšily sociální rozdíly v české, moravské a slezské společnosti. Dnes vedle sebe máme regiony, kde i pracující lidi dostihuje chudoba, a kde stále přibývá těch, kteří práci dlouhodobě nemohou najít. A pak je tu bohaté hlavní město, jehož obyvatelé, či aspoň většina z nich, srovnatelné trampoty nemusí řešit.

A tak namísto toho řeší něco jiného. Dovedu si velice živě představit, jak dnes reagují lidé řekněme na severní Moravě na to, jak se v celostátních médiích řeší strašlivá nepřístojnost mikiny na Hradě či několika vulgárních slůvek v jednom dílu Zemanových Hovorů z Lán. Sprostá slova v živém rozhlasovém vysílání jim asi vadí také, aspoň některým z nich, ale ještě víc je musí vytáčet neúměrná pozornost této věci věnovaná v centrálních médiích.

Používat pro určitou část veřejnosti výraz „kavárna“ či dokonce „běsnící pražská lumpenkavárna“, tak jak to učinil Zeman v Hovorech z Lán, je jednoduše hloupé, kavárny jsou bohulibá zařízení pro občerstvení těla i ducha. Je v tom však přece jistá logika. Nemalá část občanů Česka do kaváren nechodí, protože na to nemají buď peníze, nebo čas, který jim celý spotřebuje shánění oněch peněz, nebo v jejich okolí prostě žádné noblesní kavárny nejsou a tak jim nezbyde než zajít do podniku čtvrté cenové.

Samozřejmě neplatí, že by všichni, kteří jsou na tom dnes bídně, volili Miloše, a naopak všichni, kteří si mohou vyskakovat, hlasovali pro Karla. O výsledku volby ale zřejmě do velké míry rozhodlo to, že se Miloš Zeman nakonec stal kandidátem těch „dole“ a Karel Schwarzenberg bral roli zástupce těch „nahoře“. Hlasy těch, kteří volili proti tomuto schématu — a bylo jich jistě dost — na tom již nemohly nic změnit.

↗

Vulgarity Miloše Zemana v Hovorech z Lán nejsou tím nejtíživějším problémem dneška. Foto web Miloše Zemana

Výsledkem volby byla kromě Zemanova pětiletého prezidentského mandátu zákonitě také velká míra frustrace u těch, kteří si jeho zvolení nepřáli. Z vřavy na sociálních sítích, kterou v jisté části české společnosti prezident Zeman stále vyvolává, nelze přeslechnout velkou míru vulgarity, kterou ho tam již od jeho zvolení častovali a častují.

Děje se tak v podstatě nepřetržitě a vulgárnost Zemanových odpůrců, kteří by údajně měli být onou lepší, vzdělanější částí společnosti, je zhruba stejná jako u odpůrců Schwarzenbergových či Kalouskových.

Podobá se i expresivita slovníku všech tří zmíněných pánů. Seznam veřejně pronesených vulgarismů, které za poslední léta nashromáždil Karel Schwarzenberg a na které Miloš Zeman v Hovorech z Lán odkázal, je skutečně pestrý. Neoddiskutovatelná se zdá být jedna věc: mnoha (řečeno s Janem Nerudou) „slovům nemytým a nečesaným“ dláždil cestu do mediálního a veřejného prostoru ministr zahraničí, aby ji pak symbolicky završil prezident v rozhlasovém pořadu odkazujícím na T. G. Masaryka.

Pozoruhodné je rovněž to, že na stejnou vulgaritu z úst (někdejšího) ministra zahraničí a prezidenta se část veřejnosti (například uznávaný jazykovědec Karel Oliva) dívá skrze úsloví „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“. Když o tom, že se něco „zkurví“, mluví Karel Schwarzenberg, je to vtipné, hravé a zkrátka to sedí. Když ale o tom, že se něco „zkurví“, mluví Miloš Zeman, je to neodpustitelný vulgarismus na úrovni čtvrté cenové.

Ať již je to, jak chce, vulgarity v Hovorech z Lán nejsou tím nejtíživějším problémem dneška, a nejsou dokonce ani nejzávažnějším problémem spojeným s působením Miloše Zemana ve funkci prezidenta.

Jeho nedávná slova v rozhovoru pro čínskou televizi, kde se český prezident chtěl poučit, jak stabilizovat společnost, by si zasloužila mnohem větší pozornost než spor o přesný český ekvivalent názvu skupiny Pussy Riot. Mělo by daleko větší smysl požadovat po prezidentovi namísto omluvy za Hovory z Lán vysvětlení těchto slov, případně omluvu za ně.

Ještě větší smysl by asi mělo vážit jednotlivé kroky a postoje prezidenta, které zákony vrací Sněmovně a proč, co konkrétně v ekonomické oblasti i v jiných ohledech přinesla jeho čínská výprava, nakonec i přenést se přes flísovou bundu režiséra Sedláčka a probrat seznam oceněných k 28. říjnu a zhodnotit jej jako celek i v kontextu oceňovací praxe předchozích dvou hlav státu. Asi se vydám hledat kavárnu či putyku čtvrté cenové, kde se taková kritická praxe pěstuje.