Proč nemá být SPD ve vedení Sněmovny

Jiří Pehe

SPD je strana, která se pravidelně projevuje rasisticky a jako vyslanec ruských zájmů. Jedná se o postoje, které nelze do demokracie integrovat. Naopak je správné, když se její příznivci dozvědí, že se s ní nepočítá.

Je v pořádku, když se voliči SPD jasně dozvědí, že bohužel hledají politický domov u strany, kterou komunita těch demokratických nehodlá pozvat ke společnému stolu. Foto Facebook Tomio Okamura

V souvislosti s volbou vedení nové Poslanecké sněmovny se rozhořela debata, zda je správné, že nová sněmovní většina koalic Spolu a PirStan odmítá zvolit do místopředsednického postu představitele hnutí Svoboda a přímá demokracie. SPD navrhla do této pozice svého předsedu Tomia Okamuru, který stejnou pozici zastával v minulém volebním období.

Ti, kdo hájí tezi, že ve vedení Sněmovny by zástupce SPD měl být, nejčastěji argumentují poměrností. Jelikož Sněmovna je sama svým složením výrazem systému poměrného zastoupení, které odráží rozložení politických postojů ve společnosti, měl by prý v jejím vedení zasednout i reprezentant hnutí SPD.

Předseda SPD Tomio Okamura se svými kolegy z vedení své politické organizace navíc argumentuje, že obvinění na jejich adresu, podle nichž vyznávají extrémistické — mimo jiné rasistické a protievropské — názory, jsou lichá. Právě kvůli nim strany rodící se vládní koalice nechtějí SPD ve vedení Sněmovny.

SPD navíc prý ani nezpochybňuje demokratické uspořádání země. Jen má o uskutečňování demokracie jiné představy — kupříkladu v podobě mnohem většího využití referend.

Ani to, že je SPD stranou nesystémovou, přinejmenším v tom, že je proti většinově sdílené zahraničně politické orientaci České republiky, jako je členství v Evropské unii a v NATO, a že zní často jako zesilovač postojů Ruska u nás, ji podle některých politologů a komentátorů nemá diskvalifikovat. Je prý legitimní součástí politického spektra, volilo ji koneckonců okolo půlmiliónu lidí.

Demokratická většina versus extremismus

Jeden z argumentů zastánců účasti SPD ve vedení Sněmovny zní, že nezvolení představitele strany do místopředsednické funkce je nedemokratické. Do místopředsednických pozic byli koneckonců zvoleni i představitelé stran, jejichž poslanecké kluby budou mnohem menší než dvacetičlenný klub SPD. To prý jen umocňuje nedemokratičnost počínání rodící se vládní koalice.

Jistá slabina daného argumentu spočívá už v tom, že v jednacím řádu Sněmovny, ani v jakémkoliv dalším právním předpisu se nedočteme nic co by podporovalo tezi, podle níž by vedení Sněmovny mělo být automatickým odrazem síly politických stran ve volbách. Vedení Sněmovny se volí na základě dohod mezi politickými stranami, v tajné volbě.

Vedení stran pětikoalice by si asi jen těžko dokázalo vynutit na svých poslancích, aby všichni v tajné volbě podpořili při volbě místopředsedů kandidáta strany, kterou považují za extremistickou. Už jen s ohledem na tuto faktickou nevynutitelnost zvolení někoho z SPD do vedení Sněmovny za přispění poslanců stran hlásících se k liberální demokracii a prozápadní orientaci země, je čestnější, když se lídři stran pětikoalice otevřeně dohodli, že volbu Okamury do místopředsednické pozice nepodpoří.

Ani argument, že Okamura byl místopředsedou v minulém volebním období, neobstojí. Už proto, že mu ke zvolení dopomohlo především hnutí ANO z ryze taktických důvodů. Jeho lídr Andrej Babiš potřeboval pomoc SPD — a KSČM — během své první, jednobarevné vlády ANO ke schvalování některých zákonů. A věděl, že i po případném ustavení své druhé vlády s většinovou podporou bude potřebovat SPD vzhledem ke křehkosti své pozice jako „zálohu“.

Účast SPD ve vedení Sněmovny tedy nebyla v letech 2017 až 2021 výrazem demokratického cítění Babiše, ale jen taktický kalkul. SPD byla po celou dobu jakýmsi tichým členem vládní koalice, jejíž vedoucí síla, ANO, rovněž není konformní demokratickou stranou.

Někteří političtí analytici poukazují na to, že pro to, aby SPD byla na základě poměrnosti reprezentována ve vedení Sněmovny, lze využít příklad KSČM. Její předseda Vojtěch Filip byl ve vedení dolní komory parlamentu během několika volebních období od roku 2002.

Jenže lze nabídnout protiargument, že ačkoliv KSČM byla částí politického spektra považována za stranu nesystémovou a protestní, pokud jde o její postoje k polistopadové transformaci a zahraniční politice země, nikdy nebyla spojována s rasismem a vyvoláváním extrémistických nálad. Odpor k ní se pojil spíše s praxí její předchůdkyně, KSČ. A neochoty strany jasně se od této minulosti distancovat.

Havlovská praxe a německý příklad

KSČM prorazila do vedení Sněmovny až na konci prezidentství Václava Havla. Ten sice uznával její legitimitu v tom smyslu, že zastupuje část společnosti, ale sám se odmítal s představiteli KSČM stýkat.

Podobně v 90. letech Havel odmítal legitimizovat Republikánskou stranu Miroslava Sládka tím, že by se s jejími představiteli stýkal. I Havlovo počínání bylo tehdy kritizováno jako ne úplně demokratické, vždyť byl koneckonců zvolen do čela státu jako prezident všech občanů. Havel se ale přesto až do konce svého prezidentství držel zásady, že s antisystémovými, popřípadě nedemokratickými politickými silami se nejen nejedná, ale že je třeba aktivně ukazovat, co jsou zač.

O mnoho let později, v roce 2018, publikovali američtí politologové Daniel Ziblatt a Steven Levitsky knihu Jak umírají demokracie, v níž na základě analýzy historických příkladů argumentují ve shodě s Havlovou praxí. Za největší chybu demokratů, která vedla k přeměně demokracií v autoritářské režimy, označují mylnou představu, že nedemokratické či antisystémové politické síly lze „civilizovat“. Takto uvažující demokraté dělají takovým subjektům ústupky a snaží se je zabudovat do nitra demokratického systému.

Výsledek je právě opačný nežli záměr. Nedemokratický virus a nevybíravé praktiky autoritářů nakonec demokratický systém rozežerou.

Jako obranu proti takovým silám doporučují Ziblatt a Levitsky jejich důslednou ostrakizaci a vystavování jejich prohřešků proti demokracii a dobrým mravům na pranýř. Ve shodě s tím se už nějakou dobu chová německá politická reprezentace. Odráží se v tom jistě i zkušenost, jak právě v Německu pomohla Hitlerovi k moci víra demokratů, že ho lze „civilizovat“, když se na něj budou aplikovat stejná demokratická pravidla a očekávání, jaká mezi sebou dodržují demokratické síly.

Německé demokratické strany se tudíž dohodly poté, co se do Bundestagu dostala krajně pravicová strana Alternativa pro Německo, že jí neumožní poměrné zastoupení ve vedení Bundestagu. Argumenty, že taková ostrakizace AfD jen posílí, se ukázaly být v nedávných volbách liché. Strana — i zásluhou toho, že byla „vystavena na pranýř“ a označena za nepřijatelnou pro demokracii — oslabila.

SPD a její praxe

Slyšíme, že izolování SPD jen posílí její podporu. Ve skutečnosti historické příklady svědčí opaku. Republikáni Miroslava Sládka — obdoba SPD v 90. letech — neposílili kvůli tomu, že jimi Havel otevřeně pohrdal, a že nezískali pozice ve vedení Sněmovny. Naopak, strana postupně oslabila a nakonec z parlamentní politiky zmizela.

Někteří zastánci rovného zacházení s SPD argumentují, že v programu Okamurovy strany nenajdeme nic zásadně nedemokratického, ba, že některé její politické návrhy jsou racionální. A že zprávu ministerstva vnitra, která upozorňuje na extremistické tendence SPD, nelze vnímat jak stvrzení, že se o takovou stranu skutečně jedná. Kdyby jí prý byla, musela by být zakázána.

To ovšem vědí i politické strany pětikoalice, které se dohodly, že SPD ve vedení Sněmovny nechtějí. Jako dostatečné důvody k odmítnutí účasti SPD ve vedení Sněmovny vidí různé aspekty její praxe.

Těmi jsou opakované výtrysky rasismu a xenofobie jejích členů, představitelů a podporovatelů. Nebo implicitní útoky představitelů SPD na romskou komunitu prostřednictvím rétoriky o „slušných lidech“, kteří si na rozdíl od nepřizpůsobivých zaslouží naši podporu. Či výroky, že koncentrační tábor v Letech nebyl žádný koncentrák.

A v neposlední řadě též výpady proti Romům, homosexuálům a Židům z úst stranického tajemníka Jaroslava Staníka, za něž byl odsouzen k vězení. Popřípadě plánovaný teroristický útok důchodce Jaromíra Baldy, příznivce SPD, též odsouzeného do vězení.

Demokratickým stranám by ale jako překážka ke zvolení Okamury do čela Sněmovny mohlo stačit i jen volání SPD po vystoupení České republiky z EU a důvodná podezření, že je strana — podobně jako mnoho jiných krajně pravicových formací v Evropě — částečně financována putinovským Ruskem. Agresivní kroky země, která Českou republiku zařadila na seznam svých nepřátel, SPD opakovaně zlehčuje nebo hájí.

Pozice místopředsedy Sněmovny má i reprezentační rozměr. Jinými slovy: předseda a místopředsedové Sněmovny reprezentují z titulů svých funkcí Českou republiku i v zahraničí. Koalice stran hájících liberální demokracii a prozápadní, proevropskou orientaci země tak nemá žádný důvod svěřit i třeba jen malý kousek výkonu zahraniční politiky straně, která stojí v příkrém rozporu s její zahraničně-politickou linií.

A na argument, že ostrakizací SPD demokratické strany ignorují půl miliónu jejích voličů, lze tudíž odpovídat sebevědomě. Je v pořádku, když se voliči SPD jasně dozvědí, že bohužel hledají politický domov u strany, kterou komunita těch demokratických nehodlá pozvat ke společnému stolu.

advertisment

#BečvaNevyšumí

Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!

Diskuse
JN

„... zní často jako zesilovač postojů Ruska...“

Cíl Ruska a cíl progresivistů je totožný: znemožnit konsenzus ve společnosti, vykopat v ní hluboké příkopy a destabilizovat ji.

Někteří progresivisté o tom ale nevědí a dělají to všechno z čirého entuziasmu - chtějí vybudovat spravedlivou společnost.

JN

„Takto uvažující demokraté dělají takovým subjektům ústupky a snaží se je zabudovat do nitra demokratického systému.“

To je celkem přesný popis současné situace, Jiří Pehe si ovšem vůbec neuvědomuje, o koho všeho v případě „takových subjektů“ vlastně jde.

MP
November 18, 2021 v 8.53
Jiřímu Nushartovi

Máte zase pravdu. To zdůvodňování, proč nezvolt místopředsedu Sněmovny navrženého SPD, které provádí Jiří Pehe, je matoucí.

Přitom stačí říct:

Ani psaná ústava, ani žitá parlamentní praxe nedává poslancům SPD žádný nárok na jakoukoli funkci v Poslanecké sněmovně, vyjma účasti předsedy klubu SPD v organizačním výboru (a i v tomto případě je ve hře jen žitá praxe, právní nárok to není).

Pokud považuje většina poslanců za vhodnější pro chod Sněmovny, aby se poměrně vysoký počet místopředsedů nerozšiřoval o nominanta SPD, pak to není třeba nijak zdůvodňovat diskutabilní domněnkou o nepřijatelném programovém vztahu této strany k zásadním demokratickým principům. Prostě tam někoho jako je Okamura nepotřebují a nechtějí. A mají recht.

JN

Plně souhlasím, pane Profante. Ve vedení Sněmovny klidně může být třeba i vyznavač kritické rasové teorie, když si ho tam poslanci zvolí.

(Není třeba zdůvodňovat to po vzoru Jiřího Pehe diskutabilní domněnkou o vztahu této rasové teorie k demokratickým principům.)

Osobně si samozřejmě účast „nesystémových politiků“ s postoji pro demokracii nebezpečnými ve vedení Sněmovny nepřeji.