Zkušenosti Saska s uprchlíky: nebát se, být otevřený a diskutovat

Fatima Rahimi

Čtyřmilionové Sasko vloni přijalo sedmdesát tisíc uprchlíků. Reportérka Deníku Referendum si jela prohlédnout, jak je možné, že stále ještě existuje.

Sedím ve vlaku a pozoruji z okna malebnou krajinu, která se prostírá kolem klidné řeky. Cesta vlakem do Drážďan je jedna z nejhezčích, zvlášť v květnu. Dvouapůlhodinová jízda z Prahy do saské metropole uteče jakoby nic.

Blíží se německé hranice a do vlaku vstoupí „hraniční stráž“. Jsou to tři muži a hbitě procházejí po chodbě rychlovlaku. Jeden z nich se na mě podívá. Chystám se vytáhnout pas a v tu chvíli si povšimne knihy, kterou držím na klíně, ruku si dá zpátky do kapsy a pokračuje dál.

Kniha francouzské autorky íránského původu, Abnousse Shalmaniové je v češtině. A tak si asi řekl, že nejsem uprchlice. Ale já jsem, uprchlice a Češka zároveň.

A jedu se do Saska podívat, jak v sousední zemi o čtyřech milionech obyvatel zvládají loňský přírůstek sedmdesáti tisíc uprchlíků. Pro srovnání: je to stejný počet, jako by Česká republika uprchlíků přijala 175 tisíc. Z toho se přece Sasko musí hroutit, není-liž pravda.

Sasko řeší uprchlíky nikoli ve virtuálním, ale v reálném světě

Uprchlíci jsou velkým tématem jak v České republice, tak i v sousedním Německu. O situaci v Sasku, které je nám ze spolkových zemi nejblíže, se můžeme dočíst i v tuzemském zpravodajství, a to praktický každý den. Věrný obrázek o realitě si však z českých médií udělat nelze.

Když jsem se koncem dubna chystala do Německa, sama jsem přemýšlela, jak to tam bude vypadat. Z některých českých zpravodajských serverů se totiž zdá, jako by Německo, a Sasko zvláště, bylo na pokraji občanské války. Skutečnost je ovšem úplně jiná.

Za loňský rok se do Německa dostal zhruba milion lidí, z toho 480 tisíc podalo žádost o azyl. Ne všichni v Německu zůstali. Padesát až sedmdesát tisíc pokračovalo dál do jiných zemí.

Uprchlíky si v Německu rozdělují podle tak zvaného Königsteinského klíče. Podle velikosti území, počtu obyvatelstva a socioekonomických podmínek se do jednotlivých spolkových republik dostane určité procento lidí. V rámci spolkových státu se dále rozdělují do měst a obcí. Je to obdoba systému povinných kvót prosazovaných na celoevropské úrovni.

Na Sasko podle tohoto systému připadlo pět procent, za rok 2015 sem ale přišlo dokonce skoro sedmdesát tisíc uprchlíků. Nejvíce jich pochází ze Sýrie — takřka polovina —, dále z Afghánistánu, Íránu, Iráku a Pákistánu.

První překážky a počátky integrace

V Drážďanech jsem se setkala se Silvií Fischerovou, zástupkyní Friedrich-Ebert-Stiftung v Sasku, která mi přiblížila současné dění.

Začátky musely být bezpochyby velmi složité. V Sasku nežily nijak vysoké počty cizinců, občanské organizace proto neměly praktické zkušenosti s prací s uprchlíky. Bylo třeba se co nejrychleji učit.

Chyběly volné byty. V Drážďanech téměř žádné nejsou. V první fázi tu uprchlíky tedy ubytovávali ve stanových městech, tělocvičnách, zkrátka všude, kde byla poblíž voda a elektřina. Oficiální místa a uprchlické tábory byly přeplněné. Chaos společně s neinformovaností, které ve společnosti panovaly, vyvolaly mezi lidmi nespokojenost, nevoli a obavy.

„Část z nich protestovala. Když uprchlík dostal nové vybavení do bytu, německý soused to považoval za nespravedlivé,“ vysvětluje Silvie Fischerová. Proto město začalo s lidmi více komunikovat. Zvalo je, aby se sami přišli podívat, jak přidělované byty vypadají.

Často se totiž i v Sasku vyskytovaly velmi zkreslené zprávy. Politikou otevřenosti se  obyvatelé mohli přesvědčit na vlastní oči, že uprchlíkům se nijak zvláště nepodstrojuje.

V Drážďanech vznikly spolky a společné projekty, kde se lidé potkávali. Jedním z nich je program, v jehož rámci se německá rodina ujme rodiny uprchlíků a pomáhá jim při vyřizování na úřadech nebo je jednoduše seznamuje s městem. „To byl velmi dobrý začátek integrace,“ uzavírá s úsměvem Silvia Fischerová. Konají se také různé slavnosti, kde se mohli obyvatelé s uprchlíky setkávat.

Další zastávkou na mé cestě po Drážďanech byla Dělnická charita v Německu. Ta byla založená v roce 1919, během druhé světové války ji však zakázali, ale od roku 1945 znovu působila v západním Německu a po pádu železné opony obnovila činnost i v bývalé Německé demokratické republice.

AWO mimo jiné nabízí programy pro dětí a mládež, důchodce, lidi se závislostí na návykových látkách a s postižením. Se svými šesti tisícovkami dobrovolníků pomáhá v Sasku při integraci a stará se hlavně o nezletilé děti bez doprovodu. „Dětí se buď samy vypravily na cestu nebo se cestou rodičům ztratily, anebo jim během útěku rodiče zemřeli,“ vypráví smutným hlasem bělovlasý Karlheinz Petersen.

Dětem poskytují psychologickou pomoc, kterou tolik potřebují. Dále nabízejí kurzy němčiny nebo pořádají sportovní turnaje.

Venkovská starostka: pracovní síla je zde zapotřebí

Kousek od Drážďan v malebné přírodě leží obec Arnsdorf. Jeho starostkou je od pohledu sympatická Martina Angermannová, padesátiletá paní malého vzrůstu, ale s o to větším duchem. „Když se na konci roku 2014 mluvilo o uprchlické krizi, věděla jsem, že i nás se to bude týkat,“ podotýká hned na začátku starostka obce s pěti tisícovkami obyvatel.

V Arsndorfu bude od června integrační tábor pro žadatele o azyl. „Většina obyvatel Arnsdorfu je pozitivně naladěna, i když samozřejmě také nechybí obavy z neznáma, mají strach, mají obavy z Daesh,“ povídá.

Uprchlické středisko by mělo pojmout sto padesát lidí. Součástí areálu bude také sídlo správce, lékařské centrum a společenská místnost. Azylový tábor se bude skládat ze čtyř obytných kontejnerů. V dvoupatrové stavbě z obytných buněk budou byty o ploše pětačtyřicet metrů čtverečních. Na každém patře budou čtyři takové.

„Pracovní síla je zde zapotřebí. Firmy a podniky by uprchlíky zaměstnaly a do Drážďan to také není daleko,“ odpovídá starostka Angermannová na otázku, zda jsou v Arsndorfu pracovní příležitosti.

Uprchlíci dostanou po třech měsících pobytu v Německu pracovní povolení. O práci mohou zažádat na úřadě práce. Nežádá-li o stejnou práci německý občan, dostanou ji. Existují dobrovolné skupiny a spolky, které pomáhají uprchlíkům hledat práci, která je rovněž podstatným krokem k integraci příchozích do německé společnosti.

Podle starostky Arsndorfu je nejlepší cestou k překonání obav společnosti komunikace s občany. Je třeba být trpělivý a otevřený. Je podle ní třeba všechno vysvětlovat a nebát se konfrontace. Doporučuje setkávat se s obyvateli v menších skupinách, odpovídat na otázky a zkoušet aspoň trošku přiblížit situaci uprchlíků, kteří se v Sasku ocitli.

Potřebné je podle ní rovněž hledat různé spojence, občanské organizace, které mohou pomoci. Základem podle ní je nikdy nezapomínat na to, že o uprchlících nelze mluvit jako o homogenní skupině. Každý jednotlivec je jiný.

Xenofobie a rasismus jako výraz zklamání z demokracie

S politologem Christianem Dermuthem jsme seděli v kulturním domě v Arsndorfu. „Lidé jsou zklamaní z demokracie. Tady v okolí nejvíce,“ vysvětluje Dermuth.

Xenofobie a rasismus podle Dermutha nikdy ze společnosti nezmizely. V devadesátých letech hořely uprchlické ubytovny, změnila se však rétorika, dnes je mnohem víc sofistikovaná, slovo rasa se zaměnilo za kulturu. Dnes se neříká: „Je to jiná rasa,“ ale místo toho se říká: „Je to jiná kultura.“

Pravicový populismus, který je dnes tak úspěšný, odkazuje na národ: „My Češi, my Němci“. „Je to celosvětový jev,“ pokračuje ve svém výkladu. Podobnou rétoriku má Erdogan v Turecku, Putin v Rusku, Trump ve Spojených státech.

Taková strategie může fungovat ve chvíli, kdy se ve společnosti uhnízdil strach, který mohou populisté zneužívat ve svůj prospěch. Uprchlíci nejsou příčinou, nýbrž katalyzátorem jejich vzestupu. Příčiny vzestupu pravicového populismu jsou podle Dermutha převážně sociálního charakteru.

Kdo většinou podporuje krajně pravicové skupiny, jako je v Německu PEGIDA? Podle politologa jsou to tři skupiny:

  • První skupinou jsou tak zvaní „proletáři ve službách“ — lidé, kteří vydělávají málo, a tudíž budou mít malý důchod. V uprchlících vidí svou konkurenci. Jsou hrdí, že mají práci a staví se nepřátelsky k těm, kteří práci nemají.
  • Druhou skupinou je prekarizovaná střední vrstva — přestože mají dobré vzdělání, vydělávají málo. „Nejprve se zachraňovaly banky, pak Řecko a teď uprchlíci, kdy přijdu na řadu já?“ ptají se. Sympatizují s PEGIDOU či ADF, ale rozhodně to nejsou žádní neonacisté.
  • Živnostnická střední vrstva — vzdělaní lidé, většinou podnikatelé, kteří začali od nuly, vypracovali se, a dnes se jim zdá, že jejich živnost je příchodem uprchlíků v ohrožení. 

Saská lekce České republice. Stojí o ni ale někdo?

V Sasku do loňska jen zhruba pět procent obyvatelstva tvořili cizinci, což je podobné číslo jako v České republice. Na rozdíl od měst, jako je například Hamburg, Berlín, či Frankfurt, ani v Drážďanech skoro žádní cizinci nežijí. Jen málokdo v Drážďanech může říct, že za souseda má někoho z Blízkého východu, jen málokdo má spolužáka původně z jiné země. Chybí zde osobní zkušenosti stejně jako v České republice.

Dalším problémem je frustrace a zklamání a nedůvěra lidí k politikům. I mnozí Sasové mají pocit, že politici neřeší jejich problémy. Ale prvním rozdílem je skutečnost, že se tu mnohem více prosazuje názor, podle něhož by správným řešením mohla být vhodná sociální politika; rozhodně by se nemělo nic škrtat.

Sasko má ale proti České republice díky německému kontextu zásadní výhodu v tom, že téma se tu řeší úplně jiným způsobem. Je to paradox: zatímco do České republiky prakticky žádní uprchlíci nepřišli, společnost se jim uzavírá a téma budí nepřiměřené vášně, do Saska s jeho čtyřmi miliony obyvatel přišlo uprchlíků vloni sedmdesát tisíc, země problém řeší prakticky a přes jisté provozní obtíže si s ním ví rady.

Lze říct, že přijímání uprchlíků donutilo celou saskou společnost daleko více a otevřeněji mluvit o svých problémech. Je tedy naděje, že díky zvládání uprchlické krize — v případě Saska ovšem reálné — se tamější společnost stane sociálnější i demokratičtější. O něco takového ale v České republice podle všeho zatím nestojí ani většina sociálních demokratů.

    Diskuse
    May 11, 2016 v 19.23
    Taková milounká pohádka, zdá se.
    Dobrá pro nadšeného sluníčkáře, kterého povzbudí v jeho pocitu, jak je světu užitečný, a jak jsou jinde před námi s demokracií vepředu.
    Autorka /možná účelově/ nerozlišuje v Německu mezi uprchlíky a migranty, bez skrupulí tvrdí, že do ČR žádní uprchlíci nepřišli a naprosto jistě prohlašuje, že si Sasko ví s nimi rady. Přání otcem myšlenky?
    Líbí se jí, že se v Německu otevřenějí hovoří o problémech, což kupodivu u nás ani její souputníci na DR nevidí rádi.
    Zkuste shodit náhubek politické korektnosti a hned se dozvíte jaký jste nácek.
    Je to Sasko prostě takový ráj. Zatímco jinde, kde se pokoušeli o multikulti, je nárůst ultrapravice, v Sasku to lidi udělá sociálnější a demokratičtější.
    Vidím, jak migrace dělá "sociálnější a demokratičtější" Rakušany. Jsou díky ní tak sociální a demokratičtí, až končí vpravo. Je pravda, že se Sasy jsem o tomto problému nemluvil. Třeba je tamní nárůst AfD jen nedorozuměním. A nebo je tohle jen taková milounká pohádka.

    May 11, 2016 v 23.34
    Katastrofa bývá zároveň i nadějí na nový začátek, ale přát si ji proto?
    Je docela možné, že imigrační vlna způsobí, že dojde na seriózní diskuzi o některých problémech, o nichž bylo potřeba seriózně a na široké bázi diskutovat i bez migrace. Bohužel některé věci se dějí až s nožem na krku. A bohužel to nechápou i někteří sociální demokraté, byť by sociální demokracie měla být z logiky věci garantem žádoucích změn.

    Pokud se migrace skutečně dostane pod kontrolu a loňské počty budou výjimkou, může se ten "probouzející kopanec" nakonec ukázat jako užitečný budíček. Pokud ale ne a dalších několik let přijde po sobě vždy podobná vlna, těžko to může způsobit něco jiného než oboustrannou frustraci a konec Evropy, jak ji známe. A to nezávisle na tom, kolik imigrantů nakonec přijmeme.

    Říkat dnes, že si někdo poradil s migrací, je předčasné. To se uvidí až za několik let.
    LV
    May 12, 2016 v 19.08
    Jestli Německo tuto vlnu nově příchozích zvládne budeme vědět až za třicet či více let.
    a) S první generací nebývá až tak problém. Pokud ubytujete Somálce z vesnice do králíkárny na kraji města, bude rád, že
    má elektřinu
    tekoucí vodu
    splachovací záchod
    dost peněz na jídlo a ošacení
    školy a zdravotní péči zdarma

    Jeho děcko to bude vidět jinak. Bude se srovnávat s ostatními v okolí a bude vidět, že je v pozici, kdy nebude nikdy vlastnit, to co ostatní, neb škola byla sice byla a byla zadarmo, ale byla přistěhovalecká, mizerné kvality a on vlastně ani neumí pořádně jazyk dané země, což ho činí velmi těžko zaměstnatelným.

    b) Pokud tato vlna migrace byla ojedinělá, vyvolaná válkou v Sýrii, dá se zvládnout.
    Problém vidím v tom, že jak se rychle zlepšuje ekonomická situace v Africe tlak na hrancie EU bude stoupat. Existují modely, které ukazují, že ti opravdu chudí jsou nemobilní (před několika desetiletími byl v Etiopii hladomor a příliv uprchlíků se nekonal), v momentu, kdy se zlepší ekonomická situace nastupuje exodus.
    Pokud by se měl takovýto exodus konat pravidelně a to za pokřiku elit, že je tomu dobře,neboť
    se sníží ceny práce
    to že obyvatelům Evropy klesne životní úroveň nepředstavuje žádný problém
    že pokud se dva stejně kvalifikovaní žadatelé ucházejí o jedno pracovní místo, ten se jménem Mohamed musí dostat přednost (Švédsko)
    že chtít po emigrantech, aby se učili místní jazyk znamená rasismus (Švédsko)
    že v zájmu vybudování opravdové multikulti společnosti, je zavést arabštinu na školách jako jazyk rovnocený němčině
    že je nutno snížit úroveň škol, aby je děti migrantů byly stavu absolvovat (děti elity budou navštěvovat škoy soukromé, které si budou uchovávat vysokou úroveň)

    pak nás s největší pravděpodobností čeká nástup autoritářskcýh režimů, rozpad EU a finlandizace Evropy.

    MP
    May 13, 2016 v 12.36
    Lence Vytlačilové
    Ano, takže jde vlastně jen o to, aby se děti toho Somálce necítily být v pozici vyloučených. Přitom nejde o to, co budou vlastnit, ono i v majoritní společnosti je převaha těch, co nežijí z majetku. Jde o to, aby si nemusely od mala zvykat na příliš mnoho dveří zavřených pro "špinavé negry, čmoudy a rákosníky". A aby něměly příliš snadnou možnost vysvětlovat svá případná osobní selhání tím, že jsou pro ostatní "špinaví negři atd." Pár podobných konfrontací zvládnou, asi jako jsme já odečetl jako statistickou chybu gymnaziální kantorku, kterou udivovalo, že při intelektuální méněcennosti leváků jsem na střední škole.

    Mimochodem, to s tím Mohamedem ve Švédsku nebude štymovat, on je tu jakýsi Evropský soud a podobnou diskriminaci na trhu práce podle něj zavést nejde. A proč by se v Německu zaváděla jako rovnocenný jazyk arabština, když největší menšina mluví turecky? Jinak, my jsme také na Opavsku zavedli jako rovnocenný jazyk polštinu v dvaadvaceti školách , menšinové školství se tomu říká. Jen musíte i na té menšinové škole udělat maturitu z češtiny.

    Snižovaní kvality škol je problém. Co to vlastně je? První stupeň základních škol u nás má teoreticky tak vysoké nároky, že jim nezvládnou dostát přibližně dvě třetiny žáků. Neúčinný standard pak vede k tomu, že faktická úroveň vzdělání nekontrolovaně a nekontrolovatelně klesá. Bylo by v této situaci snižováním úrovně škol, kdyby se zavedly takové standardy, které dokážou školy naučit nadpoloviční většinu žáků a trvalo se na nich a k hrůze alternativců ve vzdělávání se dokonce i testovaly?
    May 13, 2016 v 17.50
    K tomu mám jednu technickou.
    Takže Evropský soud opravdu nepřipustí pozitivní diskriminaci? Jakkoliv "politicky korektně" zastřenou?
    MP
    May 13, 2016 v 18.51
    Luďkovi Ševčíkovi
    "Pozitivní diskriminaci" nikoli, afirmativní akci ano. JInými slovy, mohu jako stát podporovat šance lidí, kteří jsou podle mého přesvědčení znevýhodnění v přístupu ke vzdělání či na trh práce -- od podpůrných programů až po chráněné dílny -- ale nesmí to druhého přímo znevýhodňovat v příslušné soutěži (přijímačky na školu, ucházení se o pracovní pozici).
    Politická korektnost s tím nemá co dělat.
    May 14, 2016 v 10.07
    Na to mohu odpovědět jen známým příslovím,
    za jehož politickou nekorektnost se předem omlouvám: hovno, byť jinak zváno, smrdět bude stejně.
    To jsou samé eufemismy, skryté významy a kličkování. Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne. Stačí se podívat na debatu k té zelené nešťastnici ohledně jejího hloupého výroku, že tahle země /naše, česká/ patří všem. Toho času vyplýtvaného na okecávku tohoto blábolu!
    Pokud bychom diskutovali k věci, debata by byla kratší, ale hlavně by byla užitečnější.
    Mám rád debatu, kde zaznívají ověřitelná fakta. Chápu, že taková se leckomu z politiků, či aktivistů nehodí k jejich plánům. Ale aspoň ti z nás, kteří nejsme přímo zainteresovaní na nějakém byznysu s chudobou, bychom měli debatovat ad rem.
    Zaznít zde fakt, že Merkelovou už nechtějí 2/3 voličů, tak by se svoji pohádku reportérka Rahimi styděla zveřejnit.
    A těžko by zde i jinde mohli s vážnou tváří apelovat politici, či novináři na solidaritu s německou upchlickou politikou, pokud by veřejnost byla seznámena po celou dobu s faktem, že migrant v Německu dostává na měsíc v dávkách 54 000, což je 4 x více, než český dělník, který zde pracuje v německé fabrice.
    Pro začátek bychom se mohli alespoň shodnout na faktu, že pokud není solidarita a tolerantnost vzájemná, tak je jen fikcí. Obrpitomostí, byť pány vynucovanou. To by pak už šlo debatovat ve vyšším levelu.
    Jde však o to, zda je o debatu skutečně zájem. Zda se někomu více nehodí do krámu otáčení modlitebním mlýnkem.
    Něco se tu už mezi řádky vyčíst dá.
    JP
    May 14, 2016 v 13.13
    Paní Vytlačilová, podle nedávno provedených výzkumů má ve Francii (mladý) uchazeč o zaměstnání mnohem menší šanci na to, být vůbec pozván k přijímacímu pohovoru, kdy je jeho jméno právě "Mohamed", "Ali" či podobně, a nikoli "Francois" či "Pierre".

    A přitom, všichni tito "Mohamedové" jsou rodilí Francouzi, kteří mají jenom tu smůlu, že Francie si kdysi kolonizovala nemalou část Afriky, což pak pro následující osudy tamější populace jaksi nezůstalo bez následků.
    MP
    May 15, 2016 v 11.18
    Luďkovi Ševčíkovi
    Tak aby to pro Vás nebylo příliš složité:
    Ne, Švédsko nesmí zavést zásadu, že musíte přednostně přijmout uchazeče o práci, protože se jmenuje Mohamed.

    A pokud Vás mohu poprosit, zkuste se při komunikaci se mnou obejít bez koprolalie. Vím, jde o poruchu a je to těžké, ale pěkně prosím. Děkuji.
    LV
    June 18, 2016 v 20.32
    S těmi průzkumy je to složitější.
    Viděla jsem výsledky jednoho pokusu.
    Stejné příjmení, stejný životopis, různé křestní jméno a různě signalizované náboženství.

    Katolička dostala, tuším, jednu pozvánku k pohovu na pět odepsaných žádostí, židovka a katolík potřebovali poslat šest žádostí, muslimka sedm. To je tak na hranici statistické chyby.
    Kdo měl opravdu problém, byl ten Mohamed. Ten potřeboval těch žádostí 20.

    S kolonialismem to nemá nic společného.
    Ona je tu určitá paralela s USA. Zaměstnavatel, který bez mrknutí oka zaměstná černošku středního věku, mladého černocha nezaměstná.

    Zaměstnavatelé prostě nemají moc chuti zaměstnávat lidi ze skupiny, která pravidelně působí problémy. Tuším, že 15% zaměstnavatelů ve Francii má špatné zkušenosti z muslimy (udělal příšernou scénu, řval na kolegyni, že ho nerespektuje, že v jeho přítomnosti pije čokoládu v domě ramadánu).
    To je, podle mého názoru velmi vysoké číslo.
    JP
    June 19, 2016 v 9.58
    Ta fatální složitost výzkumů
    No, ono je to opravdu složité. A to ještě víc.

    Dejme tomu, že ten potenciální zaměstnavatel opravdu není rasista. Že jenom udělal špatné zkušenosti s určitou sociální (či jinak vymezenou) skupinou. A tak do budoucna nechce už nic riskovat - nezaměstnaných je dost, tak si raději k přijímacímu pohovoru pozve "bílého".

    Jenže: co jednotlivému konkrétnímu zaměstnavateli případně ušetří nějaké problémy, to je z celospolečenského hlediska vyloženě devastující.

    Dejme tomu, že v dané vymezené skupině žadatelů o práci je deset procent problémových - a devadesát procent kvalitních. Teď ale v důsledku onoho výběru zaměstnavatele dojde k tomu, že zaměstnání nenalezne nejen těch deset procent problémových, nýbrž ani těch devadesát procent kvalitních!

    A ti pak zůstanou bezprizorní, navíc s pocitem že nemají v dané společnosti žádnou šanci, bez ohledu na jejich vlastní kvality, jenom proto že mají "špatnou" barvu kůže anebo jenom "podezřelé" jméno.

    A právě takto vzniká pocit vyloučení, který pak vede ke vzniku ghett, kde se pak právě ty negativní vzorce chování šíří jako cholera.

    Čili jinak řečeno: ono i těch deset procent problémových by asi velmi znatelně ubylo, kdyby neměli - a neustále nezažívali - tento pocit diskriminace. Kdyby mohli mít reálný pocit, že mají v životě šanci.

    Takto se ale vytváří uzavřený kruh, který znovu a znovu plodí ty "problémové".
    + Další komentáře