Kdo miluje Václava Klause?

Oto Novotný

Čeští maloměšťáci nemilují přirozený svobodný volnotržní svět, protože ten ve skutečnosti neexistuje. Milují iluzi kapitalismu, a proto mají rádi Václava Klause

Začátkem roku zveřejnila jedna výzkumná agentura, že s prací prezidenta jsou spokojeny 2/3 české populace, a že za poslední dva měsíce vzrostla tato spokojenost o 20 procentních bodů. Když slyším jméno Klaus, tak už se mi, fakt, dělá nevolno. Často se ptám, zda jsme národem pitomců. Říká se, že v ČR máme neobvykle rádi samotnou instituci mocnáře (prezidenta), ale pouze tím se popularita Klause nedá vysvětlit. Myslím, že to je něco specifického v povaze a jednání pana prezidenta, co k němu stále mnoho Čechů poutá.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Začnu tím, že novoroční restart vysoké spokojenosti s prezidentem má paradoxně na svědomí jeho politický oponent Václav Havel. Vzpomeňme si, jak se Klaus blejsknul při pohřbu Havla, jak se empaticky svezl na nepředstíraném dojetí velké části národa. I Jiří Pehe a další sžíraví kritici Václava Klause ve svých komentářích uronili slzu nad jeho korektností. Jak přesvědčivé!

Takhle to ale náš pan prezident dělá pořád. Okázale dává najevo, jak je empatický. Hlavně k našim českým národním slabinám sdíleným napříč politickým spektrem, takže toho pravičáka milují i komunisti. Když potřeboval jejich hlasy ke zvolení, i vůči nim se choval neobyčejně korektně.

Pro mnoho Čechů je Klaus jejich, protože je tak nějak vyviňuje z „kolaborace“ s předlistopadovým režimem. Dávám to do uvozovek, protože o „kolaboraci“ nelze vážně mluvit. Klaus tady ale především řeší svůj problém. Na rozdíl od Havla, který se otevřeně veřejně angažoval a střetl s normalizátory, Klaus psal v nejlepším případě kritické poznámky do šuplíku, v klídku se věnoval vědecké kariéře a na Husáka házel loajální úsměvy. Je zřejmé, že v polistopadovém vynuceném soužití s Havlem, ve kterém šlo o to, kdo je best a kdo second best, musel u Klause tenhle handicap vyvolávat komplex méněcennosti. A tak se rozhodl, že ten komplex hodí na národ a pak to bude ON, kdo jej z něj vyviní. Udělal to vyčůraně.

Pamatuji si, jak začal vést řeči, že o revoluci v devětaosmdesátém se nezasloužil ani tak disent jako spíše masové hnutí šmelinářů, melouchářů a česká „malá domů“ pardonovaná předstíranou loajalitou ke komunistické nomenklatuře. To byly podle pana prezidenta rozhodující dějinné faktory, které podkopaly ekonomickou základnu tohoto režimu, oslabily jeho pozornost k třídnímu nepříteli, takže díky jim se nakonec definitivně zhroutil. Hurá. Klaus tak českým maloměšťákům řekl: Vy jste byli těmi hrdiny, a nikoli namyšlený Havel, kdo pohřbil komunismus. (USTR by měl dát všechny předlistopadové zelináře, řezníky, melouchaře na seznam účastníku antikomunistického odboje a navrhnout je Klausovi na vyznamenání řádem Bílého lva.)

Na maloměšťáckou strunu brnká pan prezident i v dalších ohledech. Charakteristickým rysem našeho maloměšťáctví je sklon k provinciálnosti, fangličkářskému národovectví, hurá vlastenectví („kdo neskáče, není Čech“), tendence uzavírat se před cizáky a hlavně Němci. Ne náhodou je pro Klause stále velké téma nebezpečí návratu majetku bývalým sudetským Němcům. To téma rajcuje nemalou část národa, což je pochopitelné snad jen u nejstarší generace s protektorátní zkušeností. Nebýt ovšem Klause, nikdy by se z toho nestalo takové politikum. Jeho součástí je i udržování mnichovského komplexu zrady Západu, opět do určité míry generačně pochopitelného, neustálým útočením na EU a byrokraty v Bruselu.

Chytlavá je i Klausova hra na české plebejství. Součástí maloměšťáctví je takové to neposkvrněné plebejství s ironickým protiintelektuálním žihadlem. Nadbíhání tomuto antiintelektuálnímu plebejství slouží Klausovi k dehonestaci vědců, jejichž názory se nevejdou do jeho těsných ideologických přihrádek. Jako v případě teorie globálního oteplování. Proč bychom se měli vážně zamýšlet, zda jednou z jeho příčin je trhovecká posedlost plýtvavou spotřebou a drancování energetických zdrojů? Ale i tady Klaus vychytrale brnká na strunu lidových obav. Jestliže někteří okázalí stoupenci teorie globálního oteplování mezi politiky přemoudřele doporučují vytápět biomasou, tak všichni domkaři, kteří mají nanejvýš na staré dobré brikety, začínají zuřit a vzývají Klause na věčné časy.

Ostatně, Klaus vůbec nemá vědu v lásce, ačkoli by si velmi přál, aby jej za velkého, ba největšího vědce všichni považovali. Vědecké prostředí je pro něj podezřelé svou otevřenou kritičností, která dříve nebo později dokáže relativizovat všechny zdánlivě neotřesitelné pravdy, zvláště pak nejrůznější ideologie s nárokem vysvětlit všechno jednou a provždy. Takového prostředí se neoliberální dogmatik Klaus oprávněně obává. Co takhle svázat univerzity co nejtěsněji se zájmy firem, vytvořit akademický kapitalismus? Už i na to svobodné bádání zpochybňující všechna dogmata, včetně dogmatu svobodného trhu, nebudou peníze a kapitalismus definitivně zvítězí.

Klaus je se svou uhlířskou vírou ve volný trh maloměšťákem skrz naskrz. Ideologie volného trhu předstírající přirozený svět rovných ekonomických podmínek, v němž se údajně nejlépe daří svobodě, je ve skutečnosti nejen zbožným přáním libertariánských intelektuálů omámených půvabem zjednodušujících generalizací, ale především těch, kteří po takových poměrech přímo existenciálně prahnou, protože je mají zbavit proslulých okovů. Nejde o neexistující proletáře. Nejde o představitele velkého byznysu, kteří dávno vědí, že žádný takový přirozený svobodný volnotržní svět neexistuje, že tahle neoliberální floskule je pouhé ideologické zastírání zájmů. Po takovém přirozeném dobrém kapitalismu zoufale touží maloměšťácká dušička. Český maloměšťák miluje tuhle iluzi kapitalismu, a proto miluje Václava Klause.

Samozřejmě, všeho do času. Proti kapitalismu a Klausovi se obrátí jako první právě všichni trhem uvláčení a zhrzení maloměšťáci, To pak bude mazec. Kdepak komunismus… Za tímhle Klausem se dnes šikuje fašismus. Fakt, když pomyslím na tu trvající oblíbenost Klause, je mi nevolno.

    Diskuse
    February 24, 2012 v 13.7
    Ideologie obyčejného člověka a antikomunismus
    Myslím, že analýza a kritika Klause a klausismu je důležitá či dokonce nutná tomu, abychom pochopili svou současnost a hledali cesty k jejímu překonání. Klaus stavěl obyčejného či běžného člověka proti "Havlově elitářství" či "elitářství chartistů a disidentů" a zároveň s vyzdvihnutím "obyčejného člověka" a spatřováním "avantgardy" ve vekslácích s bony, kteří byli průkopníci volného trhu spolu s působením Železného Novy vytvořil "příhodnou" situaci pro současný neoliberalismus kombinovaný s primitivním antikomunismem a fašizoidními "lidovými názory". Proč je pořád u části lidí tak populární? Protože se v něm velká část lidí vidí a slyší. Vyčůraný antikomunista, který se měl za komunistů dobře a kterého s jeho polistopadovým lidovým antikomunismem volí jak pravice, tak komunisté.
    February 24, 2012 v 14.42
    Aktuální Klausův text
    Já si dnes přečetl chvilku před tímto sloupkem Oty Novotného včera publikovaný Klausův text. Myslím, že se sem tak nějak hodí v kontextu rozličných debat, které se tu vedou. A protože předpokládám, že ne každý má čas a chuť pročítat všechny weby a noviny, dávám ho sem.

    --

    EVROPA: Takto už to dál nejde

    Předmluva prezidenta k jeho francouzské knize „Sauver les démocraties en Europe“

    O Evropě, o jejím ekonomickém a sociálním modelu i o jejím modelu integračním mluvím a píšu už dlouho, téměř po celá poslední dvě desetiletí, která uplynula od pádu komunismu. Pro nás, kteří jsme sice v Evropě byli vždy, a nepříjemně se nás dotýká, když to tak někdo necítí, přinesl tento okamžik zahájení možnosti podílet se na evropském vývoji aktivně, nejen se na něj pasivně dívat přes železnou oponu. Toto „dívání se“ však přesto mělo svůj efekt. Léta prožitá v komunismu pro nás – možná paradoxně – nebyla zcela ztracená. Mnohé jsme sice nemohli, ale leccos jsme naopak dobře pochopili.

    Pochopili jsme, co znamená nesvoboda a díky tomu jsme do dnešních dnů velmi citliví, až přecitlivělí, na všechny symptomy, které naznačují počínající ohrožení svobody. Pochopili jsme iracionalitu všech pokusů státu řídit ekonomické procesy. I evropský integrační proces jsme sledovali s velkou pozorností. Viděli jsme jeho pozitivní stránky, a proto jsme se na něm po pádu komunismu chtěli podílet, ale viděli jsme i jeho stránky problematické. Všímali jsme si toho, že v prostoru nad úrovní státu nevyhnutelně vzniká pro občany nebezpečné, pro politiky však lákavé pásmo – ničím a nijak neodstranitelné vakuum legitimity. To nás trápilo a trápí, a proto vůbec nepodceňujeme problém, který bývá v dnešní Evropě – poněkud eufemisticky – nazýván demokratický deficit. Považujeme to za problém mimořádně vážný.

    Poučeni komunismem, poučeni naprosto evidentním selháním státu, věříme také daleko více v trh, než je v západní Evropě obvyklé, a proto jsme tolik deprimováni neproduktivním, paternalistickým ekonomicko-sociálním modelem, který dnešní Evropě dominuje. Míra regulace, kontroly, řízení, organizování ekonomického života shora je v dnešní Evropě daleko za hranicí jakéhokoli racionálního ekonomického uspořádání. Míra státní intervence do ekonomiky je sice v dnešní EU diametrálně odlišná od raného agresivního komunismu, ale ne tak odlišná od jeho závěrečných, už značně „měkčích“ fází.

    Důsledkem toho je i dnešní evropská krize, která samozřejmě není „jen“ z vnějšku dobře viditelnou dluhovou krizí eurozóny či problémem některých jejích ekonomicky slabších a fiskálně méně zodpovědných členských zemí, ale která je krizí evropského paradigmatu jak v rovině modelu evropského integrování, tak v rovině evropského ekonomicko-sociálního uspořádání. Buď si to uvědomíme, tuto „défi“ přijmeme a něco s tím uděláme, nebo bude naše evropská krize permanentní.

    O těchto tématech jsem pronesl už mnoho projevů a napsal mnoho textů, ale přesto mám pocit, že jsou mé skutečné názory málo známé. Jsou navíc často vytrhávané z kontextu, vědomě trivializované a desinterpretované, v řadě případů karikované a démonizované. V mnoha zemích, ale snad nejvíce ve Francii. Proto jsem velmi rád, že vznikla tato kniha mých vybraných textů z několika posledních let, která umožňuje představit mé názory šířeji a komplexněji a která snad pomůže těm, kteří se o to pokusí a kteří o to budou mít zájem, mé skutečné názory a postoje pochopit.

    Vím dobře, že myšlenky – sebelépe vyargumentované – politiku změnit nemohou, protože ta je založena na něčem úplně jiném, ale nyní mám – a zdůrazňuji, že velmi nerad – významného pomocníka. Tímto pomocníkem je reálná situace v Evropě, jejíž vážnost už nemůže nikdo zakrývat a pokoušet se přemalovávat na růžovo, neboť je zcela evidentní. Teď už není možné říkat, že je všechno v pořádku a že je možné jít dále stejnou cestou jako dosud. Teď už by to byl zcela cynický postoj, který by se dal jen velmi špatně obhajovat a prodávat veřejnosti.

    Není pro mne žádnou výhrou a žádným zadostiučiněním, že teď mohu říkat, že jsem se svou kritikou nepřišel teprve až nyní, kdy je to módní a v podstatě legitimní. To mne těšit a uspokojovat nemůže. Nejsem nezávislým pozorovatelem Evropy z jiného kontinentu či jiné planety. Jsem obyvatelem tohoto kontinentu, žije zde má rodina, žijí zde moji synové a vnoučata, žije zde mnoho lidí, které mám rád, na pozitivním vývoji Evropy mám eminentní zájem, a proto jsem frustrován, že evropští politikové dnešní situaci neberou vážně. Pořád si myslí, že stačí dělat jen drobné kosmetické zásahy, pořád věří (či předstírají), že nejsme na klíčové křižovatce, kdy je třeba udělat zcela zásadní věci.

    Měli bychom už konečně jasně říci, že to takto dále nejde. To se však nedá říci na tom či onom, dnes už téměř každotýdenním evropském summitu. Nejde také o žádné jednorázové rozhodnutí (a opatření), jde o systémové řešení. Předpokládá, že se do Evropy vrátí politika, a když říkám do Evropy vrátí, tak nemyslím, že přijde do Bruselu. Tam politika (nemyslím politikaření či lobbování za parciální zájmy) nepřijde, protože tam být nemůže. Politika může být jen tam, kde je demokracie, to je na úrovni státu. Na úrovni kontinentu politika být nemůže. Žádný evropský lid – jako předpoklad demokracie a politiky – neexistuje a ani existovat nemůže. Politiku, ohlížející se na evropský celek, mohou dělat jen politici v jednotlivých evropských zemích, jako doplněk své politiky domácí.

    Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá. Řídí Evropská komise (a další EU orgány), což přece není žádný stát. Tento úžasný tah těch, kteří lidské svobodě a trhu nevěří (a nikdy nevěřili), evropští liberálové a demokraté bohužel neprokoukli. Proto se lidem typu Jacquese Delorse, Romana Prodiho, José Manuela Barrosa zdařil. Teď je snad jedinečná příležitost vrátit to zpět.

    Už teď je cena (náklad) dnešního systémového uspořádání Evropy obrovský a tato jeho cena bude nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Jean-Claude Trichet nedávno řekl, že celé další desetiletí nedojde v Evropě k inflaci. To je půvabný výrok, výrok politicky korektní, protože politicky nekorektní výrok by byl, že – což je totéž – celé desetiletí nebude v Evropě žádný ekonomický růst, že bude celé desetiletí stagnace. To je ona cena za neliberální experimenty Evropy, resp. těch evropských neliberálních politiků, kteří obsadili evropské instituce.

    Stále opakuji, a moje zkušenost s transformací země od komunismu k politické demokracii a tržní ekonomice to jen zesiluje, že nezbytná a neodkladná změna může v Evropě přijít buď jako „připravená politická změna“, nebo jako něco, co proběhne spontánně, a proto nevyhnutelně konfliktně a chaoticky. Náklady tohoto druhého řešení by samozřejmě byly daleko vyšší. Uvědomují si to takto silně evropští politikové?

    Cesta z dnešní evropské krize vede pouze přes obnovení občanských a ekonomických svobod, přes omezení neúnosného břemene sociálního státu a stejně neúnosných environmentalistických zátěží ekonomiky (s jejich vrcholem v boji proti emisím CO2 – o tom byla moje kniha Planète bleue en péril vert: IREF, Aix-en-Provence, 2009), přes prosazení ekonomické liberalizace, deregulace a desubsidizace.

    Všichni si přece ještě pamatujeme (nebo bychom si aspoň pamatovat měli), že ta část Evropy, která byla objektem centralistického řízení a plánování spojeného s nesvobodou člověka – byla nevýkonná, zatímco její druhá část, ta svobodnější, na tom byla nesrovnatelně lépe. Ve chvíli, kdy se EU začala proměňovat v centrálně řízený projekt a v prostor pro sociálně inženýrské pokusy, zastavila se. Nic jiného v tom není.

    Velký britský historik Arnold Toynbee napsal, že civilizační sebevražda nastává, když lidé přestávají inovativně reagovat na výzvy, které před nimi stojí. Jsme přesně v této situaci.
    February 24, 2012 v 15.56
    Kozel zahradníkem
    Klausův ilustrační text k předchozímu článku je vskutku výstižný. Souhlasit lze pouze s posledním odstavečkem o Toynbeeho výzvě. Jinak zaměňuje příčinu a následek. Klaus byl a je neoliberálním ideologem, který vinu vidí na straně politiků, samozřejmě ještě spíše občanské společnosti, ekologů, atd. a řešení vidí na straně "volného trhu". Viděl bych to právě naopak. Demokratický deficit v Evropě opravdu existuje, ale není to nic proti demokratickému deficitu u nás, kde vládne Klaus a pravice s neoliberální rétorikou, kde demokraté, občané, právníci, humanitní a sociální vědy tahají za kratší konec provazu. Klaus a neoliberálové krizi stále prohlubují tím, že nás nutí, abychom pokračovali na cestě, která nás přivedla do této krize a vede dále do propasti.
    PL
    February 24, 2012 v 21.24
    ne/volno
    (Nejprve osobní pozn.: Když VK prvně zvolili prezidentem, dozvěděl jsem se to z televize, vstal sem a poprvé v životě jsem se šel zapít žal do hospody U hrozna(nebo jak se tenkrát jmenovala) na návsi. Ztřískal jsem se tam tak, že mi bylo další 2 dny blbě, takže na tento den asi nikdy nezapomenu. Později se ale ukázalo se ale, že tímto jsem si v těch pár dnech odbyl nejen aktuální rozčilení, ale taky všechna další jež měla následovat a ještě následovat budou. Zkrátka kdykoliv "Klaus .." něco, emociálně už nic bolestně prožívat nemusím a tady si neblokuji žádnou část mozkové kapacity.) -Asi tolik k autorovu "nevolnu".

    Ačkoliv všichni vědí, jak se Klaus hlavně v dobách dřívějších zaklínal "neviditelnou rukou" (než ji jedno video zviditelnilo), myslím si, že např. pro takovou rovnost šancí na trhu československém nejenže nic neudělal, ale také tomu úspěšně a vědomě bránil - svou asistencí na zvýhodňování (mocí) privilegovaných. Takže se domnívám, že nejen "představitelé velkého byznysu" ale i VK dobře "vědí, že žádný takový přirozený svobodný volnotržní svět neexistuje, že tahle neoliberální floskule je pouhé ideologické zastírání zájmů" privilegovaných. Trochu to připomíná ono křičení obhacených "Chyťte zloděje", když osoby a i světové instituce, které o sobě tvrdí, že jsou zde aby hájily volný trh, a často to mají i v názvu, vytvářejí jen jinou formu kolonialistického područí...
    Možná že náš malinký VK chce být stále prostě jen IN v tom co zrovna frčí.
    February 25, 2012 v 4.57
    S mnohým v článku souhlas, ale

    Nevím sice, zda, proč, nakolik a kolik lidí miluje Klause. Tuším ale, proč u nás patřil, a stále ještě patří, mezi politiky oblíbené.

    On je totiž čitelný a stále svůj. U něj lidé zhruba vědí, na co jak bude reagovat, co lze od něj očekávat. On má svoji vizi fungování české společnosti a stále se jí, více či méně, drží.

    Tím ovšem převyšuje většinu ostatních českých politiků, kteří jsou bez vizí, bez přímého tahu na bránu a kteří jsou tudíž těžko čitelní a odhadnutelní.

    Václav Klaus je jako politik důsledným strůjcem, realizátorem a symbolem českého (nacionálního) bezohledného (mafiánského) kapitalismu. To mnozí občané oceňují bez ohledu na to, zda se s takovou vizí společnosti plně ztotožňují (co když má pravdu, když za tím tak jde?).

    Ostatní politici jsou většinou neuchopitelní, bezpohlavní (ano, ne, ale). Proč a co takovým politikům věřit?

    Síla Václava Klause je ve slabosti těch ostatních – to je podle mne hlavní problém …

    ON
    February 25, 2012 v 8.15
    Pane Molnáre
    máte jistě pravdu, pokud jde o absenci jasné vize u mnoha politiků schopné konkurovat Klausově vizi. Ale taková konkurující vize, např. vize progresivního levicového politika, či spíše státníka, si nemůže vypomáhat populistickým nadbíháním, jak to dělá Klaus. Taková vize předpokládá schopnost hluboké kritické reflexe do problémů dnešní komplexní společnosti, kdy výsledkem a nabízenou alternativou nemůže být nějaké snadné řešení. Levicový politik, který chce dnes nabídnout konkurující vizi a získat po ni dostatečnou veřejnou podporu musí apelovat nejen na city, ale především na rozum, a tak to má mnohem těžší než Klaus.
    February 25, 2012 v 9.36
    Pokud je Klaus čitelný, a přesto ho berou i lidé, kterým jeho vize společnosti nemůže naprosto nic nabídnout, potom to znamená, že lidé propadli jakémusi fatalismu, víře, že se stejně nedá vůbec nic dělat. Asi jako když se žába hypnotizovaná užovkou nechá v klidu sežrat.
    February 25, 2012 v 10.23
    Přemýšlím, jak se taková žába dá zachránit? Pomůže to, apelovat na její rozum? Někdo může namítnout, že žába (narozdíl od člověka) rozum nemá. To je pravda, ale hypnotizovaný člověk asi stejně rozum nepoužívá.
    PM
    February 25, 2012 v 14.58
    Ano, za tímhle Klausem se dnes šikuje fašismus,
    na který Klaus od počátku cílil za použití nacionalismem zbarveného populismu a pomatení vyvolávající demagogie. Viz -........ Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá..........
    Jeho schopnosti vytříbené demagogie si cení nejen český pravičák, ale i jiní vystrašení.
    Jde o saloní fašismus a ten nám extra sedí. Pomyslel jsem si.
    February 26, 2012 v 11.36
    alternativa klausovy nabídky starých jistot
    když O. Novotný reagoval v diskusi na srovnání Klausovy síly a slabosti jeho oponentů (u B. Molnára), řekl že to levice nemá snadné, pokud chce konkurující alternativu vůči konzervstivismu klasue opřít o apel na rozum.
    Tomu velmi rozumím. Klaus nabízí až antiintelektuálskou manipulaci s pudy, ale když i na stránkách DR apelujete na rozum a realismus, dočkáte se občas výtek z přizpůsobivého pragmatismu.
    Mám z toho pocit, že proti vulgárnímu ale pro znejistělé přitažlivému mysticismu "klausofilního gauleitera" by tu mnozí rádi postavili typ iracionalních postav a la Kániš z Bydlinským, kteří jsou spíše neřízenými exorcisty a mesiáši než vůdci. Takže kdo je vlastně saloní ?
    Pracovat s emocemi je v komunikaci potřebné, ale pokud nahrazují emoce obsah, je to problém - a o ten obsah jde. Saloní může někdy být i ta druhá strana , i když třeba nosí dredy, sní o islandské revoluci a vzývá multi-kulti a gender. Když se proti přežilým jistotám nabídnou jen chaotické naděje, mže to být handicap. Možná že stará moderna se vyžila, ale postmoderna rovněž - nezbývá než znovu použít světlo rozumu.
    + Další komentáře