Ve svém vystoupení v Poslanecké sněmovně pan prezident jako obvykle, pokud jde o hospodářskou politiku nové vlády, opakoval své notoricky známé špílce.

Cestou k obnově dynamiky ekonomiky, nebo spíše jednou z cest, je nepochybně obnova dynamiky investic. Veřejných i privátních. S tím mohu jen souhlasit. Jde ale o to, aby to byly investice produktivní.

Tedy takové, které budou přinášet trvalou přidanou hodnotu. A to nejen tím, že dojde k jednorázovým výkonům stavebních a dalších dodavatelů vč. průmyslových a dopravních firem vznikajících při obřích investičních akcích typu dostavby dvou bloků Temelína anebo průplavu Dunaj — Odra — Labe. Každá vize je nepochybně dobrá, v tom má prezident pravdu, není-li ovšem bludná. A dostavba Temelína a stavba průplavu bludnou cestou jsou.

Dostavba dvou bloků Temelína nebude přece nakonec stát 250 mld. Kč, jak se v odhadech trvale podhodnocuje, ale více. Tedy podstatně více.

Otázkou jen je, o kolik to bude více. Dosáhnou investiční výdaje na dostavbu Temelína tři sta či dokonce čtyři sta miliard? A jak to pak bude s cenou elektrické energie, až bude Temelín za podstatně vyšší náklady dokončen, aby byla zajištěna návratnost celé investice.

No, cena energie poroste. A pokud nebude dostatečný odbyt elektrické energie v Česku, bude český spotřebitel (firmy i malospotřebitelé) vlastně dotovat ceny pro její vývoz do Německa či Rakouska. Není to tak složité, aby tomu pan prezident nerozuměl. Miloš Zeman přece není žádný romantik.

Samozřejmě, že část českého průmyslu často v zoufalém nedostatku dlouhodobých kontraktů vzdychá po zakázkách tohoto typu. Nelze se tomu vůbec divit. Byly by to krásné zakázky, ovšem k tíži nás všech.

A něco podobného je to také s fantaskním průplavem Dunaj — Odra — Labe. Také po výstavbě tohoto výletního vodního koridoru bez valného národohospodářského významu pan prezident vzdychá.