Stalinistická zombie na hrad? KSČM ztratila politickou soudnost

Jan Májíček

Nominace Josefa Skály je další závažnou chybou ve snaze udělat z KSČM něco jiného než stranu stalinských nostalgiků. Důvodů, proč se k tomu předsedkyně Konečná rozhodla, a proč to schválilo i vedení, je několik — a jeden je horší než druhý.

Vysláním Josefa Skály do prezidentského klání KSČM dovršuje své dlouhodobé zásnuby s krajní pravicí. Vazby na Petra Hampla, Lubomíra Volného či Tomia Okamuru jsou to nejzřetelnější, co dnes strana dokáže nabídnout. Koláž FB Petr Hampl

Už více než dva týdny se šuškalo o tom, že KSČM bude chtít nominovat vlastního prezidentského kandidáta, a že jím má být Josef Skála. Před pár dny tuto informaci potvrdila nejen některá média, ale i představitelé strany.

Ukázalo se přitom, že souboj se uvnitř strany vedl mezi bývalým předsedou Vojtěchem Filipem, a právě několikanásobným neúspěšným kandidátem na předsedu strany Josefem Skálou. Druhý jmenovaný nakonec na ÚV KSČM získal sice nejtěsnější možnou, ale přesto většinu. Hned poté se ale část straníků nechala slyšet, že to nebyla dobrá volba, nehledě na potřebu nasbírat mezi lidmi pro stranického kandidáta 50 000 podpisů. Na tento počet by však zřejmě nebylo snadné dosáhnout, i kdyby strana svého kandidáta podporovala skutečně jako jeden muž.

Kdo je Josef Skála? Jeho stoupenci ho mají za nonkonformního intelektuála, který se nebojí říkat „nepohodlné pravdy“, a tím spolehlivě rozběsnit „pražskou kavárnu“. Jeho kritici ho považují za stalinistu. Za stalinistu buď z přesvědčení, nebo z čistého oportunismu. Skála je normalizační kádr, který se na konci 80. let dopracoval až do vedení Socialistického svazu mládeže, kde setrval až do jeho zrušení v roce 1990.

Čistokrevný stalinismus

Sám Skála mluví o stalinismu jako o nálepce, kterou mu dávají kritikové. Jenže stačí jen letmo sledovat jeho výroky a najdeme zde esenci stalinské historické mytologie, i politickou praxi, která vede ke spojenectví s krajní pravicí.

Skála například neváhá stále znovu opakovat výmysly o spojení Trockého s gestapem a nacisty, o trockistech, z nichž se stali neokonzervativci podporující Bushovo tažení a kteří ještě nedávno usilovali o svržení Donalda Trumpa. Chybět nemůže ani útok na proces destalinizace a obvinění z intrik cizích zpravodajských centrál. Do povinné výbavy pak patří úvahy nad tím, že invaze vojsk Varšavské smlouvy byla něčím mezi „vojenským bububu“ a „internacionální pomocí“.

Byly to právě moskevské procesy ve 30. letech, které ustavily stalinskou mytologii o Trockém jakožto agentovi gestapa a trockistech coby spojencích nacismu. Tohoto nařčení nebyl ušetřen nikdo, kdo stanul před stalinskými tribunály jak v SSSR, tak později v zemích Východního bloku.

Na krajní pravici se také hojně fabuluje o tom, že Trockého teorie permanentní revoluce a vývoz revoluce je vlastně zdrojem pro ideu vývozu demokracie, jak ji zkoušel realizovat George W. Bush v Iráku. Jedná se samozřejmě o to nejpovrchnější čtení, které zkrátka považuje dvě věci za srovnatelné jen proto, že se stejně jmenují, a nehledí přitom na dobový kontext nebo obsah pojmů.

A kdo jiný než opět ti ďábelští trockisté by mohl stát za útoky na Donalda Trumpa? Trump je sice miliardář, sexista, rasista a člověk pohrdající vším, co mu nepřinese zisk, Skála má však pro něj pochopení a vyjadřuje mu podporu. Američtí pracující by se divili, jakého spojence měl jejich prezident, který ve svých podnicích nestrpěl odborovou organizaci a neváhal vyhazovat lidi na hodinu. Dokonce se proslavil i působením v reality show, díky které zlidověla jeho hláška „You are fired“ („máš padáka“).

V otázce okupace ze srpna 1968 Skála relativizuje veškeré utrpení, kterým si Češi prošli, ale také zamlčuje, že invaze do Československa byla poslední kapkou, která vedla k rozchodu západoevropských komunistických stran se Sovětským svazem a vyústila do vzniku tzv. eurokomunismu.

Skálův stalinismus, ať už předstíraný, nebo opravdový, odhaluje, že v KSČM existuje významná část straníků, pro které je tento postoj legitimní, možná až obdivuhodný. Stejně jako postoje Marty Semelové je to ale v rozporu se stranickými dokumenty. Je sice samozřejmé, že každá strana, která nemá být jen spolkem přátel, ale relevantní společenskou organizací, bude mít ve svých řadách lidi různých názorů, existují ovšem základní programové a hodnotové postoje, které musí politická strana od svých členů vyžadovat — zejména pokud jsou jejími viditelnými představiteli.

Samotná KSČM se několikrát od stalinismu distancovala. Jazyk dokumentů je sice s postupujícím časem stále méně explicitní, přesto je pořád dostatečně jasný na to, aby vyloučil někoho, jako je Josef Skála z jakékoli stranické funkce. Jenže KSČM už neumí vymáhat ani svoje vlastní usnesení.

Krajně pravicový kandidát

Zcela v logice stalinského uvažování o státu a národu spojuje Skála svou politickou praxi se spoluprací s krajní pravicí. Ať už prostřednictvím své účasti na fóru na zámku Příčovy, nebo svou participací na sdružení za obnovu národní suverenity Kudy z krize či přátelením s otevřeným fašistou Petrem Hamplem a s představiteli SPD.

Z toho důvodu nelze Skálovo vyjádření, že svou kandidaturou usiluje o „široký vlastenecký projev“, brát jako dobře míněnou mobilizaci lidového hněvu, pouze pronesenou nevhodnými slovy. Naopak, Skála se velmi přesně snaží lovit v řadách krajní pravice. Jenže taková politika je zhoubná jak pro levicové politiky, tak pro levicové strany. Nedávným příkladem ze sousedního Slovenska je obludná rétorika Ficova SMER-SD, která tak strašila uprchlíky, až dostala do parlamentu tehdy jednu z největších neonacistických stran Naše Slovensko Mariána Kotleby.

Proč si KSČM zvolila právě Josefa Skálu? Nabízejí se čtyři možné důvody, proč přijít s vlastním prezidentským kandidátem. Všechny si ale musí uvědomovat systémové omezení, tedy přímou volbu hlavy státu systémem „vítěz bere vše“. Zaprvé můžete chtít, aby váš kandidát vyhrál. Pak musí být dostatečně nekonfliktní, aby oslovil různé skupiny voličů, nebo musí naopak účinně mobilizovat, ale opět velmi široké skupiny voličů. O konfliktnost ve Skálově případě jistě nebude nouze, ale horší už to bude s tím, koho tímto způsobem dokáže zmobilizovat.

Druhým důvodem může být taktické oslabení nějakého jiného kandidáta. Zde by se Skála pravděpodobně střetl o přízeň s několika nominanty vzešlými z hnutí proti covidovým restrikcím. A těžko říct, kdo má větší šanci oslovit potenciální voliče. O slovo se totiž hlásí mladší a minulostí nezatížení pravicoví aktivisté.

Třetím důvodem může být, že váš kandidát zviditelní stranu a bude prezentovat její programové hodnoty a myšlenky. Jenže co bude reprezentovat Josef Skála? Bude se jako většina politiků KSČM kroutit při otázkách směřujících k minulosti? Bude dodržovat stranické dokumenty a nazve invazi v roce 1968 invazí? Nebo se snad pustí do obhajoby tehdejšího imperialistického zásahu vojsk Varšavské smlouvy v Československu?

Čtvrtým důvodem může být prosté vnitrostranické balancování. Předsedkyni strany Kateřinu Konečnou čeká v květnu řádný sjezd. Skála a jeho stoupenci by jistě o vedení ve straně usilovali. Pokud ale budou uspokojeni pozicí prezidentského kandidáta, získá v nich Kateřina Konečná spojence pro své vlastní zvolení. To by jen ukazovalo, jak slabou pozici ona sama ve straně má, resp. jak slabou pozici má křídlo, které se někdy označuje za reformní.

KSČM svým rozhodnutím zkrátka učinila další krok ke svojí politické izolaci, ve které bude nacházet spojence jen na krajní pravici. A proto by měl každý, kdo stojí o skutečnou levicovou alternativu, najít odvahu a vydat se novou cestou.

advertisment
Diskuse
JP
February 8, 2022 v 10.28

Bylo by možno jmenovat ještě pátý důvod: mohlo by se jednat o hysterickou rekci na drtivou volební porážku. KSČM cítí že jí definitivně ujíždí vlak, že nemá nic co by ještě mohla přinést současnému světu; a tak se snaží vytáhnout se z bažiny za vlastní cop reaktivováním svého ideového respektive ideologického fundamentalismu. Je - naštěstí - krajně málo pravděpodobné, že by jí tento poslední pokus o vlastní záchranu mohl vyjít.