Velice mě mrzí, že se u nás diskuse o rovném zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích za posledních dvacet let nikam neposunula, a když, tak zpátky. Vadí mi maloměšťácký tón některých článků, z nichž je patrné, jak se ženám v rodině i ve společnosti připisují vlastnosti a role, které se v podstatě týkají jenom žen v městském prostředí ze středních a vyšších tříd. Jak se mluví o ženskosti a myslí se hadříky a nákupy a šminky a šmuky.

V příloze Lidových novin Orientace 16. listopadu vyšel článek Aleny Melichové nazvaný Smutné je léčení ženské radosti. Už ten název — co to je, léčení ženské radosti? Proč se má radost léčit, je snad na ní něco chorobného? V textu se píše, jak se v nové generaci našich žen zabydlely feministické vzorce. „Můžeš být ve všem jako muž“, slýchají prý dívky ve škole.

Pokud je mi známo, nic takového se holkám ve škole neříká, stále mají děti oddělený tělocvik, například. Pokud jde o tělo, ženy s muži stejné nejsou a nevím o nikom, kdo by to popíral, tím méně ve škole. Ale pokud jde o intelektuální, organizační a talentové výkony, tam ženy skutečně jako muži být můžou a jsou, ale fuj, co je to za formulaci, jaképak „jako muži“.

Poslední dobou se zájmem pozoruji, jak v řemeslech do té míry pomohlo nové nářadí a všelijaké materiály, že ženy mohou vykonávat a v rodinných firmách kolikrát i vykonávají řemesla, která bývala pro fyzickou náročnost vyhrazená mužům. Například instalatérství nebo elektrikářství. Obložit koupelnu dlaždičkami také není fyzicky náročné.

A zatímco muži se rádi angažují v ženských profesích, například takové vaření je přece poslední dobou oblíbenou mužskou zábavou, proč by se ženy nemohly uplatňovat v řemeslech stereotypně mužských? Vždyť je to jako s tím řízením auta — až se to bude opravdu hodit do kšeftu, tak to půjde.

Alena Melichová v těch Lidových novinách píše, že společnost navzdory feministickému hnutí zůstala patriarchální a že ten patriarchát upevňují i ženy. No bodejť, je-li přijetí patriarchálních pravidel podmínkou pro společenský úspěch a uplatnění, pak by se ženy chovaly hodně neživotaschopně, kdyby se tomu nepřizpůsobily.

Takové to tahání za nitky z pozadí, které se ženám přisuzuje, moc důstojné není (a člověk může nakonec ztratit vše, jako jedna ředitelka sekretariátu předsedy vlády). Za body pro ženy v téhle a podobných hrách platí celá společnost zbytečně vysokou cenu.

Stále mě zaráží, abych se vrátila na začátek, jak se ta diskuse pořád točí v měšťanském prostředí. Pečovat o děti nebo pracovat. Být žensky krásná nebo mít postavení.

Ale přece vesnické ženy těžce pracovaly a přitom pečovaly o děti, děti nosily na pole a posílaly samotné pást husy a jinou havěť, žádná venkovská žena nebyla pro to, že má děti, ušetřena práce v hospodářství i v domácnosti, a hospodyně na větším statku tu práci musela mezi různé pomocníky obojího pohlaví i rozdělovat, organizovat a kontrolovat.

Než hospodář stereotypně sem a tam prooral brambory, musela žena zajistit desítky životně důležitých úkonů kolem lidí i dobytka, o zahradě ani nemluvě. Ale i městské ženy z chudších vrstev vykonávaly a zvládaly řadu konkrétních profesionálních a řemeslných úkonů a rozhodnutí. Ostatně žensky nejkrásnější byly vždy herečky, zpěvačky a tanečnice a zrovna ty musely pracovat docela tvrdě.

Jestli platí tvrzení, že muž je soustředěn spíše na výkon a úspěch, zatímco žena spíše na vztahy, pak i kdyby to tak bylo — neprospělo by společnosti, kdyby v jejím čele byly stejnoměrně zastoupeny oba ty modely? Cožpak ve společnosti (včetně vedení firmy, zejména státní) nejde o vztahy?

Historie je fázována mimo jiné i momenty některých závazných nařízení, která změnila dějiny a přispěla ke zlepšení života některých skupin lidí proti vůli jiných skupin. Ty pak namítaly, že nevolník byl pod ochranou pána v lepším postavení než dělník, vydaný ve městě všanc vykořisťování.

Stejně tak se argumentovalo proti zrušení otroctví ve Spojených státech, vždyť těm milým černochům se přece na jižanských farmách dařilo lépe než v uhelných dolech na severu.

A také povinná školní docházka byla trápením pro děti, které to měly do školy daleko a v zimě třeba i umrzly, jak vypráví Karel Klostermann v povídce Bílý samum. A to všeobecné volební právo — vždyť potom můžou volit i všelijací extremisté, ba dokonce i vězňové! Dodnes se najdou hlasy, které říkají, že by lidská práva měla být přidělována podle zásluh a vzorného chování.

A teď nám ještě chtějí v Bruselu zavádět nějaké ty kvóty. Víte, pánové, jaká je to otrava a zátěž a zodpovědnost být ve vedení státního podniku, člověk se pro samé pracovní večeře a valné hromady ani včas domů nedostane, a jak by k tomu přišly děti, kdybychom k těm důležitým jednáním a schůzkám přibrali i ženy! (Zajímavé je, že ženy tam bývají, nikoli však v rozhodovacích pozicích).

A vůbec, nikdo přece, viďte, pánové, nechce zvítězit pomocí nějakých diskriminací, jaká by to pak byla radost z vítězství? To by ty ženy přece netěšilo.

Jenomže tak, jak je pro dítě důležité, aby se o ně starali oba rodiče, aby je žádný z nich neopouštěl pro jiné, zábavnější aktivity, a neodstrkoval ho, kdykoli se zrovna nezavděčí, tak je pro celou společnost důležité, aby o ní rozhodovali muži a ženy společně, aby se o tu těžkou práci a zodpovědnost podělili.

A protože, pánové prominou, muži mají stále plná ústa argumentů, proč to vlastně samy ženy nechtějí, přičemž se na to ptají těch svých doma, kterým upřímná odpověď nestojí za konflikt, takže si ti vlivní pánové upřímně myslí, že to dokážou pro všechny, i pro ženy, zařídit sami a že je to tak lepší, myslím, že je třeba to nařídit. Tak, jako kdysi povinnou školní docházku, zrušení nevolnictví a otroctví, volební právo všem (další násilná opatření nechť si každý doplní sám). Doba prostě dozrála.

A ještě jeden pitomý stereotyp bychom už konečně mohli poslat, kam patří, totiž ten, že ženy v těch veřejných funkcích a manažerských pozicích budou lepší než muži. Nebudou, protože jsou stejní lidé s týmiž dobrými i špatnými vlastnostmi a schopnostmi. Nebudou lepší, ale nebudou ani horší. Prostě uvidíme — ale už aby to bylo.