Jste signatář Charty 77, v roce 1990 jste byl za Občanské fórum kooptován do krajského zastupitelstva, poté jste byl za OF zvolen také do ostravského zastupitelstva, po jeho rozpadu jste vstoupil do Občanského hnutí a v roce 1997 jste nakonec vstoupil do ČSSD. Proč jste si vybral právě sociální demokracii?

V roce 1997 jsem se rozhodl, že se dostanu do zastupitelstva a prosadím věci, o kterých jsem byl přesvědčený, že jsou pro Ostravu klíčové k tomu, aby město prosperovalo. Pokud jde o to, proč jsem si vybral sociální demokracii, důvod je prostý: je mi bližší hodnota solidarity než hodnota soukromého vlastnictví. Navíc ODS byla tehdy již etablovaná, v ČSSD byl výrazně větší prostor.

Jak se během let v ČSSD měnila atmosféra, že jste se z muže, který se opakovaně stal za ČSSD primátorem a vedl ji v několika volbách, stal nežádoucí osobou?

Myslím si, že atmosféra je tam pořád stejná.

Nějaký posun od roku 2010 přece nastat musel, tehdy jste ve straně zázemí měl, jinak byste přece nebyl kandidátem na primátora.

To je pravda. Avšak je třeba říct, že jsem sice v roce 2006 i v roce 2010 vyhrál primárky a vedl sociální demokracii, ale složité to bylo vždycky. Pokud jde o otázku, zda jsem ještě v roce 2010 cítil ve straně zázemí, řekl bych to takto: potřebovali do čela někoho, za koho by se mohli seřadit lidi, kteří sami moc schopností nemají. Šlo o typickou hru, která se hraje mnohde. Už tehdy jsem měl pochybnosti, zdá má smysl, abych se postavil do čela.

Co tedy rozhodlo o tom, že jste tak učinil?

Jak říkám, je to modelová situace, která se opakuje: buď si troufnete a uděláte něco smysluplného, přestože jste obklopen lidmi, kteří sami nemají schopnosti, anebo to vzdáte. Existuje ještě třetí cesta, pro níž jsem se rozhodl letos. Sestavit kandidátku a postavit se jim ve volbách. V takovém případě ale musíte počítat s tím, že šance nejsou veliké.

Do Prahy jsem nechtěl

Vraťme se ještě k období po roce 2010. Tehdy ČSSD sice sněmovní volby vyhrála, avšak nesložila vládu a zůstala v opozici. Po Jiřím Paroubkovi byl předsedou strany zvolen Bohuslav Sobotka, v jehož stínové vládě jste získal post ministra průmyslu a obchodu. S tím nejspíš souvisela vaše ambice kandidovat v předčasných volbách v roce 2013 do Poslanecké sněmovny…

Je to složitější. Někdy před sjezdem ČSSD v roce 2013 jsem se rozhodl, že do Prahy z řady důvodů nechci. Tím prvním byla rodina, mezi další patřilo to, že se mi nechtělo spolupracovat s některými lidmi, kteří byli v širším vedení sociální demokracie. Vezměte si například Marcela Chládka jako ministra školství. Anebo premiéra: slyšel jste od něj někdy něco na způsob, „toto je náš národní zájem, na tom bychom se měli shodnout“? Slyšel jste od něj někdy slova o prioritách, které by byly rozhodující pro vývoj republiky? Já ne.

Když jsem dělal stínového ministra, měl jsem možnost se rozhodnout o tom, co je podstatné, co by ta vláda měla dělat. Po jisté době jsem si uvědomil, že v ní není moc lidí, kteří to vnímají podobně jako já. Dalším podstatným faktorem byl toto: pozice primátora je oproti pozici ministra v souvislosti se všemi možnými zájmy a kmotry procházka růžovou zahradou. Uvědomil jsem si, že nechci podobným tlakům čelit.

Přicházejí — a to jsem samozřejmě věděl — za vámi různí lidé. Na centrální úrovní ještě daleko více cítíte, že se reálná politika nebude dělat podle toho, co by bylo nejlepší, nýbrž pod tlakem zájmových skupin. A taky mi došlo, že ta strana není vybavena na to, aby tomu tlaku čelila.

To jste zjistil před sjezdem 2013?

To jsem věděl vždycky. Akorát jsem si to v čase, kdy jsem tam dojížděl, daleko silněji uvědomil. Je to zkrátka emoce: buď se pro něco rozhodnete, nebo ne. Slávkovi Sobotkovi jsem to zdůvodnil dětmi — mám dvě malé děti, není jim ještě ani deset let — bez udání dalších důvodů.

Zároveň v té době přece vrcholil spor uvnitř ostravské ČSSD. Mluvím teď o sestavování kandidátky pro předčasné sněmovní volby.

Ano, ten spor tu byl ale už v roce 2010 při sestavování kandidátky pro komunální volby. Už tehdy ji celkem obsadili zdejší mladí sociální demokraté, a bylo dost zjevné, že jim jde o osobní profit, že za nimi není nic ideového, nic programového. To člověk pozná po několika rozhovorech. Nešlo jim o nic jiného, než jak se dostat k funkcím.

Na druhou stranu musím říct, že to nebylo nic nového. Za celou dobu, co jsem byl v ČSSD, tu nebylo zase tolik lidí, o které bych se mohl opřít. Má politická kariéra byla moje sólo akce.

Přesto, do jisté doby jste přece musel disponovat silou, která vám umožnila prosazovat vaše plány…

Nevzpomínám si přesně, kdy to bylo, ale někdy relativně krátce po mém vstupu do ČSSD jsem jel s Lubošem Zaorálkem autem a on mi povídá: „Tak jaké to je?“

„Ještě o dost horší, než jsem si představoval,“ řekl jsem mu. Přece jenom situace v Občanském fóru a poté i v Občanském hnutí byla ještě noblesní. Vůbec to nejde srovnat s lidmi, které jsem potom potkal v sociální demokracii. Byla to velká škola pokory.

Vaši protivníci se nicméně dlouho necítili natolik silní, aby se vám postavili přímo. Kdy podle vás nastal v tomto slova smyslu zlom?

Bylo z jejich strany cítit zklamání v momentě, kdy jsem se rozhodl nejít do Prahy. Cítili, že pro ně můžu představovat nebezpečí. Bylo to někdy v roce 2012.

Porušování stanov se stalo v ČSSD běžnou součástí boje o moc

↗

V létě téhož roku se stal také Adam Rykala předsedou ostravské ČSSD. To se stalo v květnu. Měsíc na to byli odvolání dva vaši náměstci a tři radní. Souviselo to s tím, že jste se rozhodl zůstat v Ostravě?

Důvod jejich konce je zřejmý: měli tak říkajíc máslo na hlavě. Podstatný pro mě byl jiný moment. Někdy v dubnu 2012 jsem se zúčastnil schůze okresního výkonného výboru, a tam už tehdy byla seřazena skupina lidí za Adamem Rykalou. Právě v ten moment situace dosáhla mých vnitřních limitů, od té doby jsem věděl, že s nimi už nikdy nepůjdu.

Co se tam tehdy odehrálo?

Jak to znám z knih Milana Kundery a z dob socialismu: lidé, které bych nezaměstnal ani na vrátnici, mě poučovali, co dělám špatně a co ne. Byli domluvení a dali mi najevo, že tam nepatřím. Například Petrášková, která je zdravotní sestra, bere plný invalidní důchod, je zdravá, k invalidnímu důchodu bere padesát tisíc za členství v dozorčích radách, mi bude vykládat, jak mám řídit město. Prostě to už bylo na moji osobní ješitnost už moc.

Rok a čtvrt poté, v létě 2013, padla Nečasova vláda, Poslanecká sněmovna se rozpustila a prezident Miloš Zeman vypsal předčasné volby. A vy navzdory tomu, co říkáte, jste chtěl do sněmovny kandidovat?

Ne, nechtěl.

Vždyť jste se pak s ČSSD soudil.

Galerie (4)