Vidět jediné nebezpečí české demokracie v Andreji Babišovi by bylo krátkozraké. Mnohem aktivnější než dříve jsou i extrémní okraje politického spektra. Dokonce k sobě přitahují politiky, které jsme si kdysi spojovali s demokratickými stranami. Například hned na několika radikálních kandidátkách byli v květnu rozsypáni exministři Zemanovy vlády Jaroslav Bašta, Jaromír Schling a Ivan David. Tento politik, druhdy se prezentující coby autentický levičák, socialista, dokonce do evropských voleb vedl Okamurovu krajně pravicovou SPD.

Je velké štěstí, že je radikální spektrum takto roztříštěné. To se pak ještě můžeme chvíli smát, jak si jdou jedinci názorově blízcí vzájemně po krku. Jenže ta doba může skončit.

Zejména SPD se pouští do atraktivních akvizic. Vedle bývalého sociálního demokrata Davida jde například o generála Hynka Blaška, někdejšího velitele Společných sil Armády ČR, který díky preferenčním hlasům vyskákal až do Evropského parlamentu. Zajímavé je především lanaření figur z levicového prostředí. Tam v minulosti existovalo několik pokusů spojit sociální razanci s vlastenectvím, ale zkrachovaly. Fungovalo leda Spojenectví práce a solidarity, ovšem v jeho řadách šlo nalézt stejně tak izolacionalisty jako internacionalisty.

Dalším Okamurovým úlovkem může brzy být Josef Skála. Bývalý místopředseda KSČM (v období 2016—2018) a protikandidát Vojtěcha Filipa, jenž ve střetu o předsednický post v roce 2018 neuspěl jen těsně, se stále častěji objevuje v blízkosti politiků SPD, s nimiž prý hovoří z marxistických pozic, a jmenovitě Davida a Blaška nepokrytě vychvaluje. Mimo jiné se nechal slyšet, že „doktor David a generál Blaško, zvolení do Evropského parlamentu za SPD, hájí naše národní a sociální zájmy víc než většina ostatních českých europoslanců dohromady.“

Do hlav jednotlivých aktérů nikdo nevidíme, ale leccos se dá odtušit. Skálovi u Filipových komunistů pšenka nekvete. Chvíli se mluvilo o platformě Restart, která kombinovala volání po důrazné politice s odmítáním přihrávání Andreji Babišovi, ale dnes se o ní už neví.

Zato mazaný politický byznysmen Okamura usoudil, že se mu vyplatí ideové rozkročení. Díky němu může nasát posily zleva a zbavit se nálepky pravicového extremisty. Bude stát v čele hnutí, které bude mít někdo za protestní, někdo za populistické, ovšem nepůjde o klasický „náckovský“ projekt — vždyť do takového by přece levičáci, co donedávna byli celebritami v ČSSD či KSČM, nevlezli.

Hloupý není ani Filip a Okamurova strategie mu zjevně docvakla. Logicky ji vnímá jako vážné ohrožení KSČM, a tak koná. Na SPD podal trestní oznámení kvůli údajným lžím v jejích předvolebních novinách.

Ostrou palbu spustil i na Skálu. Používá při ní výrazy, které jako by vypadly z normalizačního komunistického tisku. Nechybí ani obraty „mrzký peníz“ či „jidášský groš“, na něž Skála zareagoval výzvou, ať Filip své urážky dokáže. Pokud se mu to povede, slibuje Skála odchod z aktivní politiky. Ono už vůbec to, že virtuální válku spolu vedou na Sputniku, v Haló novinách či ve Svobodném rádiu, má docela absurdní ráz…

Skála zjevně spatřuje nejlepší základnu k boji za sociální práva a proti multikulturalismu, migraci či NATO v SPD. Filip mu v radikalitě konkurovat nemůže. Jednak vsadil na kartu spolupráce s ANO, jež ze slábnoucích komunistů udělala vlivné zákulisní hráče, jednak pořád ještě vede stranu, která si nemůže dovolit otevřeně sklouzávat k prvoplánovému nacionalismu.

Leč žijeme v době, v níž je líná huba holým neštěstím. Středem pozornosti je ten, kdo křičí nejhlasitěji. KSČM pod pragmatickým Filipem zpohodlněla. Pokusem o infúzi čerstvé krve byla kandidátní listina do Evropského parlamentu, na níž se objevila spousta mladých radikálně levicových tváří zaštítěná zkušenou členkou Kateřinou Konečnou, o níž se mluví jako o ženě, které jednou Filip předá partajní žezlo dobrovolně a rád. Do Bruselu se ale probojovala Konečná sama a chatrnou útěchou pro KSČM může být jen to, že ČSSD dopadla ještě hůř.

V posledních dnech zase Filip zahrál na konzervativní strunu: jal se cupovat veřejnoprávní média a vážně se dožaduje, aby byli novináři voleni a předkládali majetková přiznání. Jde ale o dost trapný pokus posunout KSČM na výsluní.

Naopak SPD se stále daří. Byť se za řečmi o přímé demokracii a národních zájmech těžko rozpoznává, o co jde Okamurovi ve skutečnosti, nelze mu upřít schopnost mluvit s lidmi jednoduše, věcně a srozumitelně. A plejáda spolupracovníků známých jmen zprava zleva jeho vyhlídky do budoucna umocňuje. Nelze vyloučit ani přísun dalších. Kam například srdce potáhne Jaroslava Foldynu, který působí v dnešní sociální demokracii stále nešťastněji?