Za co by měl Miloš Zeman odstoupit
František KostlánZa svou čínskou cestu to Miloš Zeman schytal ze všech stran. Přesto to je nakonec on, kdo u nás dnes dělá zahraniční politiku. Vláda by měla začít razit vlastní zahraniční politiku a nebát se ji prosazovat i za cenu konfrontace s hlavou státu.
Je zajímavé sledovat politiky, novináře i různé internetové psavce, kterak reagují na různorodé delikty Miloše Zemana. Jakoby nebylo nic průzračnějšího než jejich reakce. Prezident by však měl odstoupit za něco zcela jiného než je pár sprostých výrazů.
Prezidentovi příznivci
U politiků a novinářů, kteří na prezidenta vsadili svou kariéru, je vše jasné. Vždy se najde dost skalních příznivců, kteří jsou předem připraveni hájit jakýkoli prohřešek svého oblíbence.
Internetoví odpůrci příznivců se shodují na tom, že i kdyby Miloš Zeman pobíhal po Kremlu nahý, projde mu to. Projde mu prostě cokoli kdykoli. (Jde ovšem o to, jestli to spíše nesvědčí o jeho politické zručnosti.)
Nejde o nový jev, Václav Havel i Václav Klaus měli také své horlivé zastánce, kteří velmi špatně snášeli i oprávněnou kritiku svých idolů a kteří byli vždy připraveni nastavit svou hruď ranám osudu.
Návod na obhajobu
Zemanovi příznivci to mají ovšem snazší, protože současný prezident jim rád napoví, jak jej mají obhajovat. Kupříkladu po jeho rozhlasovém exposé, kde použil několik pozoruhodných slov, na něž není rozmazlené rozhlasové publikum navyklé, se mluvčí hradu vyslovil, že prezident úmyslně klesl na úroveň svých kritiků, aby jim ukázal, že upadli již příliš hluboko. Takové vstřícné prezidentovo gesto je bezesporu chvályhodné.
Je v tom kus pravdy i kus propagandy. Zeman byl skutečně pár dní pod velkým tlakem a za svou čínskou cestu to schytával ze všech stran. Ba dokonce ani vláda jej přímo nepochválila. Snažila se sice Zemanův pomačkaný čínský ubrus vyžehlit, ale zapomněla, že je umělohmotný. Zahraniční politiku u nás nyní prostě a jednoduše dělá Miloš Zeman.
Bohuslav Sobotka s Lubomírem Zaorálkem mají těžkou hlavu: nechtějí jít s prezidentem do konfrontace a zároveň se snaží udržet zdání, že Česká republika má po Klausově pubertálním období již jen jednu zahraniční politiku.
A, ano, Karel Schwarzenberg používá občas sprosté výrazy v rozhovorech pro média a nikdo z politiků a novinářů se nad tím nepozastavuje. A to prezident Zeman oprávněně považuje za pokrytecké.
Oprávněná kritika
Jenže z druhé strany je třeba říci, že Zeman to schytával za svou misi v Číně oprávněně. A nejde jen o Zemanovo podlézání mocným a zatlačení lidských práv do pozadí, i když o to pochopitelně také.
Jak jsem naznačil již v minulém článku, před volbami Zeman voličům tvrdil, že chce být prezidentem dolních deseti milionů. Nyní se ovšem ukazuje, že je prezidentem českých oligarchů, miliardářů či mnoha-milionářů, tedy několika horních stovek.
Těm v Číně prošlapával cestičku zasněženou lidskými právy. Cestičku prošlapal, lidská práva podupal. A zpět do vlasti se vracel letadlem, které si objednaly a platily skupiny PPF a J&T, jejíž představitele za ruku dovedl až ke kolektivnímu císaři samému. Bylo by moc zajímavé se dozvědět, zda, jak a nakolik má Zemanovo uctivé poklonkování čínským komunistům a ruským autoritářským vládcům společné se sponzorováním jeho prezidentské kampaně.
Armáda umravňovatelů
Průhledná byla i reakce Zemanových věčných oponentů. Hned poté, co prezident v rádiu vyslovil tři sprostá slova, strhl se válečný pokřik a pod hradčanskými hradbami se začala řadit armáda umravňovatelů.
Mnozí z nich jistě přišli ze zoufalství, protože předchozí kritika se od Zemana odrážela jako tenisový míček od cvičné zdi. Někteří ovšem pouze naplnili svou potřebu jízlivosti či započali autoléčbu komplexu méněcennosti, který bobtná s poznáním, že Zeman je skutečně inteligentní muž a ty, které pokládá za méně inteligentní, prostě přehlíží jakoby neexistovali. S něčím takovým se praví muži vyrovnávají jen s velkou nechutí, pokud to tedy vůbec svedou.
Zemana pucovali opoziční politici, novináři i lidé na internetových sociálních sítích. Co si to prezident dovoluje hovořit sprostě? ptali se naštvaně. Dokonce i petice žádající jeho rezignaci kvůli tomu vznikla a protestní shromáždění se chystají.
Jenže tzv. slušná mluva, prostá sprostot a vulgarit, ještě dobrou politickou kulturu nedělá, jak se domnívá například Petr Gazík z TOP 09 - či ze Starostů (čert se v té politice pod obojí vyznej). A kdyby takto kritizoval svého předsedu Schwarzenberga, když ten hovořil sprostě do médií, byl by jeho atak vůči Zemanovi mnohem věrohodnější.
Zemanova sprostota
Četl jsem názor, že Zeman si jako opilec nedává pozor na ústa a je mu jedno, jakou ostudu přitom udělá. Může na tom být kus pravdy, co dělá alkohol z normálních lidí je známá věc. Možné je však i to, že se Zemanovi povedl taktický tah. Je nesporné, že tři sprostá slova odvrátila pozornost od mnohem podstatnějších věcí.
Správně měla vzniknout petice za Zemanovo odstoupení z jiných důvodů. Prezident při svém ohýbání hřbetu v Pekingu totiž řekl, že se chceme (my… celá země) učit od čínských komunistů, kterak máme stabilizovat společnost.
Tohle je sprostota!
Nikoli nějaké to sprosté slůvko, řečené možná jen kvůli (úspěšné) provokaci.
Čínská stabilita
Čínský režim stabilizoval společnost mimo jiné tanky na náměstí Nebeského klidu. Vražděním vlastních občanů! A pokračuje v ní represemi vůči těm, kteří dávají najevo nelibost nad stávajícími poměry: koncentrační tábory, velmi dlouhé tresty odpůrcům režimu, cenzura… To jsou základní nástroje, kterými čínští komunisté udržují společenskou stabilitu.
Tohle Zeman hodně přehnal - podlézat mocným chválou toho nejhoršího, čeho se dopustili, je nepřijatelné.
Ti, kteří vzhlížejí k ekonomice jako ke zlatému teleti, jako třeba i prezident Zeman, pokládají Čínu za následováníhodnou zemi, protože hospodářský úspěch má. Avšak ti, kteří trpí v čínských kriminálech či museli z politických důvodů odejít ze své rodné země, se na to dívají jinak než z ekonomického hlediska.
Vláda by měla začít razit vlastní zahraniční politiku a nebát se ji prosazovat i za cenu konfrontace s Milošem Zemanem. I kvůli stabilitě naší společnosti, té demokratické, je důležité vrátit se k ideji, v níž jsou ekonomické zájmy ČR a požadavek na dodržování lidských práv vzájemné vyvážené.