Prostě si to prezident dělá po svém. Cestuje si, čím chce, v cizině dělá a říká, co uzná za vhodné, a domácí ceremonie si rovněž uzpůsobuje k obrazu svému. Ani se nedivím deziluzi mnohých z těch, co původně usilovně horovali za přímou volbu hlavy státu.

Miloš Zeman toho stihl v posledních dnech hodně. V Číně se výslovně odmítl vměšovat do jejích vnitřních záležitostí. Stylově tak po čtvrtstoletí oprášil formulaci, kterou jsme z komunistických médií slýchali co chvíli. Potom nasedl do letadla, které si pronajala mocná Kellnerova finanční skupina PPF, a bez ohledu na bezpečnostní rizika, protokol a podezření ze zákulisních vazeb odcestoval domů, kde jej čekal bohatý slavnostní program.

Jeho vyvrcholením bylo večerní udílení státních vyznamenání. Na akci Hrad úmyslně nepozval dva rektory. Prezidentské kanceláři nedošlo, že oslavy Zemanových sedmdesátin už skončily a jedná se oficiální program. Na soukromý mejdan nechť si Zeman zve, koho chce.

I když jsem se musel pousmát, když se prezidentův mluvčí minulý týden postavil před novináře a spustil: „Rád bych vám sdělil, že již máme spočítáno…“ Čekal jsem vyčíslení nákladů na oslavy na Pražském hradě. Místo toho mluvčí pokračoval: „…celkové množství gratulantů.“ Inu, smysl pro humor těm sebestředným chlapcům nechybí.

↗

Miloš Zeman se nejenom neodstřihl od pokřivené postmonarchistické tradice, kterou založili už Václav Havel a Václav Klaus, ale Hradě se chová, jako by ho zprivatizoval. Foto web Miloše Zemana

Jenže předávání vyznamenání není soukromý večírek pana Zemana, nýbrž ceremoniál, na který prezident zve představitele stěžejních institucí, včetně vysokých škol. Rektoři Masarykovy univerzity v Brně Mikoláš Bek a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Luděk Grubhoffer skutečně nejsou malé ryby a nejedná se ani o do funkcí omylem zvolené extremisty, kteří by mohli slavnostní večer znectít.

Přesto měli smůlu: Zeman jednomu nemůže zapomenout, že jej v prezidentské předvolební kampani nenechal agitovat na akademické půdě, druhému, že se v kauze profesury pro Martina C. Putnu postavil na opačnou stranu barikády. Nakonec ze solidarity nedorazil šéf České konference rektorů a rektor UK Tomáš Zima, jeho předchůdce a čerstvý senátor Václav Hampl a řada dalších osobností.

Přišly o předávání řádů lidem, u kterých prezident seznal, že by si ocenění zasloužili. Na odpolední slavnosti se dostalo na Nicolase Wintona a Winstona Churchilla, večer na statečné ženy Gorbaněvskou (in memoriam) a Fukovou, levicového premiéra sousedního Slovenska, levicového exkancléře Rakouska, režiséry Renče, Sedláčka, zpěvačky Hegerovou, Bílou a další.

U Roberta Sedláčka vzplál tradiční mediální spor nejvýrazněji: vyznamenal Zeman chlapíka, se kterým se kdysi sblížil při natáčení dokumentu o sobě samém, anebo talentovaného a odvážného tvůrce, jenž se v dílech historických (podnětný seriál České století) ani současných (seriál Život a doba soudce A. K.) nebojí zpracovávat ožehavá politická a společenská témata?

Loni se však Zeman rozmáchl víc. Medaili si odnesla nejen Jiřina Bohdalová, ale i Felix Slováček. O co je jeho saxofonové mistrovství větší než — namátkou - kytarové mistrovství nevyznamenaného Michala Pavlíčka? A neměl další vyznamenaný, František Čuba, dostat cenu spíš již před listopadem 89?

Mimochodem, celá ta vyznamenávací sláva mi přijde poněkud přehnaná. Nemělo by se s řády víc šetřit? Za komunistů kdo nebyl aspoň zasloužilým umělcem, jako by nebyl. Dnes je věcí prestiže dostat o státním svátku placku nebo rouru od prezidenta. Přitom třeba v kultuře existuje spousta významných oborových cen, které není nutné přebíjet. Neměla by státní vyznamenání připadnout hlavně těm, co se zasloužili o demokracii, svobodu, lidská práva?

Třeba se Zemanův nástupce bude chtít odstřihnout od pokřivená postmonarchistické tradice, kterou založili už Václav Havel a Václav Klaus, a nastolí větší střídmost. Zatím si ale musíme zvyknout na jiný trend. Ekonomiku si zprivatizovaly velké finanční skupiny, exekutivu si privatizuje miliardář Babiš a Hrad si zprivatizoval přímo zvolený prezident Zeman. Promiňte mi to ukrutně trapné klišé, ale ono se mocně dere do klávesnice: Opravdu se před pětadvaceti lety zvonilo klíči právě za toto?