Velice mě mrzí, že se u nás diskuse o rovném zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích za posledních dvacet let nikam neposunula, a když, tak zpátky. Vadí mi maloměšťácký tón některých článků, z nichž je patrné, jak se ženám v rodině i ve společnosti připisují vlastnosti a role, které se v podstatě týkají jenom žen v městském prostředí ze středních a vyšších tříd. Jak se mluví o ženskosti a myslí se hadříky a nákupy a šminky a šmuky.

V příloze Lidových novin Orientace 16. listopadu vyšel článek Aleny Melichové nazvaný Smutné je léčení ženské radosti. Už ten název — co to je, léčení ženské radosti? Proč se má radost léčit, je snad na ní něco chorobného? V textu se píše, jak se v nové generaci našich žen zabydlely feministické vzorce. „Můžeš být ve všem jako muž“, slýchají prý dívky ve škole.

Pokud je mi známo, nic takového se holkám ve škole neříká, stále mají děti oddělený tělocvik, například. Pokud jde o tělo, ženy s muži stejné nejsou a nevím o nikom, kdo by to popíral, tím méně ve škole. Ale pokud jde o intelektuální, organizační a talentové výkony, tam ženy skutečně jako muži být můžou a jsou, ale fuj, co je to za formulaci, jaképak „jako muži“.

Poslední dobou se zájmem pozoruji, jak v řemeslech do té míry pomohlo nové nářadí a všelijaké materiály, že ženy mohou vykonávat a v rodinných firmách kolikrát i vykonávají řemesla, která bývala pro fyzickou náročnost vyhrazená mužům. Například instalatérství nebo elektrikářství. Obložit koupelnu dlaždičkami také není fyzicky náročné.

A zatímco muži se rádi angažují v ženských profesích, například takové vaření je přece poslední dobou oblíbenou mužskou zábavou, proč by se ženy nemohly uplatňovat v řemeslech stereotypně mužských? Vždyť je to jako s tím řízením auta — až se to bude opravdu hodit do kšeftu, tak to půjde.