Sedím ve vlaku a pozoruji z okna malebnou krajinu, která se prostírá kolem klidné řeky. Cesta vlakem do Drážďan je jedna z nejhezčích, zvlášť v květnu. Dvouapůlhodinová jízda z Prahy do saské metropole uteče jakoby nic.

Blíží se německé hranice a do vlaku vstoupí „hraniční stráž“. Jsou to tři muži a hbitě procházejí po chodbě rychlovlaku. Jeden z nich se na mě podívá. Chystám se vytáhnout pas a v tu chvíli si povšimne knihy, kterou držím na klíně, ruku si dá zpátky do kapsy a pokračuje dál.

Kniha francouzské autorky íránského původu, Abnousse Shalmaniové je v češtině. A tak si asi řekl, že nejsem uprchlice. Ale já jsem, uprchlice a Češka zároveň.

A jedu se do Saska podívat, jak v sousední zemi o čtyřech milionech obyvatel zvládají loňský přírůstek sedmdesáti tisíc uprchlíků. Pro srovnání: je to stejný počet, jako by Česká republika uprchlíků přijala 175 tisíc. Z toho se přece Sasko musí hroutit, není-liž pravda.

Sasko řeší uprchlíky nikoli ve virtuálním, ale v reálném světě

Uprchlíci jsou velkým tématem jak v České republice, tak i v sousedním Německu. O situaci v Sasku, které je nám ze spolkových zemi nejblíže, se můžeme dočíst i v tuzemském zpravodajství, a to praktický každý den. Věrný obrázek o realitě si však z českých médií udělat nelze.

Když jsem se koncem dubna chystala do Německa, sama jsem přemýšlela, jak to tam bude vypadat. Z některých českých zpravodajských serverů se totiž zdá, jako by Německo, a Sasko zvláště, bylo na pokraji občanské války. Skutečnost je ovšem úplně jiná.

Za loňský rok se do Německa dostal zhruba milion lidí, z toho 480 tisíc podalo žádost o azyl. Ne všichni v Německu zůstali. Padesát až sedmdesát tisíc pokračovalo dál do jiných zemí.

Uprchlíky si v Německu rozdělují podle tak zvaného Königsteinského klíče. Podle velikosti území, počtu obyvatelstva a socioekonomických podmínek se do jednotlivých spolkových republik dostane určité procento lidí. V rámci spolkových státu se dále rozdělují do měst a obcí. Je to obdoba systému povinných kvót prosazovaných na celoevropské úrovni.

Na Sasko podle tohoto systému připadlo pět procent, za rok 2015 sem ale přišlo dokonce skoro sedmdesát tisíc uprchlíků. Nejvíce jich pochází ze Sýrie — takřka polovina —, dále z Afghánistánu, Íránu, Iráku a Pákistánu.

První překážky a počátky integrace

V Drážďanech jsem se setkala se Silvií Fischerovou, zástupkyní Friedrich-Ebert-Stiftung v Sasku, která mi přiblížila současné dění.

Začátky musely být bezpochyby velmi složité. V Sasku nežily nijak vysoké počty cizinců, občanské organizace proto neměly praktické zkušenosti s prací s uprchlíky. Bylo třeba se co nejrychleji učit.

Chyběly volné byty. V Drážďanech téměř žádné nejsou. V první fázi tu uprchlíky tedy ubytovávali ve stanových městech, tělocvičnách, zkrátka všude, kde byla poblíž voda a elektřina. Oficiální místa a uprchlické tábory byly přeplněné. Chaos společně s neinformovaností, které ve společnosti panovaly, vyvolaly mezi lidmi nespokojenost, nevoli a obavy.

„Část z nich protestovala. Když uprchlík dostal nové vybavení do bytu, německý soused to považoval za nespravedlivé,“ vysvětluje Silvie Fischerová. Proto město začalo s lidmi více komunikovat. Zvalo je, aby se sami přišli podívat, jak přidělované byty vypadají.

Často se totiž i v Sasku vyskytovaly velmi zkreslené zprávy. Politikou otevřenosti se  obyvatelé mohli přesvědčit na vlastní oči, že uprchlíkům se nijak zvláště nepodstrojuje.

V Drážďanech vznikly spolky a společné projekty, kde se lidé potkávali. Jedním z nich je program, v jehož rámci se německá rodina ujme rodiny uprchlíků a pomáhá jim při vyřizování na úřadech nebo je jednoduše seznamuje s městem. „To byl velmi dobrý začátek integrace,“ uzavírá s úsměvem Silvia Fischerová. Konají se také různé slavnosti, kde se mohli obyvatelé s uprchlíky setkávat.

Další zastávkou na mé cestě po Drážďanech byla Dělnická charita v Německu. Ta byla založená v roce 1919, během druhé světové války ji však zakázali, ale od roku 1945 znovu působila v západním Německu a po pádu železné opony obnovila činnost i v bývalé Německé demokratické republice.

AWO mimo jiné nabízí programy pro dětí a mládež, důchodce, lidi se závislostí na návykových látkách a s postižením. Se svými šesti tisícovkami dobrovolníků pomáhá v Sasku při integraci a stará se hlavně o nezletilé děti bez doprovodu. „Dětí se buď samy vypravily na cestu nebo se cestou rodičům ztratily, anebo jim během útěku rodiče zemřeli,“ vypráví smutným hlasem bělovlasý Karlheinz Petersen.

Dětem poskytují psychologickou pomoc, kterou tolik potřebují. Dále nabízejí kurzy němčiny nebo pořádají sportovní turnaje.

Venkovská starostka: pracovní síla je zde zapotřebí

Kousek od Drážďan v malebné přírodě leží obec Arnsdorf. Jeho starostkou je od pohledu sympatická Martina Angermannová, padesátiletá paní malého vzrůstu, ale s o to větším duchem. „Když se na konci roku 2014 mluvilo o uprchlické krizi, věděla jsem, že i nás se to bude týkat,“ podotýká hned na začátku starostka obce s pěti tisícovkami obyvatel.

V Arsndorfu bude od června integrační tábor pro žadatele o azyl. „Většina obyvatel Arnsdorfu je pozitivně naladěna, i když samozřejmě také nechybí obavy z neznáma, mají strach, mají obavy z Daesh,“ povídá.

Uprchlické středisko by mělo pojmout sto padesát lidí. Součástí areálu bude také sídlo správce, lékařské centrum a společenská místnost. Azylový tábor se bude skládat ze čtyř obytných kontejnerů. V dvoupatrové stavbě z obytných buněk budou byty o ploše pětačtyřicet metrů čtverečních. Na každém patře budou čtyři takové.

„Pracovní síla je zde zapotřebí. Firmy a podniky by uprchlíky zaměstnaly a do Drážďan to také není daleko,“ odpovídá starostka Angermannová na otázku, zda jsou v Arsndorfu pracovní příležitosti.

Uprchlíci dostanou po třech měsících pobytu v Německu pracovní povolení. O práci mohou zažádat na úřadě práce. Nežádá-li o stejnou práci německý občan, dostanou ji. Existují dobrovolné skupiny a spolky, které pomáhají uprchlíkům hledat práci, která je rovněž podstatným krokem k integraci příchozích do německé společnosti.

Podle starostky Arsndorfu je nejlepší cestou k překonání obav společnosti komunikace s občany. Je třeba být trpělivý a otevřený. Je podle ní třeba všechno vysvětlovat a nebát se konfrontace. Doporučuje setkávat se s obyvateli v menších skupinách, odpovídat na otázky a zkoušet aspoň trošku přiblížit situaci uprchlíků, kteří se v Sasku ocitli.

Potřebné je podle ní rovněž hledat různé spojence, občanské organizace, které mohou pomoci. Základem podle ní je nikdy nezapomínat na to, že o uprchlících nelze mluvit jako o homogenní skupině. Každý jednotlivec je jiný.

Xenofobie a rasismus jako výraz zklamání z demokracie

S politologem Christianem Dermuthem jsme seděli v kulturním domě v Arsndorfu. „Lidé jsou zklamaní z demokracie. Tady v okolí nejvíce,“ vysvětluje Dermuth.

Xenofobie a rasismus podle Dermutha nikdy ze společnosti nezmizely. V devadesátých letech hořely uprchlické ubytovny, změnila se však rétorika, dnes je mnohem víc sofistikovaná, slovo rasa se zaměnilo za kulturu. Dnes se neříká: „Je to jiná rasa,“ ale místo toho se říká: „Je to jiná kultura.“

Pravicový populismus, který je dnes tak úspěšný, odkazuje na národ: „My Češi, my Němci“. „Je to celosvětový jev,“ pokračuje ve svém výkladu. Podobnou rétoriku má Erdogan v Turecku, Putin v Rusku, Trump ve Spojených státech.

Taková strategie může fungovat ve chvíli, kdy se ve společnosti uhnízdil strach, který mohou populisté zneužívat ve svůj prospěch. Uprchlíci nejsou příčinou, nýbrž katalyzátorem jejich vzestupu. Příčiny vzestupu pravicového populismu jsou podle Dermutha převážně sociálního charakteru.

Kdo většinou podporuje krajně pravicové skupiny, jako je v Německu PEGIDA? Podle politologa jsou to tři skupiny:

• První skupinou jsou tak zvaní „proletáři ve službách“ — lidé, kteří vydělávají málo, a tudíž budou mít malý důchod. V uprchlících vidí svou konkurenci. Jsou hrdí, že mají práci a staví se nepřátelsky k těm, kteří práci nemají.
• Druhou skupinou je prekarizovaná střední vrstva — přestože mají dobré vzdělání, vydělávají málo. „Nejprve se zachraňovaly banky, pak Řecko a teď uprchlíci, kdy přijdu na řadu já?“ ptají se. Sympatizují s PEGIDOU či ADF, ale rozhodně to nejsou žádní neonacisté.
• Živnostnická střední vrstva — vzdělaní lidé, většinou podnikatelé, kteří začali od nuly, vypracovali se, a dnes se jim zdá, že jejich živnost je příchodem uprchlíků v ohrožení. 

Saská lekce České republice. Stojí o ni ale někdo?

V Sasku do loňska jen zhruba pět procent obyvatelstva tvořili cizinci, což je podobné číslo jako v České republice. Na rozdíl od měst, jako je například Hamburg, Berlín, či Frankfurt, ani v Drážďanech skoro žádní cizinci nežijí. Jen málokdo v Drážďanech může říct, že za souseda má někoho z Blízkého východu, jen málokdo má spolužáka původně z jiné země. Chybí zde osobní zkušenosti stejně jako v České republice.

Dalším problémem je frustrace a zklamání a nedůvěra lidí k politikům. I mnozí Sasové mají pocit, že politici neřeší jejich problémy. Ale prvním rozdílem je skutečnost, že se tu mnohem více prosazuje názor, podle něhož by správným řešením mohla být vhodná sociální politika; rozhodně by se nemělo nic škrtat.

Sasko má ale proti České republice díky německému kontextu zásadní výhodu v tom, že téma se tu řeší úplně jiným způsobem. Je to paradox: zatímco do České republiky prakticky žádní uprchlíci nepřišli, společnost se jim uzavírá a téma budí nepřiměřené vášně, do Saska s jeho čtyřmi miliony obyvatel přišlo uprchlíků vloni sedmdesát tisíc, země problém řeší prakticky a přes jisté provozní obtíže si s ním ví rady.

Lze říct, že přijímání uprchlíků donutilo celou saskou společnost daleko více a otevřeněji mluvit o svých problémech. Je tedy naděje, že díky zvládání uprchlické krize — v případě Saska ovšem reálné — se tamější společnost stane sociálnější i demokratičtější. O něco takového ale v České republice podle všeho zatím nestojí ani většina sociálních demokratů.