O strachu Evropanů se často mluví a ještě častěji se jím šermuje v politických přích. Organizace Friedrich-Ebert-Stiftung proto provedla výzkum zaměřený právě na obavy občanů. Tázáni byly obyvatelé osmi členských států: Německa, Francie, Itálie, Holandska, Španělska, Švédska, České republiky a Slovenské republiky.

Evropa totiž stojí před novými skutečnostmi, které musí akutně řešit. Po finanční krizi se Unie rozdělila do tří skupin ekonomicky různě prosperujících států. Napětí zvyšuje i krize na Ukrajině a příchod uprchlíků. Ve střední Evropě navíc převládá nejistota ohledně pracovních příležitostí. To vše vyvolává tíseň napříč sociálními skupinami a její politický dopad začíná být zřejmý.

Nebezpečí chudoby

Ekonomická krize udeřila v různých státech s rozdílnou silou. Některé se stabilizovaly rychle, jako například Švédsko, Dánsko, Holandsko, Lucembursko a Německo. Jiné jsou stále na cestě k obnově a další byly zasaženy velmi tvrdě. Irsko, Španělsko, Portugalsko a Řecko odnesly výkyvy trhu nejhůře. Jedním z důsledků je široká podpora pravicových a nacionalistických stran namířených proti Evropské unii: Front National, UK Independence Party nebo třeba Dansk Folkeparti. Migrace z Východu tento trend bohužel podporuje.

Průzkumy ovšem zaznamenávají dvě odlišné pozice: na jednu stranu se důvěra v Unii mírně zvyšuje, na druhou roste i obliba těchto euroskeptických stran. Nicméně většina občanů zatím nepropadá naprosté skepsi: stále se považují spíše za příslušníky střední třídy.

Objevují se samozřejmě i výjimky — téměř třetina Čechů a Slováku se řadí do třídy nižší. 37 procent dotázaných, kteří se řadí právě k nižší třídě, vnímají svou nepříznivou finanční situaci jako něco, co přímo ohrožuje jejich budoucnosti. Je ale třeba poznamenat, že lidé od 18 do 29 let vidí budoucnost svých zemí optimističtěji nežli starší respondenti.

Zde se samozřejmě objevuje souvislost se sociálním postavením: čím se dotyčnému daří lépe, tím menší má starost o budoucnost. Jedno téma ovšem znejišťuje napříč skupinami: zda politický systém EU dokáže řešit současné problémy. Sedm z deseti obyvatel Unie sdílí tuto nejistotu, nejvíce pak lidé v Itálii a Španělsku.

↗

Nejhorší mínění mají o Evropské unii Češi. Skoro polovina z nich je přesvědčena, že členství  jim  je ke škodě. Repro DR

Většina dotázaných se také domnívá, že členství v Unii je spíše riskantní než přínosné. Dvě krajní pozice pak představují Španělsko a Česká republika. 44 procent Španělů je přesvědčeno, že jejich země z členství profituje. V České republice si stejné procento naopak myslí, že jim je členství ke škodě. Pouze 13 procent místních věří, že převažují výhody. 

Také v hodnocení evropského společenství obecně platí, že dobře zajištění lidé vidí spíše kladné stránky. Jen Češi se vyjímají: proti EU se staví dokonce i elity.

Přesto více než polovina všech dotázaných vidí Unii jako oblast demokratickou a jako území míru. Někteří ji ovšem popisují jako agresivní a antidemokratickou. Ano, převážně se zase jedná o Čechy. Negativní asociace jsou nejvyšší právě v České republice — uvedlo je přes 40 procent Čechů.

Oproti tomu má nejpozitivnější přístup Španělsko a Německo. Společně se Slovenskem a Itálií si spojují EU se slovem „naděje“. Obyvatelé států jako Švédsko, Holandsko a Francie používají více slovo „risk“. Jako riskantní projekt ale považují EU nejčastěji Češi, vyslovilo se tak 57 procent z nich.

Češi proti základním principům EU

Důvěra v konkrétní politiky je ovšem rozvrstvena, neupíná se speciálně ani ke konzervativcům ani k sociálně demokratickým stranám. Nicméně v průměru je více důvěry vkládáno do sociálně demokratických stran. Na druhém místě jsou konzervativní a na třetím liberální strany. 11 procent dotázaných věří nacionalistické skupině ENF vedené francouzskou Front National.

Třetina dotázaných se ale neupíná k žádné straně — někteří buď prostě nemají rádi žádnou partaj nebo spoléhají pouze v jejich vzájemnou spolupráci. V otázce, která strana nejlépe reprezentuje národní zájmy a zájmy „lidí jako jste vy“, se opět osvědčily sociálně demokratické strany. Jen v Česká republice se ČSSD umístila až za liberálním ANO.

Podstatným pilířem evropského společenství je solidarita mezi státy. Zde je průzkum víceméně nadějný. 57 procent dotázaných je  pro volný pohyb pracovníků a většina si myslí, že bohatší státy by měli podporovat ty slabší. Češi se ovšem staví proti finančním transferům, přestože patří mezi ty, kteří přijímají podporu z evropských fondů. Například Slováci naopak souhlasí s výpomocí během akutních krizí.

↗

Česká republika používá peníze z evropských fondů, pomoc chudším zemím se jí ale příliš nezamlouvá. Repro DR

Velkým tématem je proto rozdělení národních a evropských kompetencí. Největší podporu má suverenita opět v České republice, pak také na Slovensku a následně v Nizozemí. Například v otázce nezaměstnanosti mladých by ale například Španělé rádi viděli věští účast evropských institucí. Jejich vlády totiž nebyly schopny nabídnout vlastní řešení.

Většina států také podporuje společný postup při danění korporací, výjimkou jsou opět Češi a Slováci. Češi si také přejí vlastní rozhodování v otázce práv homosexuálních párů, ohledně energií nebo třeba ochrany spotřebitele. 70 procent všech dotázaných by nicméně uvítalo větší vliv referend na chod evropské politiky.

Příchozí bubáci

Téma uprchlické krize se pro občany stalo prioritním. Polovina z nich to sama uvedla jako největší problém. Spíše nežli požadavek na jejich důstojné ubytování a integraci ale převažuje důraz na omezení jejich počtu. Striktní postup je výrazněji vítán v zemích Visegrádu.

V otázce migrace ale úzkosti občanů příliš nesouvisí s realitou: v České a Slovenské republice je více bázně než ve většině ostatních zemí, přestože právě ony přijímají velmi malý počet uprchlíků. Migrace dělá starost třem ze čtyř dotázaných! Oproti tomu například ve Švédsku je to jen 57 procent.

Ohledně migrace jsou největšími zastánci společného řešení Německo a Itálie, které se potýkají s největším nárůstem uprchlíků. Česká a Slovenská republika naopak nejaktivněji odporují jejich přerozdělení. Mají přitom podporu Polska a Maďarska, ale také svých občanů. Sedm z deseti je pro národní rozhodnutí o počtu přijatých.

Pozornost je proto třeba věnovat vzestupu pravicového populismu. Důkazem jsou volby v Polsku a Chorvatsku a také už zmíněný vzestup Front National. Většinu voličů loví takové partaje z nižších vrstev — lidé totiž mají pocit, že ostatní strany nereprezentují jejich zájmy. Zde je ale třeba poznamenat pozoruhodnou výjimku: pouze Španělsko nemá žádnou významnou pravicově populistickou stranu.

Výzkum je celkově především poučením pro politiky. Občané ztrácí důvěru v jejich schopnost řešit krize a hájit potřeby každodenního žití. Příležitostí se tak chápe extrémní pravice a skupiny brojící proti Evropské unii. S takovým rozkolem se bude jen těžko hledat společné řešení, které by odkývala celá Evropa a posunula se tak o krok dál.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.