Na přelomu minulého týdne ovládla stránky českých novin poněkud předčasně velká euforie z příznivého vývoje HDP v loňském IV. čtvrtletí.

Mírnil bych nadšení v tomto směru. Proč? Bude dobré vyčkat, až budou známa čísla obchodní bilance státu za letošní leden, abychom viděli, zda se podařilo udržet skvělé tempo růstu bilance zahraničního obchodu ze závěru roku 2013.

Zdá se, že v týdnech před Vánocemi — po zásahu ČNB, znamenajícímu de facto devalvaci české koruny — se české firmy rozhodly zbavit se zboží ze svých skladů. Tedy zboží vyrobeného ze surovin, které byly ještě nakupovány v zahraničí levněji nežli po devalvaci koruny.

České hospodářství v letech 2012 a 2013 zaznamenalo pokles. Vzpomínám si, že jsem byl na podzim 2011 jedním z mála, kdo tento pokles předvídal. Naši ekonomičtí beletristé tehdy psali, že přece v důsledku mistrovské hospodářské politiky Miroslav Kalouska už musí následovat jen a jen robustní ekonomický růst. No, nenásledoval.

Mám v živé paměti, že ještě po skončení I. čtvrtletí 2012 se objevila v médiích ostrá kritika ne na adresu tehdejší vlády, jež svou politikou zavlekla zemi do recese, ale ČSÚ, který to prý nějak špatně všechno spočítal.

Optimismus těchto rádoby ekonomů vydržel poměrně dlouho. Začal se drolit až někdy před rokem, kdy pokles české ekonomiky nepolevoval, a zdálo se, že nikdy neskončí. Někdy tehdy začali možná alespoň někteří z nich již trochu chápat, že viníkem tohoto poklesu není nikdo jiný nežli tehdejší Nečasova vláda a její hospodářská a především fiskální politika.

Podívejme se na přírůstky HDP v letech 2005—2013 v ČR, Německu, Polsku, Rakousku a na Slovensku:

S uvedeným porovnáním přírůstků HDP tedy nejdeme nikam do dalekých krajů, ale do okolních zemí. Ty sice zaznamenávají po roce 2009 zatím spíše miniaturní růst, ale růst zaznamenávají. Pokud ekonomiky ostatních států v regionu, které působí v podobných podmínkách po krizovém roce 2009, rostou, a česká ekonomika dva roky ze čtyř posledních let klesala a až v roce 2013 se HDP u nás finančně dostal na úroveň HDP roku 2008, je věc vcelku jasná.

Chyba je v již zmíněné špatné hospodářské politice Nečasovy vlády. Je také zajímavé, že české pravicové vlády za sedm let dokázaly docílit růst v souhrnu 6,5 % (!). Jen v roce 2005, kdy jsem byl českým premiérem, bylo dosaženo růstu 6,8 % a v dalším roce 7,0 % (v roce 2007 ještě Topolánkova vláda s 5,7 % růstu HDP žila z dobře nastavené hospodářské politiky vlády předchozí).

Ukazuje se také, jakou brzdou pro českou společnost je nepluralitní charakter českých médií, vč. tzv. médií veřejné služby. V Německu či Rakousku by se nesporně našla v obdobné situaci alespoň významná část médií a odborníků, kteří by za situace klesajícího HDP ostře kritizovali vládu. A přicházeli by i s náměty, jak neblahý vývoj ekonomiky změnit.

U nás se kritika vládní hospodářské politiky a jejich důsledků odbývala prakticky pouze ve sněmovně, což média až na výjimky ignorovala, anebo při několika krátkých odborářských demonstracích, jejichž vyznění a dopad na společnost byly v médiích bagatelizovány. Média zachovávala, pokud jde o ekonomiku, pevnou provládní linii. Až na naprostné výjimky.

Nečasova vláda samotná nebyla schopna (bez tlaku médií ani nebyla nucena) svou hospodářskou politiku vůbec korigovat a uskutečňováním praxe rozpočtových škrtů dále utlumovala již tak chřadnoucí spotřebu obyvatelstva i veřejné investice.

Už Topolánkova vláda nevhodnou změnou legislativy v oblasti investičních pobídek vybídla potenciální, nové zahraniční investory, aby hledali štěstí v jiných zemích a ne v Česku. Ztratili jsme tak tisíce nově vytvořených pracovních míst.

Až pozitivní změna v systému investičních pobídek v roce 2012 vedla k opětovnému nárůstu zahraničních investic v roce následujícím. Ale návrat k obřím zahraničním investicím z let 2005—2007 (21,5 mld. eur) se nekoná.

Sobotkova vláda si podle koaliční smlouvy i vládního programu dobře uvědomuje potřebu zásadních změn hospodářské politiky státu. Uvědomuje si, že musí zvýšit životní úroveň širokých vrstev obyvatelstva. Tou cestou je ale jedině zvýšení jeho příjmů. V případě veřejných zaměstnanců samozřejmě podle ekonomických možností státu.

Ministr financí po svém počátečním „harpagonství“ již posléze tvrdil, že vláda zajistí růst mezd a důchodů. Na to ovšem Rusnokovým kabinetem připravený státní rozpočet na rok 2014 nepřipravil peníze. Ale pan ministr financí — pokud jsem si dobře všiml — mluvil o růstu příjmů obyvatelstva bez bližšího časového určení. Takže se to nemusí týkat ani tohoto roku.

Růst příjmů státu je možný v zásadě dvěma cestami:

1. změnou struktury daní (přitom to může jít i bez nějakého zásadnějšího dopadu do daňového zatížení širokých vrstev lidí zatížením těch nejbohatších),

2. zajištěním robustnějšího hospodářského růstu.

První cesty se vláda díky Babišovu hnutí ANO zatím vzdala sama. ANO fantazíruje o lepším výběru daní, ti více informovaní z náměstků ministra financí to již zmírňují. Ze země v průměru let 2008—2012 odcházelo na konta zahraničních vlastníků každoročně ve vyplacených dividendách v průměru neskutečných 260 mld. Kč.

Pokud by vznikly dvě sazby korporátní daně, z nichž ta zvýšená by byla určena pro podniky velkého rozsahu a více nebo méně oligopolního charakteru, přineslo by to do rozpočtu státu nějaké miliardy navíc. Možná by se jednalo spíše o desítky miliard. Tyhle „obří“, v drtivé většině zahraniční firmy, využívají svého často oligopolního postavení na českém trhu a těží z monopolně vysokých cen.

V tom vidím plné morální oprávnění jejich jiného (vyššího) daňového zatížení, nežli tomu je u malých a středních, převážně českých, firem. Ty koneckonců na oligopolní postupy těch obřích společností ekonomicky doplácejí, což se jim promítá do nákladů (elektřina, plyn, voda, poplatky za internet i telefon).

Možná až deset miliard korun do rozpočtu může přinést zavedení registračních pokladen, anebo obdobné fiskální opatření. Chce to jen vymyslet, jak rozumně řešit problematiku například drobných řemeslníků, jejichž celá živnost se často ukrývá v jedné tašce s nářadím a pokladna (nebo něco podobného) se už jim do tašky s nářadím ani nevejde.

Druhou skupinou živnostníků, kteří těžko mohou obsluhovat pokladnu, jsou prodejci na farmářských trzích (obchod probíhá na otevřených prostranstvích i za deště).

Větší odvahu je možné určitě najít u progrese daně z příjmů fyzických osob. Nová vláda by měla v EU (v Evropské radě) přijít také s iniciativou na postupnou eliminaci daňových rájů v Evropě i ve světě a změn legislativy EU tak, aby bylo možné z veřejných zakázek vyloučit firmy, které platí daně v daňových rájích.

Také daň z finančních transakcí může být nástrojem, který do státní kasy přinese až kolem deseti miliard ročně. Na výnos této daně si ale do budoucna brousí zuby EU jako na zdroj svých výdajových potřeb.

Tedy změnou struktury daní a důslednějším daňovým výběrem (registrační pokladny) je možné nasypat do státní pokladny každoročně desítky miliard korun navíc. Andrej Babiš v jednáních o koaliční smlouvě ovšem tyto možnosti z větší části odmítl. Uvidíme, kolik peněz zajistí z jiných zdrojů, především lepším výběrem daní.

Dosáhnout výrazného růstu ekonomiky zdevastované chybnou hospodářskou politikou pravicových vlád nebude ovšem tak snadné. A rychle to už nepůjde vůbec. Je ale dobré, že o tom nová vláda mluví. Pravicová opozice se už při jednání o důvěře vládě ve sněmovně bavila jako někdo, kdo předal hospodářství země v bezvadném stavu. Tak tomu ovšem zdaleka není.

Síly setrvačnosti v ekonomice jsou velmi silné. První příznaky oživení plynoucí ze změny hospodářské politiky vlády se mohou v české ekonomice projevit nejdříve až v závěru příštího roku a podstatně až v roce 2016 a 2017. Naše země je naštěstí zapojena do mezinárodní dělby práce, je provázána silně zejména s německou ekonomikou.

České firmy jsou častými subdodavateli firem v Německu, mnoho z nich jsou dceřinými firmami německých firem. Český vývoz do Německa se podílí více než třetinou na celkovém českém vývozu (rok 2012). Německá ekonomika má v tomto roce (2014) podle odhadů růst dvouprocentním tempem. Od toho se také odvíjejí poněkud příliš optimistické předpovědi letošního vývoje české ekonomiky, například ČNB s odhadem dvě procenta.

Osobně tento trochu povinný optimismus ČNB a dalších institucí, podpořený v posledním týdnu extatickými komentáři ekonomických beletristů v médiích, nesdílím. Velmi pravděpodobně sice dojde letos k meziročnímu nárůstu vývozu tak, že bilance zahraničního obchodu zaznamená vyšší přebytek nežli v roce 2013.

Jak vysoký tento přebytek může být je ovšem velkou neznámou. Možná, že už lednový vývoj něco málo napoví. Naopak veřejné investice, a také spotřeba obyvatelstva, budou letos spíše stagnovat.

Pokud jde o veřejné investice, chybí větší projektová a územní připravenost staveb a spotřebu obyvatelstva bude negativně ovlivňovat pokles reálných mezd (a nejen veřejných zaměstnanců) a reálných důchodů v tomto roce. To je ostatně již třetí rok za sebou s takto negativním vývojem reálných příjmů obyvatelstva, což nepochybně negativně ovlivní také letošní poptávku po zboží a službách.

Mám-li říci svou prognózu růstu české ekonomiky v tomto roce, nemyslím si, že bude kolem jednoho procenta. A jednoprocentní růst HDP představuje meziroční růst příjmů státního rozpočtu zhruba o 10-12 mld. Kč. A na tento růst jsou i příjmy státního rozpočtu již nastaveny. A cokoliv bude v růstu nad jedno procento, tak bych považoval za velký úspěch.

Vláda by ovšem měla mít ambici vytvořit již pro rok 2016 souběh takových změn hospodářské politiky, který by umožnil růst HDP 3-4%. S nějakými 40-45 mld. Kč meziročního přírůstku rozpočtových příjmů je už možné udělat mnohé i na výdajové straně rozpočtu a ještě souběžně snižovat roční schodek státního rozpočtu.

Jinak řečeno, obávám se, že k rychlému růstu spotřeby obyvatelstva a tedy k růstu životní úrovně v krátké době nedojde, neboť nelze obratem zajistit výraznější oživení českého hospodářství. Lidé však pochopitelně očekávají po recesi hospodářství a morálním marasmu, které přinesla Nečasova vláda, rychlou změnu své situace k lepšímu. Budou trochu zklamáni.