Jaký je příspěvek feministické ekonomie k hodnocení krize a tvorbě alternativních řešení? Na toto téma se koncem listopadu konala veřejná diskuse pořádaná nadací Friedrich-Ebert-Stiftung ve spolupráci s Katedrou genderových studií FHS UK v rámci blokového kurzu „Economics of gender/Feminist economics”.

Ekonomka Ewa Rumińska-Zimny působící na Varšavské univerzitě a v Evropské hospodářské komisi OSN (UNECE) zde mluvila o strukturálních příčinách ekonomické krize. Co se týče řešení krize, vyzdvihla především možnosti tzv. „purple economy“ a „care economy“. Načrtla paralelu mezi „green economy“ a „purple economy“, kdy green economy se snaží uchopit a řešit enviromentální hrozby a devastaci přírody a „purple economy“ („purple“ neboli fialová je feministická barva) se zabývá krizí sociální péče a reproduktivního systému.

Mezi hlavní pilíře „purple economy“ patří sociální infrastruktura pro univerzální péči, která je poskytovaná dětem, starým lidem a závislým osobám v rodině a ve společnosti. Dalším důležitým prvkem „purple economy“ je regulace trhu práce tak, aby v pracovním a soukromém životě byly rovné podmínky pro muže i ženy. Na závěr svého příspěvku Ewa Rumińska-Zimny vyzdvihla společné působení zeleného a feministického hnutí.

Většina panelistů zdůrazňovala především strukturální příčiny ekonomické krize s výjimkou Aleše Chmelaře z Centre for European Policy Studies, který se zaměřil na faktory psychologické, kdy muži tvořící převahu mezi těmi, kdo se podílí na burzovních operacích, mají větší sklon riskovat než ženy. Linda Sokačová z Alternativy 50+ vidí příčiny ekonomické krize ne tolik ve vývoji ekonomických trhů a finančním sektoru, ale do určité míry jsou podle ní zakomponovány v samotném fungování kapitalismu.

Sokačová zdůraznila, cituji: „Příčinou krize je privatizace veřejného prostoru, veřejných služeb, marketizace všeho, marketizace neplacené práce, pečovatelských služeb, které se v posledních letech v různých společnostech vyčlenily z nějakého veřejného konceptu, u nás je to posledních pár let, ve Spojených státech nebo v některých západních zemích je to mnohem delší historie." Domnívá se, že se nejedná o lehce vyřešitelnou krizi, ale spíše o stádium, se kterým se budeme potýkat dlouho. Možná, že ekonomika dokonce poroste, ale otázka je, jaké bude dělení zisku a ztrát, zda společnost bude mít prospěch z toho, že poroste počet bohatých. Důležité je, zda se tento zisk netýká pouze úzké skupiny lidí. Vyšší zisky totiž automaticky neznamenají, že vzniknou nová místa a zvýší se mzdy.

V současné době se naopak prohlubují ekonomické rozdíly. Chudí chudnou, do prostoru chudoby se propadá střední třída a pracující. Rostou také rozdíly mezi západní a východní Evropou a to mezi muži a ženami. Dopad krize je tak z pohledu Lindy Sokačové mnohem hlubší, než se obecně domníváme. Zhoršuje se kvalita pracovních podmínek a sociální ochrany.

Příkladem je obrovský nárůst smluv na dobu určitou. Každý nový zaměstnanec dostává smlouvy na dobu určitou — na tři, šest měsíců. V tomto smyslu je zarážející, proč odbory prosadily neomezené prodlužování pracovních smluv na dobu určitou.

Podle Lindy Sokačové dává krize aliby pro to, jaká opatření se zavádějí. Před krizí bychom na něco takového nepřistoupili. Nyní se to však s poukazem na to, že to je nutné, protože lidé chtějí mít alespoň nějakou práci, akceptuje. Pád ekonomiky tak legitimitizoval určité zacházení s pracovní silou.

Linda Sokačová, co se týče možností „care“ a „purple economy“, cítí určitou skepsi. Podle ní tyto alternativy v případě pokračující kapitalizace a marketizace nestačí. Sociální služby se vždy vyznačovaly špatnými pracovními podmínkami, zvlášť v komerční sféře. Navíc je třeba uvažovat šířeji, protože v „care“ a „purple economy“ nemohou pracovat všichni.

Naproti tomu podle Miroslava Jašurka feministická ekonomie jako disciplína, která nevychází z klasických přístupů založených na tom, že člověk je homo economicus vybavený instrumentální racionalitou a všechno se tím dá vysvětlit, má potenciál jít hlouběji a navrhovat řešení, která realitu reflektují mnohem lépe.

Jedním z velkých problémů dneška a klíčem k tomu, proč „purple economy“ apod. zřejmě nestačí, je podle mne to, jakým způsobem se společnost dívá na ty, kteří odvádí nějakou neplacenou práci. Tato práce jednak většinou není brána jako práce. Za tu se považuje jen to, za co se dostává zaplaceno. Pokud někdo dělá něco zadarmo, tak je to na úrovni zábavy, což je v mnoha případech degradace opravdu namáhavé a obtížné práce.

Navíc pokud se jedná o činnosti, které dotyční dělat nemusí (tedy ne například práce v domácnosti), společnost se na ně dívá jako na blázny či tak trochu podivíny. Proč něco takového vůbec dělají? Jaká je jejich motivace? Jejich konání se zkrátka setkává s velkým nepochopením. Nejčastějším vysvětlením tak nakonec bývá, že z toho určitě mají nějaký skrytý prospěch, jinak řečeno, kdyby z toho nic neměli, tak to přece nedělají.

Přirozené řešení v rámci současného systému je snažit se z neplacené činnosti udělat práci, která je finančně ohodnocená. To však nemusí být řešením, jak zdůraznila Linda Sokačová. Hlavní otázka totiž zní, jaké jsou pracovní podmínky a mzda. Respektive co si pracovníci nechají líbit a co ne.

To, co je třeba znovu hledat, je nějaký nový veřejný koncept, který umožní, aby neplacená práce byla uznaná jako práce, ale zároveň, aby to nebylo na úkor toho, že lidé sice dostanou mzdu, jejíž výše je však taková, že nestačí k jejich obživě, čímž vzniká stále aktuálnější problém pracující chudoby.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.